V neděli 22.5. 2016 tomu byly 3 měsíce od narození naší dcery Berty. Více než kdy jindy mám koncem května silnou potřebu moji cestu sdílet dál (a píšu 3 noci :D). Na první porod jsem se připravovala jak mi tehdejší rozpoložení a vědomí dovolilo, četla jsem, koupila si knížku Hypnoporod (a skončila u druhé kapitoly, protože mi to přišlo moc složité), na You Tube jsem skoukla všechny díky One Born Every Minute a všechny ostatní dokumenty od BBC co se točili kolem porodů. Chtěla jsem vidět všechno: císař, kleště, přirozené porody, sondičky na hlavě dítěte, všechno co se prostě u porodu může stát. Do porodnice jsem šla s porodním plánem, s manželem a fotografem v doprovodu a chtěla co nejméně zásahů a medikace. Jenže když přišly kontrakce, nevěděla jsem co se sebou a s takovou bolestí jsem už na začátku cítila, že porodní plán může jít do koše. A tak porod mého syna trval 37,5 hodin, díky lékaři respektující vyčkávající přístup. Přesto proběhla injekce na rozjezd, epidurál, oxytocin, rajský plyn, látka na rozvolnění branky, řízené tlačení v polosedě, nástřih, tlačení na děložní fundus, tahání za pupečník, šití a 6h separace.

Tato fotografie byla dlouhou dobu silnou a pro mě láskyplnou vzpomínkou a první fotkou mého narozeného syna. Vnímala jsem to tak, že hlavně už se konečně narodil a když mi dali jeho teplé tělíčko na hrudník, bylo to blaho a výše popsané mi bylo šumák. Postupem času jsem začala ale cítit, že to není úplně ono a že to přece musí jít jinak. Že nechci být u příjmu sama, nechci nosit tu jejich tvrdou nemocniční košili, nechci aby mi napichovali preventivně kanylu a nechci se o tom se sestrou hádat, nechci vnitřní vyšetření každé 4 či méně hodin, nechci být a pokoji sama, nechci si zavádět yal a jak sakra udělat aby tam při těch kontrakcích byl aspoň 5 minut, nechci být příšerně unavená a prospat se při epidurálu (to jsem si vážně myslela!! že mě to nebude bolet a já si odpočinu a naberu síly), nebude mi tam hrát rádio Blaník (vlastní cd jsme neměla a jinak tam bylo hrozné ticho), že nebudu potřebovat oxytocin, protože když už nešlo ulevit od bolesti chtěla jsem to aspoň urychlit, nechci ležet na koze s nohama od sebe, nechci aby mi říkali tlačte!, a ještě a ještě, že nechci slyšet cinkání nástrojů při přípravě na nástřih a ten zvuk rozstřižené kůže, nechci aby mi tlačil primář na břicho, nechci aby mi sestra rukou v rukavici cpala moji bradavku do pusy mému miminku, nechci zasvorkování nedotepaného pupečníku, nechci aby mi tahali za pupečník a současně masírovali břicho a říkali že hodně krvácím (když pak hlásí lékař sestře ztrátu 250ml), nechci šití. A tak bych mohla pokračovat. Po porodu jsem byla ve stavu vděčnosti k lékaři a tak výše uvedené věci mě ani kouskem nenapadli. Nemusím ani zmiňovat, jak se to odrazilo na mém partnerském životě a sebehodnotě. První probuzení bylo u mé masérky, která po vylíčení mého porodu se synem odvětila: „Ty jsi ho nechtěla pustit, vid?“. Nechápala jsem, co jako pustit? Jasně, že se musí narodit a že chci aby se narodil :D. Dnes už vím :D.

