Jsou čtyři dny po termínu vypočteném podle data poslední menstruace. Včerejší kontrola ve Vrchlabské porodnici, kam v posledních týdnech pravidelně docházím do poradny, dopadla dobře. „Monitor je v pořádku, miminku se daří dobře. Na nějaký náhlý porod mi to ale zatím nepřipadá. Hlavička už je docela nízko, ale odpovídá to třetímu těhotenství,“ sděluje mi doktor. „A nevíte náhodou, kdy jste počali?“, ptá se ještě. „Myslím, že 15. ledna.“ Chvíli kroutí chytrým kolečkem a pak říká: „Tak to zapomeňte na to, že přenášíte. Tomu by odpovídal termín porodu až kolem 20. října (tj. za 5 dní). Hlídejte si pohyby, a pokud nenastane něco mimořádného nebo nezačnete do té doby rodit, tak se ukažte za tři dny.“ Odcházím s dobrým pocitem a s pocitem vděku za tuhle porodnici a doktory, se kterými nemusím bojovat, abych mohla v klidu miminko donosit do doby, až bude jeho čas. Kdybych sem přešla do poradny už dříve, mohla jsem si ušetřit zbytečné debaty s doktorkou, která vidí péči o těhotné docela jinak než tady.

Večer jdu spát s tím, že dnes pravděpodobně opět nic. U prvních dvou porodů jsem první signály blížícího se porodu (pobolívání v podbřišku) zaznamenala vždy před polednem. Od té chvíle jsem věděla, že „dnes budu rodit“. A večer pak opravdu přišly pravidelné kontrakce a nad ránem se pak narodilo miminko. Vím, že tentokrát to může být jiné, přesto očekávám, že blížící se porod opět ohlásí dopředu.

Ve čtvrt na čtyři ráno se budím a jdu na záchod. Když ulehnu zpátky do postele, tak mně zabolí břicho. Asi jsem se nějak špatně položila, říkám si. Za čtvrt hodiny se ale bolest opakuje, pak třetí, čtvrtá. Není to nijak silné, přemýšlím, jestli je to opravdu začínající porod (kontrakce bych tomu zatím neříkala, spíš takové pobolívání břicha) nebo jestli mám raději zkusit usnout. Nerada bych zbytečně probděla zbytek noci a ráno, až se vzbudí děti, byla jak mátoha. Navíc mám trochu obavu, že než se děti vzbudí, tak by se miminko nestihlo narodit. Ve čtyři hodiny ale nabývám dojmu, že to asi jen tak nezaspím. Kuba se vedle mě budí a kouká, jak klečím na posteli, a ptá se: „Co se děje?“. „Už je to asi tady.“ „Aha. Nějak pozdě, ne? A mám něco dělat nebo někam volat?“ Mám na telefonu sestru, kdyby bylo potřeba pohlídat děti. „Ne, ne. Zatím ne. Klidně spi dál.“ Chci být zatím sama. Navíc se to třeba ještě uklidní, říkám si. Odcházím dolů do obýváku, kde si připravuju věci k porodu a vařím si čaj. Pak jdu zpátky nahoru do koupelny, že si vlezu do vany a pak se uvidí. Cestou do schodů mně zastihne první výraznější kontrakce. Naložím se do vany a relaxuju. Nic zvláštního se neděje. To mně ale nepřekvapuje. V teplé vodě se mi kontrakce vždy zmírní a zpomalí. Hned jak vylezu z vany, ale opět zesilují. Tak tohle už nepřejde. Je půl šesté ráno a kontrakce jsou po 3 minutách a už je musím prodýchávat.

Teď bych asi vyrážela do nedaleké porodnice, kdybych chtěla rodit tam, říkám si. Ale nechci. Přestože vím, že se dá ve Vrchlabské porodnici porodit přirozeně a bez zbytečných zásahů, nemám vůbec chuť nasedat do auta a někam se přesunovat, absolvovat vyšetření na příjmu, sedět ovázaná sondami monitoru a domlouvat se s porodními asistentkami či doktorem, co, kde a jak. A kdo má zrovna asi službu? Některá z asistentek, které už znám z poradny? Nebo ta, která měla ty hloupé řeči u porodu, u kterého jsem tam nedávno byla? Nebo někdo úplně cizí? Ne, je mi dobře doma a cítím, že je vše v pořádku a jak má být.

Chvílema akorát přemýšlím, jak to uděláme s dětmi. Asi tak za hodinu se budou budit. No nějak to prostě dopadne. Nebudu to zatím řešit. Sice máme domluvené hlídání, kdyby bylo potřeba, nechci ale, aby sem teď někdo další jezdil a zbytečně mě rušil. Vyhovuje mi, že jsem sama. V nejhorším se o děti postará tatínek a já si zalezu do koupelny.

