4. 4. má svátek Ivana.
4. 4. začala rodit kamarádka Petra, které jsem slíbila doprovod k porodu, původně plánovanému jako domácí. Plán se změnil posledního března, protože po tomto datu již nebylo možné sehnat porodní asistentku, které by za asistenci u domácího porodu nehrozila pokuta. Tedy změna plánu, pojede se do údajně vstřícného Vrchlabí, kde má domluvená PA Jana smlouvu.

Porod se rozbíhal v klidu domova, nálada byla milá. Trošku jsem zadoufala, že když je té Ivany, tak by bylo hezké, kdyby se miminko na nic neohlíželo, všechny překvapilo, a vykouklo na svět doma. Všechno bylo jinak. S vidinou daleké cesty je povolána Jana. Prohlédne porodní plán, a doporučuje provést úpravy, abychom prý nedráždily. Poněkud mne to překvapilo, že ve vstřícné porodnici může někoho podráždit formulace, že rodička má svou PA, případně že si nepřeje přesouvat na porod placenty do jiné místnosti. Petra návrh na změny přijala, tak jsem přepisovala a tiskla.

Po příjezdu proběhl absurdní příjem nerudnou asistentkou, která nutně potřebovala vědět nejvyšší dosažené vzdělání matky a průmyslové odvětví, kde je zaměstnána. Potřebovala vše slyšet pouze z úst rodičky, ideálně při kontrakci. Mnou poskytované totožné informace ignorovala. Patrně proto mne odeslala hledat nějaké velmi důležité papíry. Když jsem se vrátila, výslech stále pokračoval, teď již byla Petra v kleku na zemi, holými koleny přímo na linu, požádala jsem tedy o polštář, když to asistentku nenapadlo samotnou, bylo mi povoleno nějaký najít. Na závěr si Petra vyslechla povzbudivé Co budete dělat, až budete opravdu rodit. To měla asi za to, že si dovolila prodýchat kontrakci a neodpovídala dostatečně svižně.

Přesunuly jsme se, už jen s Janou, na porodní pokoj, byla hluboká noc, klid, porod se pomalu posouval dále. Kolem šesté začal na chodbě mumraj a bylo po posunu. Tou dobou jsme zjistily, že na porodním pokoji není toaleta a dá se k ní dostat pouze přes chodbu. Zajímavé. Vyrazily jsme, asi tam bylo nějak bezpečněji, a kontrakce začaly vypadat zase slibněji. Šly jsme tedy zpět na pokoj, přes chodbu plnou cizích lidí. Potkaly jsme primáře, který Petru počastoval poznámkou To už se teraz toliko nesmějete, co? Co ta věta měla komu přinést, netuším. Odešly jsme do pokoje. K žádnému posunu nedošlo, v takovém terénu nebylo divu. Divné to začalo připadat personálu, který se začal objevovat stále častěji. Došlo na nabídku oxytocinu. Usmlouvala jsem čas na rozmyšlenou, ukryly jsme se opět na toaletách, Petra usoudila, že tedy oxytocin ano. Dostala kapačku, přišel se podívat primář. Stoupnul si nad postel a začal se zajímat, kdo jsem, jestli nejsem náhodou nějaká ta dula, a jak si to kamarádka zasloužila, že se k ní tak hezky chovám. To mne zaskočilo, netušila jsem, že hezké chování si člověk musí zasloužit. Primář pokračoval v myšlence dále, je prý potřeba, když já jsem na Petru hodná, aby on na ni byl zlý. Navrhla jsem, že hodných nás může být i víc. Tato myšlenka se neujala. Celá scénka rozhodně pocitu bezpečí rodičky nepřidala, důsledek byl jasný, nedělo se nic.

Následoval přesun na sál. Zde jsem byla příjemně překvapena místními porodními asistentkami, byly slušné, empatické, podporující. Už to vypadalo, že to půjde, Petra stála, tlačila, já podpírala, a najednou řev. Přišel se podívat primář, a asi mi něco chtěl. V síle okamžiku jsem ho nevnímala, tak na sebe upozornil. Že je u toho rodící žena, kterou by to třeba mohlo rušit, ho nijak neodradilo. Křičel něco o tom, že tam nemám co dělat, protože nejsem profesionál, a hlavně ho vůbec neposlouchám, a měla bych odejít. Projev malého ublíženého chlapečka. Bohužel křičel neadresně, takže Petra z toho vyvodila, že dělá vše špatně a má odejít. Potom primář zmizel, asi se šel uklidnit do svého pokoje. Ale dílo vykonal, bylo po stazích. Takže přikápnout víc oxytocinu, a potom ještě. Asistentky se divily, že se dítě tak dobře drží. Následovalo dlouhé tlačení doprovázené Kristellerovou expresí. Petra v sobě našla neuvěřitelnou sílu, prohlásila, že porodí, a opravdu to dokázala. Narodila se krásná silná holčička.