A tím přesně vznikl impulz a začala jsem víc číst o přirozených porodech, četla příběhy pro Ivanu, některé britské a americké stránky, Odenta, a největší inspirací mi byla facebook skupinka Porod v domácím prostředí (dále jen PVDP) a skupina Hypnoporodu, Birth without fear a Positive birth movement. Při zjištění vytouženého druhého těhotenství jsem věděla, že to bude tentokrát jinak, a že to chci jinak. První cestou pro mě bylo najít porodnici, která je tomu nakloněna, kde to prostě dělají tak jak si přeju. Přemýšlela jsem i nad porodem v zahraničí, ale to prostě nebylo v našich finančních možnostech. A pak jsem se postupem času utvrzovala v tom, že to zvládnu a bude to dle mých představ a v souladu s mým nejhlubším vnitřním přesvědčením. Bylo mi jasné, že pokud chci uspět v klasické české porodnici, potřebuju, aby manžel měl úplně stejné informace, které mám o porodu já, aby věděl, proč chci to či ono a jak toho má dosáhnout a bránit mě zuby nehty. Zároveň jsem ale cítila, že jako neodborníka po něm chtít porodní asistenku (dále jen PA), dulu a manžela v jednom není úplně dobrá varianta :D. Mluvili jsme o tom, hledali cesty. Začala jsem mluvit o porodu doma. Nejprve z toho byl vrtulník či sanitka u domu, pak postupně poslouchal, až vyslyšel moje volání a touze jít na kurz Hypnoporodu (dokonce kvůli tomu zrušil plánované potápěčské setkání, to jsem teda valila oči a byla za jeho souznění nesmírně ráda!). Chtěla jsem, aby si poslechl o čem přirozený porodní proces je, co se v těle děje a co žena potřebuje ke klidnému, nerušenému a hladkému porodu. A sama jsem věděla, že pro svůj porod potřebuji vědět, jak mám sama sobě pomoci od bolesti, jak se uvolnit, protože jsem to jen a pouze JÁ kdo rodí. Kromě hypnoporodních technik a pár informací o tipech k domácímu porodu jsem se toho navíc nedozvěděla mnoho (přece jen ale zásadní bylo zjištění udělat si vnitřní vyšetření po prasknutí vody z důvodu možného prolapsu pupečníku a utvrzení v tom, že nejsem úplně magor a ženy v zahraničí běžně takovou možnost rodit doma mají, dále bylo důležité a u samotného porodu se osvědčila rada nesledovat hodiny – ba pro muže úkol je nejlépe úplně zakrýt), ale pro mého muže to bylo zásadní. Uklidnil se, věděl, co porodní proces znamená, obnáší, jak mi být oporou, jak mě uklidnit když to bude třeba. Tou dobou jsem byla asi 24tt a věděla jsem (a díky čtení příběhů pro Ivanu Königsmarkovou http://www.pribehyproivanu.eu/ i ve PVDP skupince jsem zjišťovala, že žen, které rodí doma, není zdaleka tak málo, jak jsem si myslela), že pokud chci plánovaně rodit doma s asistencí PA, je nejvyšší čas nějakou hledat. Stále jsem ale cítila, že si potřebuji na nějaké otázky odpovědět, zpracovat obavy a strachy a tak jsem vždy nahodila udici, ale žádnou PA jsem aktivně nehledala.
Postupem času jsem na otázku „Kde budeš rodit, zase v Chrudimi?“ odpovídala, že nevím. Věděla jsem, že se budu rozhodovat podle momentálního rozpoložení a kde se budu cítit bezpečně, ale čím více se termín porodu blížil, tím silnější byla touha zůstat doma a porodit si miminko do vlastní náruče. Pokračováním mojí odpovědi bylo, že budu co nejdéle doma a pak se případně přesunu do porodnice. To už jsem ale vědomě cítila, že to doma bude a pokud se budu cítit v pořádku, jistě, klidně a hlavně bezpečně, zůstanu doma. Nechtěla jsem svému okolí lhát, stejně tak jsem nechtěla vyvolávat paniku a zbytečné smršti otázek a strachů. Bylo tedy třeba připravit všechno na porod doma a na případný přejezd do porodnice. Psala jsem si seznamy. V 38tt mi volala moje kamarádka (3. porod, 2. s PA Ivanu Königsmarkovou, ale pro poruchu krve se raději přikláněla k porodu v nemocnici s PA), že našla PA a jestli bych jela s ní. To si říkám, AHA! Stále jsem si totiž přítomností PA nebyla jistá. Řešila jsem finance, zároveň jsem ale byla v pohodě s tím rodit neasistovaně. Večer před cestou za ní jsem její jméno dala do googlu, něco si o ní přečetla a zkoukla video, kde hovoří o své cestě dvěma porody a byla jsem si téměř jistá, že to je ona a sedneme si. Když jsme k ní přijeli, tak ještě než jsme došli do kuchyně k rozhovorům jsem věděla, že to je ten typ, který jsem vlastně ani nehledala, ale prostě ona na mě čekala :D. To jak byla naladěná a jaké měla znalosti. Řekla jsem jí svoje představy, sepsali jsme papíry, domluvili se na poradně za týden. Protože jsme se neznaly, poslala jsem jí svoji představu (a také svému muži aby věděl :D).

