Můj syn se narodil ve vyhlášené pražské porodnici U Apolináře. Porod proběhl hladce a bez komplikací, syn se narodil zdravý a byl tak nádherný! Neměla jsem žádná poporodní poranění. Bezprostředně po porodu jsem měla pocit triumfu a myslela jsem si, že bych ve stejném zařízení klidně a ráda přivedla na svět další dítě. Čím delší doba však od porodu uběhla, tím silněji jsem cítila, že to vlastně vůbec nebylo tak skvělé a v pořádku. Namísto pocitu vítězství se mi do duše vtíral pocit ponížení a prohry. Vracely se mi vzpomínky, ze kterých bylo zcela jasné, že se nejednalo o pozitivní zážitek a že v rozpoložení, v jakém žena při porodu je, se mnou mělo být zacházeno jinak. Že takové zacházení (které nicméně zdaleka nebylo tak hrozné, jako popisují mnohé maminky) mohlo jednoduše zlomit moje přesvědčení, že zvládnu porodit svoje dítě.

Pocit ponížení, když se mnou sestra mluvila jako s naprostým hlupákem, protože nepoznám, jestli skutečně rodím. Pocit studu a ponížení, když jsem hodiny seděla v kontrakcích na chodbě v erární košili, které chyběly knoflíky. Pocit marnosti, když jsem mezi kontrakcemi vyplňovala formuláře. Krátký pocit úlevy, když jsem konečně mohla do pseudosoukromí porodního sálu, vystřídaný pocitem bezmoci z toho, že nesmím vstát z postele ani změnit polohu, protože musím mít na sobě neustále sondy monitoru. Pocit, že je na mě vytvářen nátlak, když mi popáté lékařka domlouvala, ať si nechám dát epidurál. Pocit vzteku, když za rohem někdo velmi nelichotivě komentoval mé prosby, aby nebyl proveden rutinní nástřih. A nakonec pocit zoufalství, když mi přes mé protesty odnesli syna a odmítali mi ho několik hodin, naprosto bezdůvodně, vrátit.

Dnes vím, i díky případu Ivany a těmto stránkám, že jsem mohla své dítě přivést na svět tak, aby byl zachován respekt k tak jedinečnému a život určujícímu procesu, jakým porod je. Bohužel jsem to zjistila pozdě, první porod už mi nikdo nevrátí, navždy to bude zážitek, na který budu vzpomínat se smutkem.  Doufám a věřím, že jednou budu mít porodní příběh, který budu vyprávět ráda. Doufám také, že v tu dobu už ho pro tyto stránky nebude potřeba.

Hodně štěstí, Ivano!

PB