Tím bohužel sled špatného neskončil. Holčičky se okamžitě chopila dětská lékařka, a jala se jí ve spolupráci se sestrou zachránit život tím, že ji zváží, oblékne a zabalí. To Petra nechtěla, stála o nepřerušovaný kontakt s dítětem. Takže jsem za oběma zdravotnicemi stála a prosila, ať už holčičku nechají a vrátí matce. Naprosto mne ignorovaly. Stejně jako přítomného stařičkého porodníka, který na ně syčel to samé ze své židličky. Když lékařka usoudila, že je holčička dostatečně zachráněná, byla ochotna ji vydat zpět matce, pořádně zamotanou v zavinovačce. Tak jsem ji zase vymotala, aspoň od pasu nahoru, a přikryla je dekou. Dostaly společnou chvilku, po níž se opět objevila dětská lékařka s požadavkem, že dítě po tak traumatickém porodu špatně dýchá a že jej musí pozorovat. Návrh, že by mohla pozorovat na matce, odmítla, prý je nutná rovná podložka. A bude to jen chvilka. Po velkém nátlaku si dítě vymohla. Odnesla jej do vedlejší místnosti na vyhřívanou podložku, svlékla do naha a přikryla látkovou plenou od pasu dolů. Dítě plakalo. U toho mi vykládala, jak jsem nezodpovědná, protože jsem vybalením ze zavinovačky dítě vystavila riziku prochladnutí. Dítě stále plakalo. Čím více plakalo, tím horší byly hodnoty na monitoru. Došla jsem zpět na sál pro Petřinu noční košili, chtěla jsem s ní holčičku přikrýt, aby mámu aspoň cítila a bylo jí tepleji. Toto lékařka zakázala. Argumentovala tím, že noční košile na dítěti by jí zabírala prostor. Když jsem se zeptala na co, tak prý na odložení fonendoskopu. Fonendoskopů by se tam bývalo vešlo deset i s košilí. U toho mi velmi paternalisticky vysvětlovala, že ji svým stálým mluvením – rozuměj jednou větou Tady je noční košile na přikrytí, zdržuji od práce, a ohrožuji tak dítě na zdraví. Stejnou srdceryvnou historku vzápětí zopakovala sestře. Dítěti se v tu dobu nevěnovala vůbec. Možná to tak bylo lepší. Když se věnovat začala, bylo to něco neuvěřitelného. Oslovovala holčičku termíny jako lásečka moja, ty moja, zklidňovala ji tím, že jí dávala sát svůj prst. Chápu, u takové činnosti by matka jen rušila. Když se lékařka dostatečně nabažila, přišel otec dítěte. Jeho rodičovské kompetence podpořila slovy „To byste ji ani neměl nosit, stejně to určitě neumíte“. Petru podpořila větou o její nezodpovědnosti a neposlušnosti a může prý být ráda, že holčička je tak silná, když má tak nerozumnou matku. Taková skvělá péče se jim dostala ve vstřícném Vrchlabí.

Díky tomuto zážitku jsem pochopila, proč naši porodníci věří tomu, že ženy nedokážou samy porodit a je třeba zachraňovat matku i dítě. V podmínkách, které u nás panují, opravdu normálně porodit nejde.

Takže pro mne je čtvrtý duben dnem, kdy si připomenu, že sice máme Ivanu, ale Ivana nemůže dělat svou práci. A že české ženy sice mohou rodit doma, ale nemají asistentky, které by je mohly legálně doprovázet.

Ivano, děkuji Ti za tvou statečnost a vytrvalost. Přeji Tobě i nám všem, aby se situace v naší společnosti narovnala a ženy měly skutečnou možnost volby. Abych si, až kouknu do kalendáře, mohla říct: „To je paráda, dneska má svátek Ivana, jestlipak je u porodu“.

Alžběta Tvarůžková