• přeji si přivést na svět toto miminko v bezpečném a láskyplném prostředí, což pro mě náš domov je,
• hodně se mi v představách objevuje jak rodím nahoře v koupelně, na zemi, sahám si na hlavičku jak se rodí a po hlavičce si rodím miminko rovnou do náruče,
• stejně tak je mi příjemná představa porodu do vody, často poslední dobou polehávám ve vaně a je mi příjemné, jak voda nadlehčuje a uvolňuje, ve spojení s vonnými olejíčky jsem v sedmém nebi,
• vidím v tomto i svého muže, který je mi nablízku, je klidný, nic moc neříká, věří ve mě, je mi oporou, hladí mě, pohupuje se se mnou do rytmu hudby, kterou si budu pouštět/či relaxace z hypnoporodu,
• představuji si otevírání v klidu domova, děláním běžných věcí, případně procházky po vesnici, nebo do nedalekého lesíka, nebo jen spaní, polehávání – spaní mám ráda :D, nebo na balónu,
• mám ráda aromaterapii a těším se, že mi to bude při porodu vonět, o to bych ráda požádala tebe až budeš se mnou,
• možná bude synek běhat okolo, když mi to nebude příjemné, vím, že manžel se o něj postará, případně odjede k tetě/babičce na hlídání a ihned po narození malé slečny bude s námi,
• je možné že mi přítomnost synka, nebo manžela nebude příjemná, pak jistě budeme mezi sebou cítit jak dál/ řeknu ti zda tě u sebe chci (jen být) – či se uklidit do kuchyně na čaj :D,
• až se miminko narodí, přeji si nechat jej na pupečníku a když mi to bude příjemné, nemusíme jej ani stříhat, necháme miminko s placentou spojené i po jejím narození
• zkusíme udělat placentový koktejl – taky se domluvíme na místě.

Myslím, že už při stručném vylíčení u ní na první návštěvě se mě zeptala řečnickou otázkou: „K čemu ty vlastně potřebuješ porodní asistentku?“. Taky mi řekla, že občas rodící ženě řekne něco naschvál, v případě, že je třeba uvolnit nějaké emoce 😀 ke zdárnému pokračování porodu.

Moje gynekoložka mě už v 36tt předala do péče porodnice, ale tam jsem se nějak nehrnula, chtěla jsem jet pouze na jeden monitor a ten jsem udělala 39+4tt, zároveň jsem vyplnila porodopis, aby mě případně neprudili u příjmu, odmítla jsem vnitřní vyšetření, a na otázku „Jak vás teda mám vyšetřit?“ odpověděla, že moje gynekoložka mi vnitřní vyšetření nedělá, když to nevyžaduju já. Zaměřila se na tlak, který ale po přeměření skočil do normálu. Poslala mě na ultrazvuk a určení velikosti miminka znova nahoru do porodnice. To už jsem nešla.

