Tento text jsem napsala asi před třemi měsíci, ale po dnešním setkání s Ivanou jsem ho dokončila a posílám ho dál. Připadá mi naprosto nepatřičné, že odborník s celoživotními zkušenostmi je připraven o možnost pracovat a je uveden do situace finanční tíže. Že žena, která byla a je rovnocenným partnerem do diskuze, byla svými kolegy knokautována a zdánlivě položena na lopatky. Co to vlastně znamená? Že existuje jenom jedna správná cesta?

Byla jsem na začátku čtvrtého měsíce svého prvního těhotenství na návštěvě u své gynekoložky. Jste těhotná, gratuluji, nabízím nadstandardní péči, která pro vás znamená to a to a zaplatíte navíc tolik a tolik. Hned vás čekají nějaké testy, při příští kontrole začneme. Úsměv, mějte se pěkně, těšíme se na vás. Omámená odcházím z ordinace  a můj dojem je rozpačitý. Na co nadstandard? Na co testy? Co když to odmítnu? Sdílím své pocity s mým mužem a rozebíráme nastalou situaci…. Při příští návštěvě odmítám nabízená vyšetření a testy a ptám se, jestli je možné zůstat v obyčejné péči. Paní doktorka neskrývá svůj údiv a reaguje způsobem, který pro mě není úplně příjemný. Odcházím z ordinace a necítím se dobře. Takhle asi ne… Co budu dělat? Vlastně už dnes ani nevím, jak se ke mně dostal kontakt na Ivanu. Volám jí v podvečer a ptám se na všechny nejasnosti. Žádné další vyptávání, ale jasné, věcné vysvětlování, co v nastalé situaci můžu dělat, jaké jsou moje možnosti, co můžu a co nemusím. Klidný jistý tón. Tu situaci vnímám jako pro mě dost náročnou, můžeme se ještě vidět osobně? Dostávám termín následující den chvíli předtím, než přijde první žena do její poradny. V podstatě se odehrává to samé jako po telefonu – klidné, věcné vysvětlování mých otázek. Odcházím mnohem klidnější než při příchodu. Rozvažuji řadu věcí a postupně udělám několik rozhodnutí. Měním gynekoložku a podepisuji řadu reversů. Chodím k Ivaně na kontroly. Pokaždé od ní odcházím s úsměvem a lehkostí.

Co se vlastně tenkrát stalo? Pro mě to byl střet se systémem. A Ivana pro mě byla tím člověkem, který mi pomohl si uvědomit, že je možné následovat svoje pocity. Že není třeba účastnit se celé té automatiky a standardů, pokud nechci. Že můžu respektovat sebe, své tělo, své pocity, aniž bych byla napadána.

Byla pro mě, a stále v těchto věcech je, jednoznačnou oporou.

Ivano, díky 🙂 Eva, Martin, Markétka