K Ivaně do poradny jsem docházela během obou těhotenství.  Doma se narodilo první dítko, holčička Eliška. Bydleli jsme v té době v Praze, vrátili se až v 7. měsíci ze zahraničí, kde je péče asistentky normou a porod doma celkem normální alternativou. Situace pro mne byla jasná: pokud to bude jen trochu možné, rodím doma s Ivanou. A tak se začátkem května doma narodila Ela. Opravdu podstatných okamžiků jsem si pamatovala jen pár. První, když mi Ivana oznámila, že u porodu zůstane, měla totiž odpoledne přednášku. Druhý, když jsem odmítla vanu, hned jak jsem tam strčila palec. A nakonec, jak mi dodalo sílu a útěchu její „nebojte se, to zvládnete“. Při další kontrakci se Eliška narodila, tak důležité to pro mne bylo. A pak už jsme byly já a moje holčička spolu.
V druhém těhotenství byla situace jiná: odstěhovali jsme se za Prahu, dojezd do nejbližší porodnice byl minimálně 40min. Z prvního porodu jsem si velmi dobře pamatovala okamžik, kdy mi Ivana potvrdila, že zůstane. Blesklo mi tenkrát hlavou, že v tomhle stavu už bych nikam nedojela. A tento strach se plížil celým druhým těhotensvím. Navíc jsem o něm moc nemluvila, a přestože jsem stále chtěla rodit doma, hodně energie jsem věnovala i řešení porodnice… a chodila nejen k Ivaně, ale poslušně i ke gynekologovi. Mám velmi milou a profesionální lékařku, ale nikdy jsem od ní neodcházela v pohodě jako od Ivany, přestože se nedělo nic špatného a bylo to to stejné těhotenství.
Když doma poprvé začaly silné kontrakce, volala jsem Ivaně. Ta ale byla u jiného porodu a nemohla přijet. A mně rázem kontrakce přestaly. Uběhl týden. Nakonec to byla Ivana, kdo mne poslal do porodnice. Měla jsem už po termínu a při poradně zvýšený tlak. Sbalila jsem, co bylo třeba, a s mužem jsme jeli. V porodnici byl celkem příjemný mladý doktor. Probrali jsme porodní plán. Krevní tlak byl stále vyšší, ale žádná tragédie. Vymohla jsem si, že s vyvoláváním počká alespoň do druhého dne. V jedenáct v noci mi praskla voda. Když to doktůrek slyšel, hned chtěl porod urychlovat. Zase jsem si vymohla odklad, alespoň chvíli. To už se objevila i žena na svém místě, výborná mladá porodní asistentka. Ta narozdíl od doktora poznala, že to bude pořádný fofr (Matěj to stihl ještě před půlnocí) a vlastně mě ani nechtěla vodit do sprchy. Když na tom ale pan doktor trval… nestihla ani přejít chodbu a už jsem ji volala zpět, rodila jsem. Byla velmi všímavá a hodně mi u porodu pomohla. Jako studená sprcha proto bylo od ní slyšet „Maminko nemluvte, vysilujete se“ když jsem mezi posledními kontrakcemi zašeptala Matýskovi i sobě, že se nemusíme bát, my to zvládneme. Najednou jako by tu na okamžik nebyla ta žena, porodní asistentka, ale oživlá příručka „p.a u porodu“. Přesto i jí děkuji.
Okamžiky po porodu i poporodní péče byla ve srovnání s tou domácí od Ivany skoro horor. Nastal všeobecný stres a shon. Doktůrka jsem náhodou zastihla s injekční stříkačkou v ruce, jak se chystá píchnout mi oxytocin, abych porodila také placentu. Ani se nenamáhal mi o tom říct. Ve stejné chvíli jsem už asi po páté řekla dětské sestře, že chci mít Matěje ještě chvíli u sebe, alespoň těch 10 minut (nebylo ani 5 minut po porodu). Proč ho tak rychle chtěla kontrolovat, se mi též nenamáhala říct. Byla jsem „na ně“ najednou sama, pro porodní asistentku práce s rodičkou skončila. A tak se stalo, že jsem rezignovala a nechala si ten oxytocin píchnout. Chtěla jsem šetřit síly. Teď už vím, že je třeba bojovat až do konce (a děkuji autorce příběhu Pomáhat a chránit, úžasné). Matěje mi, přestože jsem se dost bránila, stejně do pěti minut sestra odnesla, opravdu jen na chviličku jak slibovala, ale vrátila ho zabaleného až po uši a nenechala mne ho rozbalit s tím, že na chodbě táhne…atp. Teprve tehdy jsem docenila Ivaninu nerušivou péči, klid a vyrovnanost.

Ivano, děkuji, nebojte se, zvládneme to! …bude se jmenovat Svoboda ♥

Mnoho odvahy a sil také ostatním asistentkám, přála bych jim i sobě, aby měly možnost plnohodnotně vést porody tak, jak je znají a cítí, ať už doma nebo v porodnicích.

Jarka Zittová