S PA jsme si psali, informovala jsem ji o kontrole, dopřipravila věci do porodnice a na doma, vyřešili jsme zpracování placenty, dopsala jsem PP a připravila a proškrtala informované souhlasy z pardubické (v případě RZS) i chrudimské (přejezd kdybych to tak cítila) porodnice a dala do jednotlivých složek. Rozdělila věci do krabic, seznámila tím manžela, aby v případě potřeby vzal s sebou porodniční či domácí tašku. Na jedné návštěvě se svojí dlouholetou přítelkyní, indiánkou a tanečnicí jsem naťukla, zda by mi chtěla být při porodu oporou. Při kladné odpovědi a silném pocitu souznění, jsme to dále nerozebírali. Věděla jsem, že až se bude dcerka na svět chystat, spojíme se a uvidíme, jak se dál domluvíme. Hodně jsem si v sobě řešila a zpracovávala dvě věci, a to neodlučující se placentu a poporodní krvácení. Dnes už ani nevím, jak jsem k tomu došla, ale ve finále jsem to zpracovala přáním, aby porod proběhl bez komplikaci, říkala jsem si, že placenta se odloučí a krvácet nebudu :D. Vše bylo připraveno, jen jeden rest mi zůstával, a to vymalování si porodní mandaly od Míši Kalusové z Hypnoporodu. Když jsem ji malovala, vizualizovala jsem si i já barevně sestupování a prořezávání hlavičky. A řekla sobě i dcerce, tak a teď už mám vše hotovo, můžeš se narodit.

V noci 22.2. v 3.30 (vypočtený termín porodu, já rodím jak mi to doktoři spočítají :D) mi při zvednutí se z postele odteklo trochu plodové vody. Informuji PA (má to k nám hodinu cesty a hodinu chtěla na přípravu). Mírně jsem byla vzrušená, ale klidná, protože jsem věděla, že to je teprve začátek. Na záchodě jsem si zkontrolovala, zda se nevyhřeznul pupečník při odtoku vody a nic nenahmatala. Převlékla jsem si tedy pyžamo a šla pokračovat ve spaní. Pod sebe jsem si dala silnější ručník. Když i ten byl za chvíli promočený a já se jala dát si pod sebe nový, vzbudil se můj muž a ptá se, jestli už rodím, říkám, že to asi začíná. Spát už jsem nevydržela, tak jsem šla péct makovou bábovku a připravit pořádný kotel lasagní, abychom my i kluci potom měli co jíst. Manžela jsem už do práce nepustila a jel dopoledne se synem na kroužek místo mě, a já odpočívala a spala. Celou dobu odtékala průběžně voda, kontrakce byly jako takové menstruační bolesti, jak děloha pracovala. Pravidelně jsem si měřila tlak a teplotu, pohyby jsem cítila dobře. V 13.00 jsem psala Janě, že zrození se dnes chystá a chce-li přijet to sdílet s námi, je vítaná. Poté jsme si volali, říkala jsem, že vše se děje v pořádku, odpoledne že si přeju jít na procházku a až budou na cestě k nám, ať se ozve. Kolem 16.30 jsme vyrazili se projít na hřiště, šli ještě něco předat Katce a u nich už jsem na zahradě jen seděla a po cestě domů při kontrakcích postávala a pak šla dál.

