Hned na úvod bych chtěla poděkovat všem ženám! Maminkám, kamarádkám, porodním asistentkám, dulám a samozřejmě Ivaně Königsmarkové, které žijí a dělají mnoho a mnoho pro to, aby porody obecně byly plné Lásky, Síly, Radosti, Odvahy, Zdraví atd., tedy toho, čeho plné mají být.

Ráda bych vyprávěla vše od úplného začátku, a tím bylo mé první těhotenství a první porod. Bylo mi 16 let a měla jsem vážnou známost. Můj první partner byl o řadu let starší a já, i když mladičká měla jsem už nakročeno na svou úplně samostatnou cestu životem. Po roční známosti jsem otěhotněla a byli jsme nadšení! Byla jsem zdravá plná síly, lásky a důvěry. Celé těhotenství probíhalo báječně, vzali jsme se, zařídili si byt, já nastoupila na VŠ a oba plni optimismu jsme čekali na naše děťátko.

Přečetla jsem různé články i knížku o péči o miminko a myslela, že není víc třeba. Myslela jsem, že v porodnici „normálně“ porodím a ani v nejmenším mě nenapadlo, že by mohl být nějaký problém.

2 dny před termínem stanoveným v mé těhotenské průkazce, právě když jsme se chystali ke spánku, bylo tedy asi 22:00 hod, jsem začala mít porodní bolesti. Byla jsem si jistá, že rodím. I když to bylo poprvé, prostě jsem nepochybovala, a tak jsme vzali tašku a jeli do porodnice (kde jsme mimochodem byli na tzv. předporodním kurzu a domlouvali se, že tatínek bude u porodu), byl leden 2001. Až zpětně mi pak postupně docházelo, že vše, co následovalo, nemuselo být, že to trápení, strach, bolest a postupná úplná ztráta sebevědomí, a pak i „vědomí“, se nemuselo dít.

Tatínka poslali domů, že sice rodím, ale bude to na dýl, a že zavolají, ať je u telefonu. A pak přišla řada úkonů, které neměly s normálním porodem vůbec nic společného – to teď už vím, tehdy jsem všem a všemu věřila a netušila, že mi tam mohou ublížit a malému také…

Holení, klystýr, injekce na urychlení… světla, cizí lidé, nikdo mi nic nevysvětloval, nikdo se na nic neptal… celou noc jsem nespala, bolesti sílily, nepřestávaly, ale porod nepostupoval – jak by také mohl, když jsme nebyli v tom Posvátném Bezpečí, v jakém má žena při porodu s miminkem být. Byla jsem unavená, ležela, čekala, ztrácela pojem o tom, co se děje, proč se děje… chodili různí lidé, zkoušeli různé postupy. Upřímně musím říct, že pak už mám vše „zamlžené“, porod trval ještě 12 hodin… do 17:00 odpoledne… myslím, že se ve mně cosi vyplo, přestala jsem tam být, bylo tam jen mé tělo a s tím „oni“ nakládali… zní to hrozně, ale bylo to tak. Porod přece jen postoupil a přijel manžel, ale byla jsem úplně vyčerpaná. Pak už jsem přestávala pořádně dýchat, manžel mi dával kyslík, dávali mi nějaké kapačky, na porodní sál mne skoro nesli a malého vytlačili tou technikou, která mě mohla zabít, kdy se loktem mačká děloha směrem dolů. Děťátko bylo zdravé. Byl to chlapeček. Pamatuji se, že vůbec neplakal, jen měl smutné, vykulené oči. Vůbec nic jsem necítila. Jen rezignaci, vyčerpání. Ani jsem si ho nepochovala, odnesli ho na celou noc pryč. Manžel mi pak několikrát řekl, že myslel, že tam umřu – také prožíval stres, hrůzu, a prostě v tom strachu vůbec do ničeho nezasáhl, a dělo se tak mnoho zbytečného. Měla jsem pak velké problémy s kojením, povedlo se nám to vlastně až doma s pomocí homeopatik. Mé vzpomínky jsou tedy hlavně o pocitech – beznaděj, bezmoc, strach, únava…

Teď už vím, že vše mohlo být jinak. Kdybych proto více udělala, pak bych se i lépe cítila, a náš chlapeček by měl start do života mnohem radostnější, klidnější.

Náš nejstarší syn je dodnes plachý, tichý a opravdu častěji smutný. Několik let jsem pak nechtěla mít další dítě. Zážitek z porodu mne velmi ranil a nastartoval nakonec mou potřebu se „z toho“ dostat, najít proč to bylo tak a zda a jak to lze jinak, a tím už začíná příběh druhý.

Přeji všem, aby své zkušenosti, i když jsou smutné či jinak negativní, využili k osobnímu rozvoji, změnám a šli s odvahou vstříc tomu, co cítí, že je správné.

Iva S., Ferdinandov v Jizerských horách