Nebudu tady popisovat svůj porod v nemocnici, je to podobný smutně-veselý příběh jako jiné tady. Smutný v tom, jak se z takové nádherné a posvátné události, přivádějící ženu k velké a hluboké síle přírody a přivádějící dítě do náruče matky – stane mechanická událost, podřizující ženu a dítě nemocniční mašinérii. Veselý příběh v tom, když se to přeci jen podaří a zrodí se zdravé dítě. (Tak co bychom ještě víc chtěly, že?;-) Ne, nejsem naivní, abych si kreslila porod doma jen v růžových barvách – žena si zapálí svíčky, pustí hudbu a jen tak mimoděk porodí dítě. I když i tak se to může někdy přihodit.

Nemocnice se zaměřují především na jedinou věc – v co nejkratším možném čase přivést na svět zdravé dítě. To druhé je i cílem přirozených porodů, ale urychlování (pokud není opravdu nezbytně nutné) je cesta dobrá jen pro nemocniční chod. Ve většině nemocnic se naprosto ignorují přirozené potřeby rodících žen, které jsou klíčové pro rozvoj kojení, dobrou psychiku matky, psychický vývoj dítěte a jeho zdravý vztah s matkou. Vše je přizpůsobováno především tabulkám a hladkému chodu nemocniční rutiny. Jsou i výjimky, ale těch je žalostně málo.

Chtěla jsem se tady zamyslet trochu komplexněji nad celkovým stavem společnosti, které chybí pokora k přírodě a chce mít všechno pod svou kontrolou. Nejprve (ve věku nejvhodnějším pro mateřství) ženy užívají antikoncepci, aby si mohly užívat volnosti či nevázaného sexuálního života, budovat kariéru atd. (Ne, nechci tady moralizovat, sama jsem antikoncepci užívala, dokud jsem na svém těle nezačala zjišťovat, že mi nedělá dobře. Má gynekoložka mi tehdy doporučovala pokračovat s umělými hormony dále, změnila jsem tedy lékařku.) Ženy dnes mají děti čím dál častěji až po třicítce (také můj případ). V mateřství jsem neviděla žádné uplatnění – dnes jsou společensky ceněny hlavně ženy, které se prosadí v práci, než ženy, které naplní svůj domov harmonií a vychovají dobře své děti (to je oceněno spíše jen v tom případě, když žena zvládne nad rámec svých rodinných povinností ještě budovat kariéru).

Společnost (přesněji řečeno česká lékařská komora a lobby pojišťoven a farmaceutických firem) chce mít ve své moci i porody, do nichž se zasahuje, jak si běh nemocnice a všemocný vševědoucí lékař žádá (Vážím si lékařů pro jejich schopnosti, které by se však měly přesunout jen do oblasti komplikací při porodech, do té doby by porod měl probíhat přirozeně. Za takových okolností si dovedu klidně představit porod v nemocnici.). Bohužel je také hodně lidí z řad laické veřejnosti, kteří jsou pod vlivem mediální kampaně až fanatickými zastánci ryze nemocničních porodů. Vždy když se objeví nějaký zádrhel při přirozeném porodu, je to hned v televizních zprávách. Kdyby se tam měly zveřejňovat všechny komplikace při nemocničních porodech, byly by celé zprávy jen o tom. Bohužel lidé věří, že komplikované nemocniční porody by stejně komplikovaně probíhaly i doma nebo v porodních domech, a nemocnice vlastně všechno zachraňuje. Jaký omyl… Ne, nejsem fanatickou zastánkyní domácích porodů děj se co děj. Ale dnes už o porodech (ať už z vlastní zkušenosti či zkušeností druhých) vím mnohem více; a také už chápu, proč můj porod v nemocnici probíhal tak špatně, proč jsem měla potíže s kojením, těžkými depresemi a naladěním se na potřeby mého dítěte. Porod a mateřství jsou zázraky přírody, před kterými je nutno se sklánět a ne je řídit. To už tu bylo za komunistů – poručíme větru dešti, uděláme z porodů a kojení masovou záležitost podle našich pravidel. Proč asi tak velký počet z našich matek, rodících v tehdejších podmínkách, nechce o svých porodech mluvit, proč nám nejsou schopny předat mezigenerační poselství, jak zvládnout tuto nejdůležitější iniciaci v životě ženy?

Paní Ivanu Königsmarkovou osobně neznám (bohužel), ale kdybych měla tu možnost, chtěla bych rodit s její pomocí. Protože přemýšlím o dalším dítěti, chtěla bych (nejen pro sebe), aby v naší republice fungovala předporodní, porodní a poporodní péče PA, aby zde byly porodní domy (a nejen v Praze), aby se nerušily malé porodnice a aby se celkově změnil přístup k porodům v nemocnicích. Ze současného stavu jsem velmi smutná, ale doufám, že se snahou nás všech, kterým toto není lhostejné, současný stav změní. Mnohé už se také změnilo – ale to, co se děje v poslední době, je krokem zpět. Musíme podporovat takové lidi, jako je paní Konigsmarková a hlasitě se ozývat, že současná praxe českého porodnictví je nevyhovující a je vyjádřením neúcty k ženě a k přírodě.

Lenka Raková