18.30 dorazila Jana se synem, udělala jsem obalovaný chleba ve vajíčku, to už jsem kontrakce prodýchávala na balónu v sedě, nemluvila jsem. Vždy to byla taková silnější křečová bolest, ale stále se to krásně dalo zvládat. V 19.30 si voláme s PA, říkám jí, že se otvírám, dodýchávám, je mi dobře. Kolem 20.00 jde manžel uložit syna, s Janou si povídáme, říkám jí, že od ní potřebuji, aby až budou kontrakce po 5 minutách s manželem zavolali PA (záměrně nesleduji celý den čas, jak nás k tomu nabádala Míša Kalusová na hypnoporodu – to byla nejzásadnější infomace z kurzu!). Odpovídá, že ať si sama řeknu, že kdy ji tady chci. Povídá mi, že ona (miminko) je připravená, já ji teď musím pustit. Jdeme spát, nabírat síly. Já se uchýlím do obyváku na gauč s kojícím polštářem mezi nohama a ležím na boku. Jana je se synem dole v ložnici. Manžel přišel od syna z patra a leží na druhém gauči. Hraje moje oblíbené Taichi, které mě uklidňovalo při přestěhování do Emirátů před lety. Na kuchyňském stole svítí čajová svíčka. Od rána je v aromalampě levandule. Venku úplněk. Ležím, dýchám, říkám si v duchu stále, že se otvírám, že vítám každou kontrakci, dolůůůů, a v každé kontrakci se pohupuju v leže dopředu a dozadu, ten pohyb mě uklidňuje, pomáhá od bolesti. Začnu mít klepavku mimo kontrakce – neovladatelný třes. Říkám manželovi, ať jde pro Janu. Říká mi jak dýchat, dýchat hrdelně, vlhčí mi rty, dává mi napít – je to veliká podpora, uklidňuje mě její přítomnost. Je úplněk, má bílé šaty, které si vzala k této příležitosti, vlajou, když chodí, je jako víla. Měla jsem PA poslat údaj o teplotě. Měří mi s manželem teplotu, smskou posíláme. 21.30 si voláme, říká mi že zním strašně unaveně, ať se pořádně najím a odpočívám – že je porod tak v začátku (jsem přežraná chlebů ve vajíčku, cítím je až v krku :D, hlad nemám, ale lidé co mě neznají mi po ránu do telefonu říkají, jestli nejsem nemocná, že mám chraplavý hlas). Jana je se mnou, povzbuzuje mě. Pak se mi chce jít na záchod na velkou, pitný režim si hlídám celý den. Vyprázdním se a jdu zpět zaujmout svoji polohu na gauči s polštářem. Kontrakce jsou silné, ale stále se mi daří je hluboce prodýchat a představuji si, jak miminko sestupuje dolů. Cítím celkem intenzivně každý jeho pohyb i přes silnější bolest. Pak se mi chce na záchod znova, cca 22.20. Jdu tam, chci s sebou mít manžela – ten sedí na stoličce u mě a drží mě za ruku. Kontrakce jsou silnější, ale už se nevyprázdním.

