Přestože obdivuji ženy, které mají tu vnitřní sílu, jistotu a odvahu a přivedou na svět své dítě v bezpečí domova, patřím do skupiny rodiček, které potřebují mít jistotu porodního sálu.

Porod mého, skoro dvouletého syna Daniela, proběhl hladce, a po necelých 3 hodinách od příjezdu do nemocnice, jsem ho mohla držet v náruči. Ovšem jen na chvilku.

Můj syn se narodil s běžnou porodní hmotností, standardním Apgarem, a přesto strávil první minuty svého života mimo moji nebo manželovu náruč – v inkubátoru.  Dnes je mi líto, že přes svoji vyčerpanost, oddanost kvalifikovanému personálu a s odstupem času i jistou nepřipravenost na tuto možnost jsem nebyla schopna oponovat.

Příjem na oddělení šestinedělí probíhal spíše jako nástup vězenkyně na celu. Namísto prožívání a přehrávání si neopakovatelného okamžiku narození svého prvního dítěte jsem se cítila ponížená a na obtíž.

K prvnímu kojení mi dali Danielka do náruče bez jakékoliv pomoci nebo rady, jak ho držet a přiložit k prsu. Pokukovala jsem po maminkách na pokoji, a snažila jsem se je napodobit. A tady začaly mé peripetie s kojením a můj příběh pro Ivanu.

Po příjezdu z porodnice nás navštívil náš pediatr, který zkonstatoval, že mám málo mléka. Byla jsem zdrcená, protože jsem moc chtěla kojit. Pan doktor doporučil kojit z každého prsa max. 10 minut a po každém kojení Daníka vážit, abychom věděli, kolik toho za den vypil. Bylo to úmorné, požadované výsledky nikde a já jsem se cítila vyčerpaná. Můj muž, který viděl, jak se trápím, se mi snažil pomoct a vysvětlit mi, že pokud nebudu kojit, nic se neděje. Nechápala jsem, že to může myslet vážně, ale po několika dnech jsem povolila a koupili jsme Nutrilon. Mezitím jsem četla všechny možné knihy, kde jen byla zmínka o kojení, googlovala, obvolávala kamarádky a sháněla laktační poradkyni. Několik poradkyň jsem vyhledala v okolí bydliště, ale byl víkend a všechny mohly přijet nejdříve v průběhu následujícího týdne. A pak se stal malý zázrak. Od Verunky Svobodné jsou dostala kontakt na Ivanu Königsmarkovou. A věřte mi, že jsem ani nedoufala, že by přijela. Ale jak to už tak bývá, pomoc přijde z místa, kde ji člověk nejméně čeká. Paní Ivana přijela po několika hodinách, a to i přesto, že byla sobota.

Přiznám se, že setkání s paní Ivanou bylo pro mě na první pohled překvapivé. Její osobitý až nekompromisní přístup mě na chvíli znejistěl. Rady, které mi dávala, zněly až příliš kategoricky (např. vyhoďte váhu; zapomeňte, co vám říká pediatr a prostě jen kojte; mléka máte dost) mě šokovaly, protože mi do té doby všichni tvrdili pravý opak. Nicméně mi to bylo stále sympatičtější, než dát svému dítěti umělou výživu. S podporou svého manžela, který byl z paní Ivany ještě více v šoku, jsme si řekli, že to zkusíme, a tak jsme také udělali. Váhu jsme uklidili, s malým jsem se na pár dnů zavrtala do postele a kojila a kojila. Nebylo to jednoduché, ale podařilo se. Svého syna jsem nakonec kojila 13 měsíců. Také nesmím zapomenout, že to byla právě ona, kdo mi jako jediný vysvětlil a ukázal v praxi, jak mohu své dítě při kojení držet. Ale hlavně mi vysvětlila, že to nejdůležitější je najít si takovou pozici, ve které se já cítím pohodlně a příjemně. Což bylo pro mě nové a pozitivní zjištění, vzhledem k tomu, že jsem si do té doby naivně myslela, že kojení je pouze a jen utrpení, které je nutné překonat. Jsem moc ráda, že jsem dala na rady paní Ivany, její pomoc byla neocenitelná a přišla opravdu ve správnou chvíli!

Nemám ráda stáda ovcí, výjimečnost vidím v lidech, kteří vyčnívají z řady a paní Ivana mezi ně patří. Příchod člověka na svět by se neměl podceňovat, a proto držím palce a fandím všem lidem, kteří se jakýmkoliv způsobem snaží změnit tyto momenty, jak pro děti, tak pro jejich rodiče!

Zuzana Hinková