Milá Ivano,
chci vám věnovat příběh starý skoro přesně čtyřicet let, odpovídá době, kdy mně bylo dvacet tři. Když jsem tehdy přijela s porodními bolestmi do jedné větší jihomoravské porodnice, svolala hlavní sestra konzilium dvou mladých vyjukaných sester a jednoho ušatého doktůrka a hulákala, ať se podívají na tu starou prvorodičku. Nesedla jsem jí od samého začátku – správná matka má přece mít děcko před dvacítkou, její holka už přece těhotná dokonce maturovala! Všichni se na mne mračili, nikde ani náznak úsměvu, jako kdybych svým rozením dělala něco strašně špatného.
Průběh porodu popisovat nebudu, protože bych se dostala k něčemu podobnému, co zde popisují desítky žen a tehdy jsme to zažívaly úplně všechny do jedné: píchání do žíly čehosi, o čem mně vůbec neřekli, co to je, tlačení „do kopce“, řvaní „tlačté“ i když se mně tlačit nechtělo a v závěru děsivé, bolestivé skočení staniční sestry na žaludek, po kterém se mně ještě celou vahou převálcovala po břiše až k pupku. Řvala jsem jak tur, oni řvali taky, že nemám být hysterická a přitom ze mne vytlačili něco malého, drobného a křehkého, co ale v příští chvíli odnesli, aniž by mne nechali na to byť jen pohlédnout. Ke své úžasné dceři jsem pak hledala vztah velmi dlouho, protože když mně ji měli následující den konečně přinést, přinesli mně úplně jiné dítě a já to ani nepoznala… A ani potom jsem své dítě několik dlouhých dnů neviděla.
Hned po porodu jsem si totiž stěžovala na silné bolesti celého břicha vystřelující z podbřišku až do žeber. Hlavní se mně vysmála, že jsem „posera“, protože ženská přece musí zvládnout úplně všechno! Že tohle je po porodu úplně normální. A že se mně při mém zahálení s prvním otěhotněním asi moc zkrátily žíly a teď jsem rozmazlená. „Ale ono vás už dítě naučí se neulejvat,“ skončila proslov. A tak jsem jen ležela, zatínala zuby a brečela do polštáře.
Poté, co vrátili cizí dítě pravé mámě, jsem omdlela bolestí a silným krvácením. Probrala jsem se až za dalších osmačtyřicet hodin, a ke svému údivu na oddělení chirurgie na pooperačním. „Ženská, vy jste nám ale dala,“ usmívali se na mne lékař se sestrou, „ani jsme vás nemohli probrat, máte po dvou transfúzích a operaci.“ Povzbuzena prvními úsměvy, které jsem u zdravotníků viděla, jsem se zeptala, co se vlastně stalo. „To už vám vysvětlí na vašem oddělení, kam vás za pár hodin převezou,“ usmál se znovu doktor. Pak mne převezli zpět na gynekologii a hlavní mně hodně roztřeseným hlasem oznámila, že jsem měla velké krvácení z dělohy a v břiše za dělohou velkou krevní sraženinu a museli mne chirurgicky vyčistit. Taková nešťastná, ojedinělá, ničím nezaviněná náhoda! Po zbytek mého prodlouženého pobytu na mne byli všichni velmi milí. Odcházela jsem vcelku spokojeně, byť to hlavní, dobrý kontakt s dcerou a kojení, chybělo. Ale to jsem tehdy nevěděla. Teprve s koncem šestinedělí jsem si na miminko zvykla, za další dlouhé tři měsíce se naučila dcerušku milovat. A umínila si, že další porod musí dopadnout lépe.
„Vy chcete děti?“ vykulil na mne po dalším roce oči můj obvodní gynekolog, takový starý, velmi hodný pán, který kdysi provozoval soukromou praxi. „Vždyť po tom, co s váma ta soudružka provedla, snad ani děti mít nemůžete! Každopádně pokud otěhotníte, ať vás vidím v tu ránu ležet doma v posteli a žádné namáhání!“ Musela jsem mít hodně pitomý výraz, protože gynekolog vytáhnul zprávu z nemocnice a „přestože vy sama si tohle o sobě vůbec číst nesmíte“ mně ji podal. Četla jsem tam: natržení mezižeberního svalu, zlomené žebro, prasklá děloha, utržený děložní vaz, masívní krvácení… „To víte,“ pokračoval můj gynekolog, „já jako soukromník bych si kdysi absolutně nedovolil poranit pacietnku, protože jsem ručil svou ctí i majetkem. Tidle neručí ničím, chtějí si urychlit práci, běžící pás – hupsnou rodičce na břicho a pokud jsou razantní jako tahle soudružka, je to potom, jako kdyby vás přejelo auto.“
Nevěděla jsem, co dělat. Podle mého gynekologa bylo zbytečné podávat žalobu, protože „oni se stejně všichni krejou“.
Další dítě se mně narodilo v autě před porodnicí, protože na porodní sál jsem to už „nestihla“. A nejenom své dceři, i všem ostatním mladým ženám v okolí vždycky říkám: „Nenechte si při porodu skákat na břicho.“

Babča Jarča