Najednou se ale něco změní a tělo začíná mít na konci kontrakce tlačící tendenci, úplně samo, z ničeho nic (ha haaa). Jdu zpět do obýváku, už nemám kalhoty, jen tričko. Kontrakci nedávám, říkám, že se mi chce tlačit, voláme PA. Ta říká, že ať rozhodně netlačím, že jsem tak na 5 cm, že vyráží. Ať se připravím asi na přejezd do porodnice, že už je to dlouho od odtoku plodové vody. Položím telefon a Jana mi říká, že jsem stažená – no jasně že jsem stažená, když nemám tlačit!!! Měla jsem PA na loudspeaker, manžel i Jana ji tedy slyšeli (manžel prohlásí něco o tom, jak může po telefonu poznat na kolik jsem otevřená :D). Já si říkám, co to kecá… Cítila jsem velmi podobné smýšlení a naladění a teď se mi zdá, že mluví z cesty. Zkouším si sednout na balón – to ne to nedávám, zpět si lehnu – přejde silná kontrakce. Zeptám se Jany, jestli pojede se mnou. Potvrzuje a píše svému manželovi, ať přijede hlídat jejího syna. Hlavou mi proběhne, že můžu mít jen dva lidi v porodnici – mám jasno, Jana a PA, jinak mi ten odjezd do porodnice jde jedním uchem sem a druhým tam. Začíná to být velmi intenzivní, přejdou asi 3 kontrakce po telefonátu s PA a Jana říká, ŽENO, TY RODÍŠ! Je z ní cítit mírná nervozita – asi kvůli nepřítomnosti PA. Ptá se manžela, jestli ten je ok, že budeme rodit sami doma – ten s ledovým klidem odpovídá, že jasně, zvládneme to. Jana se uklidní. Ležím, Jana pomáhá jak dýchat – zakloň si hlavu, ať máš volnou trubici, dýchej do těla, nevysiluj se křikem, uvolni jazyk, krk hlasivky. Pomáhá to. Cítím, jak se hlavička dere porodními cestami. Říkám si pořád, že se otvírám, tělo samo tlačí, úplně samo. 22:40 Jana posílá sms PA že kontrakce po 4 minutách. Je to stále intenzivnější. Říkám si, tak jestli v tomhle pojedu do porodnice a ještě tam budu pár dobrých hodin (jako tomu bylo u syna) to teda nevím, jak dám. Dýchám, Jana dýchá se mnou. Mezi kontrakcemi mám pořád třesavku, při kontrakci tělo tlačí. Sahám si mezi nohy a cítím, jak se hlavička vydouvá, sáhnu si i na řitní otvor a nahmatám něco měkkého, říkám, ať mě utřou. Jde další kontrakce, křičím, nedaří se jen prodýchat, Jana mě povzbuzuje, ať si zakloním, pak že to už je moc záklon. Říká, ať si představím uvolnění jako u orgasmu, dělám a je to jízda. Říkám si, ať netlačím a nenatrhnu se, přesto cítím lehké pálení. Její hlas mě uklidňuje, drží mě za ruku, dýchá se mnou – je to velká podpora. Zpětně si uvědomuji sílu a uzemnění jejích slov – díky nim se Berta zrodila tak krásně.

Najednou přemýšlím, že jestli se má dcera narodit, měla bych dát nohy od sebe, tu levou si zvednout v kolenu s chodidlem opřeným o gauč. Jak mám pořád tu třesavku, začnu očima v přítmí hledat manžela, abych mu řekla, ať mi ji jde podržet, jinak ji neudržím tím, jak se mi klepe. Jak zvednu hlavu, rozevřu nohy a najednou se dcera narodí. Vyklouzne jak namydlenej blesk, hlavička a tělíčko následuje, vše najednou. Jak takový malý lachtan a vydá takový kvík zvuk. To zrovna prochází kolem manžel, řeknu podej mi jí, podává mi ji a jak ji chytnu pod pažemi nahmatám pupečník, říkám ať to odmotá. Pak mi podává bdělé tělíčko, zase krásně teplé, zádíčka má celá od mázku, fakt hodně, lepí se mi na to ruce :D. Pupečník celý naducaný jak tepe. Mám ji na hrudníku, vyhrnuju si triko a mám ji u sebe. Manžel stojí, ruce mu zůstanou v poloze, ve které mi podal dcerku asi půl minuty, nevěří svým očím – že UŽ. Jana opakuje, to je úžasné, nádhera, krása. Cítím velikou sílu okamžiku, mám obrovskou radost, že jsme to zvládli. Nechce se mi věřit, že se UŽ narodila.