Je 5:45 a kontrakce výrazně zesilují. Napadá mně, že to už nebude moc dlouho trvat a že by se miminko mohlo narodit dřív, než se děti vzbudí. Krátce před 6 si říkám, že už asi nezvládnu vyjít po schodech a vzbudit Kubu. Volám mu mobilem do ložnice a doufám, že ho má zapnutý a že bude mít signál (často je velmi slabý). Jedny další ruce by se mohly v závěru porodu hodit. Navíc vím, že by si to nerad nechal ujít. „Vstávej, prosím, a pojď dolů.“, opakuju několikrát a doufám, že mě slyší. Za chvíli slyším, jak se vyhrabává z postele. „Co uděláme s dětma? Nemám někomu volat?“, ptá se hned, jak přijde dolů. „Ne, nikoho nevolej. Když tak je budeš muset obstarat. Myslím, ale že už to nebude dlouho trvat a že by se to mohlo stihnout.“

Kuba si vaří čaj a já odcházím na záchod vyprázdnit zbývající obsah střev. Zároveň mi praská plodová voda a přichází další kontrakce. Mám co dělat, abych se zvládla vrátit pár kroků do obýváku na „porodní matraci“. Tam přichází další mocná kontrakce a za chvíli další, se kterou vychází ven hlavička. Chvíli se nic neděje, čekám minutu, možná dvě. Jsem ale klidná. To musí mít nějaký důvod, že se nic neděje. Mám pocit, jako by s miminkem někdo hýbal. Nikdo ho ale nedrží. To se jen miminko uvnitř vrtí a dotáčí do potřebné polohy, aby mohlo vyjít ven. Pak přichází poslední kontrakce a je venku. Holčička. Je 6 hodin a 13 minut.

Je krásná a baculatá (později navážíme 3,92 kg). Hned si ji přitulím na břicho a přikryjeme jí ručníkem. Budeme jí říkat Magdalenka. Nechat dotepat pupečník, podvázat, odstřihnout. Zakrátko poprvé čůrá, poté i kaká a přisává se. Asi čtvrt hodiny po porodu odchází placenta. A po chvíli slyšíme ze shora každodenní „mamikó, mamikó!“. To se nahoře budí dvě starší děti, které se nám taky narodily doma v obýváku. První Toník před čtyřmi a půl lety s Ivanou (Doma s porodní bábou), druhá Johanka před dvěma a čtvrt roky s porodní bábou Janou. Akorát jsem se osprchovala a sklidili jsme promáčené podložky od plodové vody a děti nadšeně přichází přivítat sestřičku. Úžasně načasováno!

A že v tomto příběhu něco chybí? Porodní asistentka?! Ale jděte! Ty v současnosti k porodům doma chodit nesmí. Brání jim v tom nový zákon a vyhláška, které jim hrozí až milionovou pokutou. Mocní „zákazodárci“ z ministerstva zdravotnictví a parlamentu, kteří tyto předpisy přijali, se zřejmě domnívají, že pokud zakážou asistentkám k domácím porodům docházet, tak se doma rodit nebude. To je ale omyl. Četnost domácích porodů se možná o něco sníží. Vždy ale bude určité procento žen, které budou chtít rodit doma a bude to pro ně ta nejlepší z možností. Porod a jeho průběh, mluvíme-li samozřejmě o fyziologickém porodu, kterému předcházelo normální nekomplikované těhotenství, je přeci velkou měrou subjektivní záležitostí – jeho průběh zásadně ovlivňuje to, jak se žena cítí, zda není něčím zbytečně vyrušovaná či stresovaná. Je proto absurdní, že stát odpírá kvalifikovanou asistenci ženám, které chtějí rodit v pohodě a klidu svého domova a vyhnout se zbytečnému stresu z přejezdu do porodnice, z cizího prostředí, personálu atp., které jim mohou porod zbytečně zkomplikovat (o neopodstatněném zasahování do přirozeného průběhu porodu, které se v porodnicích běžně a rutinně provádí ani nemluvě). Zvyšuje se tak pouze riziko, že žena sama včas nerozpozná možnou komplikaci a na případný přejezd do porodnice už bude třeba pozdě. Doufejme, že si tuto chybu odpovědní úředníci a zákonodárci brzy uvědomí a napraví.

Díky proto všem porodním asistentkám, které vedou veřejnou debatu na toto téma a bojují nejen za právo ženy na odbornou asistenci při porodu mimo zdravotnické zařízení, ale také za zachování malých porodnic s individuálním přístupem a za zlepšení a polidštění podmínek v porodnicích. A velké uznání těm asistentkám, které navzdory nepříznivým okolnostem nenechávají ženy rodící doma „ve štychu“.

Monika Kašparová, Vrchlabí