Celý život jsem bojovnice a snažím se věci zlepšovat. Mé úspěchy jsou minimální nebo je možná jenom tak vnímám já. Neustále narážím na omezenost, hloupost, neochotu… Nesmírně proto obdivuji všechny lidi (nejen ženy), kteří se snaží uvádět věci na logickou a efektivní míru a vytrvale jdou za svou vizí, nehledě přitom na překážky, které jim okolí klade pod nohy. Ivana je jedním z lidí, jejichž práce, úsilí a nasazení je z mého pohledu fascinující a obdivuhodné. Použiji klišé, které je ovšem zhola pravdivé – žádní géniové dokonce ani rozumní a praktičtí lidé to v životě neměli jednoduché a mnohdy se jim dostalo uznání či dokonce pouhé pozornosti, až když náš svět opustili. Taková praxe ovšem nezůstala hluboko někde ve středověku, ale přetrvává i v naší rádoby moderní a otevřené společnosti. Moje představa moderní a tolerantní společnosti je taková, že každý člověk by měl mít právo se rozhodnout, jaký život chce prožít a sám by se měl rozhodnout, co si může, či naopak nemůže dovolit. V době, kdy primární hybnou silou moderní a vyspělé ekonomiky mají být služby, včetně služeb medicínských, je pro mě naprosto nepochopitelné, že se žena, coby rovnoprávný člen společnosti, musí nechat šikanovat v období nejintimnějším a asi i nejkrásnějším z pohledu životního naplnění, zdravotnickým personálem a jeho všeobjímajícím moudrem a absolutní pravdou. Ivano, bude mi 36 let a dítě nemám, nikdy jsem nerodila. Protože ale pořád všechno řeším, zajímám se o možnosti přivedení potomka na svět poměrně intenzivně již delší dobu a vždy,když se o vás dočtu nebo vás slyším někde mluvit, jsem přesvědčena, že i já to zvládnu, aniž bych při tom dostala hysterický záchvat a někoho nedejbože zavraždila (rozuměj zdravotnický personál). Jsem nesmírně vděčná za to, co pro nás ženy děláte a nebýt vás, musím přiznat, že bych dítě odkládala a odkládala, až by to asi ani nešlo… Je pro mě nepochopitelné, proč bych se o svých pocitech, bolestech a radostech měla dohadovat s nějakým fundovaným porodníkem. Já bych chtěla rodit v klidu a pohodě a to i s rizikem, že se něco může stát. Klidně bych rodila v nemocnici s tím, že pokud opravdu dojde ke klinickým problémům, bude o mě a dítě patřičně postaráno, ale proč proboha podle exaktních představ nějakého strejdy doktora, který mi naordinuje povinný klystýr, úplně vyholenou pipku a ještě mi jí preventivně zmrzačí automatickým „nastřižením“. Mám strach a přiznávám, že společně s mým pocitem, že věci by prostě měly fungovat logicky, se prostě porodu (a tím vůbec i početí) bráním. Zároveň si ale myslím, že chyba je i v nás ženách. Ne ve všech, ale v nás jako celku. Pár osamělých bojovnic nebo snad dle tisku a mnohých lékařů „problematických hysterek“, dnešní situaci dramaticky nezmění. Proč ani ženský personál nedokáže respektovat práva jiné ženy na klidný a příjemný porod? Proč vůbec dělají práci, kterou nedělají dobře nebo snad s nechutí? Nebo to prostě jinak neumí, protože je to nikdo nenaučil, nemají ten správný příklad? Kdysi dávno jsem se zajímala o Centrum aktivního porodu (CAP). Byla to pro mě alternativa, možnost jak přivést dítě na svět v klidu. Proč ho někdo zrušil, kam zmizela ta geniální myšlenka a proč CAP vůbec někomu vadil? Měla jsem pocit, že se věci hýbou správným směrem, tak proč se vracíme o patnáct, dvacet let zpátky. Věřím, že spousta žen by si rádo zaplatilo za to, co by mělo být naprosto automatické – za slušnost a ohleduplnost v době porodu. Zároveň mě ale překvapuje, kolik žen se prostě nehodlá bránit nebo vůbec angažovat, protože páni doktoři a paní sestřičky jsou tu prostě od toho, aby vám dělali všechny ty ošklivé věci a ještě se přitom tvářili jako mistři světa nebo jako že jim nadloube. Je to přece jejich práce a holt to tak je a musí to tak být. Arte Legis pověšený na dveřích tiše umřel… on totiž nikdy nežil…

Kamila Olivová Freyová