Malá si asi dvakrát křikne jinak je úplně klidná a bdělá, hladím jí mázkovatá záda, hodně dýchám. Manžela pověřím podáním ručníku. Manžel říká: Vítej v Opočínku :D. To že má Jana v ruce foťák a natáčí, zjistím asi až týden po porodu, když koukám na fotky. Mám tedy natočené první dvě minuty hned po narození, pak střídá Janu za foťákem její manžel, který přijel hned, jak se narodila, hlídat jejich synka. To je 23:15. Wooooow, už je tady! Je to nádhera, ještě se mi klepou ruce, když dcerku držím, lepí se ten ručník na mázek :D. Chci přikrýt dekou. Má tmavé vlásky lehce kudrnaté od cesty na svět porodním kanálem. Hladím ji po vlasech. Z lehce fialové jde hned dorůžova. Cítím, že mě pálí mezi nohama, asi jsme natržená. Manželovi říkám, ať koukne, jestli nekrvácím. Vše v pohodě. Dcerka má na hlavě trochu krve, asi jako dvoukoruna. Všichni koukáme na čerstvé miminko, bažíme se. Dobře se adaptuje, samopřisaje se. Držím manžela za ruku, sedí vedle mě na gauči, hladím ji. Syn nahoře spí. Přesně takto jsem si to vysnívala, porodím, zatím co bude syn spát a ráno přivítá sestřičku. Když ho manžel večer ukládal, řekl mu, ráno až se vzbudíš, už tady s náma bude sestřička.

Za půl hodiny po narození, tedy 23.45 přijede PA. Natahá do obýváku asi 5 tašek (prý jich měla jen 3 :D), zdravíme se. Vše je v pořádku. Koukne na mě, jsem lehce natržená na levé straně, nástřih byl na pravé u syna, šít to nebudeme, nechci. Říká, že to s tou hláškou o přejezdu do porodnice schválně trošku přehnala, ale že už mě musela popohnat abych porodila :D. Dcerka se tedy narodila za 20 hodin po odtoku plodové vody. Jdeme porodit placentu, kleknu si na zem na prostěradlo, lehce zatlačím a placenta vyjde. Dáme ji do připravené misky. Pupečník chci odstřihnout (manžel už to dělal u syna, přenechá to mě), beru si nůžky. Jde to vážně těžko. PA kontroluje miminko poslechem, váží, oblékáme ho. Pak mi pomůže do sprchy, v kleku se omyju, vyčůrám. Je mi dobře, jen se dole cítím trošku bolavá. Jdeme do kuchyně, kde PA kontroluje placentu a děláme koktejl z malého kousku placenty. Pár kousků si dám stranou na zítra, půlku dáváme do tinktury a zbytek do mrazáku na zasazení pod strom. Lehám na druhý gauč, popíjím koktejl s jahodami a banánem. Miluju shaky. PA vyplňuje papíry, ptá se, jaké je křestní jméno. Měli jsme 3. Klára bylo neutrální, Žofii chtěl manžel, já se zamilovala do Berty. Povídám, že takto se mohla narodit jen Berta, manžel říká tak jo. Je krásná úplňková noc. Otevřeme nealko šáňo, ale jen si cucnu, ani se mi to k téhle příležitosti nehodí – snad že není třeba nikterak tyto chvíle zveličovat. Jsou veliké svojí podstatou. PA říká, já jsme si myslela že ty porodíš beze mě :D, jak jsi mi posílala ten porodní plán…

Cítím pokoru, k životu, k matce Zemi, děkuji mojí průvodkyni Janě, manželovi za důvěru, naslouchání a souznění. Děkuji mojí PA, která mi ukázala, že ještě více můžu věřit a vědomě na sobě pracovat. Velký díl máte na tom i Vy, Ženy ze skupiny, jste mi nesmírnou inspirací, studnicí vědění, přesto tak rozmanité.

Přeji všem ženám vědomé početí, těhotenství a porod a také tu obrovskou sílu ženské energie a sebe – vědomí v přerodu na matku. Je až neuvěřitelné, jak stejná událost, jako je zrození, probíhající každou vteřinu na této Zemi, může být silná, jak může dát ženě vnitřní sílu v její mateřskou kompetenci.

Berta Vodrážková je vnímavá, citlivá a stále se smějící slečna a placentě jsme poděkovali a zasadili ji na zahradě pod třešeň.

Kristýna Vodrážková