Když jsem čekala Pavlíčka, byla jsem naprosto zdravá a nic mi nechybělo. Chtěla jsem si těhotenství užít. Bylo mi 20, šla jsem poprvé ke gynekoložce, ke které chodili všichni mí příbuzní. Byla to zároveň i má poslední návštěva u ní. Poté, co mi byl doporučen potrat, protože jsem odmítla screening v 10.tt s tím, že si dítě chci nechat, jsem přešla jinam. A tak jsem vesele absolvovala každý měsíc vyšetřní s ultrazvukem, pak tripltesty, cukrovku v nemocnici (3 hodiny bez jídla a pití, 3x odběr krve a moč, cestou domů jsem se málem vybourala, a když jsem si mazala chleba tak se mi klepaly ruce tak, že jsem nebyla schopná otevřít máslo), pak několik monitorů a konečně porod.

Do porodnice jsem naivně přijížděla neinformovaná, stahy po 3 minutách. Bylo 6 večer, doktor na příjmu prohlásil: dneska budou jedenáctky. Po celkem příjemném porodním procesu jsem opravdu před jedenáctou porodila. Hned po porodu jsem si spontánně vyhrnula košili a nastavila náruč. Zůstala prázdná. Pavlíčka s Apgar skóre 10-10-10 odnesli do inkubátoru a mě čekalo půlhodinové šití a následné velmi zdlouhavé a bolestivé hojení hráze, které mě následujících 14 vyčerpávalo tak, že jsem nebyla schopná se pořádně starat o Pavlíčka.

Když jsem otěhotněla podruhé, začala jsem se o porod víc zajímat. Nechtěla jsem, aby do mě někdo střihal a aby mi někdo bral dítě. A tak jsem se dostala k Hovorům s porodní bábou. A viděla svůj první porod v jiném světle – monitor, injekce, necukejte sebou, co budete dělat, až tudy půjde hlavička, monitor, druhá injekce, prasknutí vody, kapačka, monitor, kapačka, monitor, tlačte, i když se vám nechce, nohy pomalu za hlavou, šmik, a konec, do těch jedenácti to pan doktor opravdu stihnul. Třešínka na dortu byla, že jsem porodní sál pozvracela, na povel počůrala (už vám někdy někdo řekl, že máte čůrat vleže na zádech s nohama za hlavou?) a jinak znečistila, že mě škrábli při praskání vody a pak zlili kapačkama. Jak je možné, že je tohle normální?…

Bohužel se druhé miminko rozhodlo, že k nám nepřijde, ale to je další velmi smutný příběh o přístupu doktorů k „hysterické“ potrácející matce. Teď bych spíš chtěla poděkovat paní Ivaně za to, že je, že dělá to, co dělá a že mi dala prostřednictvím knížky naději na to, že může být lépe. Sice mám strach, protože jsem odmalička „poslušná“ holčička a odmítat a vysvětlovat, že chci něco jinak, mě velice vyčerpává. Takže případný můj další porod bude asi probíhat v porodnici pod lékařským vedením, se sepsaným porodním plánem, který si doufám někdo alespoň přečte.

Ještě jednou děkuji Ivaně a dalším odvážným porodním asistentkám a matkám domorodičkám či bojovnicím s porodnicí za to, že prošlapávají cestičku. Jen jedna věc mě v Hovorech velice překvapila. Po tom, jak se Ivana staví k síle ženy věřit ve vlastní intuici a vnímat své tělo mě zarazila část o antikoncepci. Nějak jsem automaticky předpokládala, že Ivana bude znát a doporučovat symtotermální metodu založenou na měření teploty a pozorování hlenu nebo čípku. Nevím tedy, jestli se od doby kdy byla knížka sepsána něco v jejích postojích nezměnilo, ale myslím že spousta „přírodních“ žen by uvítala, kdyby se Ivana spojila s Ligou pár páru a stala se instruktorkou přirozeně plánovaného rodičovství, nebo kdyby maminky, které do sebe nerady cpou chemii a neplánují brzy další děťátko, alespoň odkázala na jejich bezplatné kurzy.

To je ode mě zatím vše, doufám, že jednou napíšu svůj porodní příběh, který bude vypadat úplně jinak než tento.

A.D.