Než jsem mohla porodit svoje třetí dítě, trochu se nám změnily okolnosti. Třetí těhotenství nás totiž zastihlo v přípravách na přestěhování do Brazílie. Manžel tam dostal práci, a protože kluci byli ještě malí, řekli jsme si, že to zkusíme.

Do Brazílie jsme se přestěhovali zhruba v půlce těhotenství, a tak ultrazvuky a další odběry proběhly ještě v Čechách. Naivně jsem si myslela, že tady nebude problém najít si porodní bábu a porodit tak, jak já chci, tedy doma. Až při hledání lékaře mi došlo, že ta velká % císařských řezů jsou pravdivá a že tu skutečně existují kliniky, kde se věnují téměř jen porodům císařským řezem. Ale také se potvrdilo to, že Brazilci jsou neskutečně milí a vstřícní lidé a že tu nic není problém, a tak se mi po několika týdnech hledání podařilo najít dulu, která mluvila anglicky, a díky ní i porodní bábu, která chodí k porodům domů. Ta sice anglicky nemluvila, ale s dorozumíváním mi pomáhala dula. Domluvila jsem se i s mými rodiči a ti za námi před termínem porodu dorazili. Oba věděli, že bych opět ráda rodila doma, ale zřejmě postupem času, úspěšným předchozím porodem a komunikací mezi námi, se přestali tolik bát a souhlasili s tím, že se „toho“ i zúčastní.

Tím, že byla situace ztížena přestěhováním a kompletní změnou prostředí, jsem k porodu potřebovala co nejvíce domácího prostředí, a jak jsem později zjistila, i lidí. Takže se u mého porodu sešli nejen dula s porodní bábou a manžel, ale i moje máma, která mi velmi pomohla. Táta se během porodu střídal s manželem u hlídání dětí. Musím se přiznat, že kdyby nebylo mých zkušeností s předchozími porody (hlavně s porodem doma) a věcí, které jsem k porodu doma nastudovala, neváhala bych a šla do porodnice. Takhle jsem se cítila velice uklidněná a připravená.

Popis porodu kopíruju z našich webových stránek:

26. 9. 2011, pondělí
Že se něco děje, jsem cítila už v neděli. Ale protože jsme byli pozvaní na chácaru, tak se Bětka rozhodla, že ještě počká. U „strejdy“ Pizziho jsme strávili příjemný den, naši oslavili přílet do Brazílie (možná by se to dalo i nazvat předoslavou vnučky) a pěkně se i se Standou „zbourali“. Což vůbec nevadilo, protože jsem si říkala, že když se v noci bude něco dít, budou tvrdě spát a nebudu je rušit. Po návratu domů jsem je všechny uložila a zalehla taky. První kontrakce mě vzbudily před půlnocí a když už nešlo ležet, tak jsem si udělala ležení v obýváku. Pak jsem si uvědomila, že ještě vůbec nemám připravenou a sbalenou tašku do porodnice, tak jsem to honem napravila a mohla se oddat blížícímu se porodu. Kolem 2h. jsem probudila Standu, abych mu oznámila, že volám dule Lucíe. Vím, bylo to zbytečné ho ze světa snů volat do reality, ale nějak jsem chtěla, aby si taky někdo uvědomil, že se už něco děje. Když se mě zeptal, jestli chci, aby byl se mnou vzhůru, tak jsem mu ale odpověděla, že nechci, ať ještě spí. Asi už jsem byla trochu zblblá. Když Lucía přijela, zjistila jsem, že je moc příjemné, když je někdo se mnou a pomáhá mi. Masírovala mě, povídaly jsme si, podporovala mě při kontrakcích, prostě byla úžasná. Vysvětlila mi, ať si klidně ještě zdřímnu a opravdu jsme asi na hodinku ještě usnuly. Po 6h. příjela porodní asistentka Ivanilde, zkontrolovala mě, změřila tlak, poslechly jsme si, jak miminku tluče srdíčko a Ivanilde mě pochválila, že mi to jde skvěle. Nicméně mě moc nepotěšila, byla jsem otevřená jen asi na 4 cm. Každý mi říkal, že napotřetí to bude rychlé, že o tom ani nebudu vědět. Ale asi prostě neumím rodit rychle. Doufala jsem, že stihnu porodit, než se všichni vzbudí a malovala si, jak kluci vstanou a jako každý den přijdou k nám do ložnice a tam na ně bude čekat miminko. No, tak ne, ještě jsme si všichni pár hodin počkali všichni.

Kolem 8h. se začalo budit veškeré osazenstvo našeho skromného příbytku a najednou tu v té naší kuchyni byla strašná spousta lidí. Po snídani naši vzali kluky a šli do krámu koupit housky. Standa jim vysvětlil, jak se řeknou housky, a tak vyrazili. Bertík s Toníkem ukazovali cestu a všechno proběhlo bez problémů. Jen dědečkovi bylo po včerejší smršti poněkud nevolno, tak po příchodu vyfasoval od Standy pivo, které ho zázračně srovnalo, babičku vyměnil za Standu a pro změnu šli s klukama hrát fotbal s novým míčem. Kluci totiž dostali od Bětušky jako dárek fotbalový míč a Standa jim ho dal trošku dřív. Prý maminka nejdřív vyprdla ten míč, aby bylo víc místa pro miminko.

Já jsem byla vděčná, že se mi vystřídala směna a že místo Standy a jeho „povzbuzujících“ výroků přišla babička se svojí podporou. A že musím uznat, že jsem byla nakonec moc ráda, že u mě babička byla. Na velké finále samozřejmě dorazil i Standa a s pomocí jeho, babičky, duly Lucíi a porodní asistentky se mi podařilo miminko vytlačit asi o půl hodiny dřív, než předpověděla Ivanilde. Všechny nás potěšilo, že to ta holčička opravdu je a se Standou jsme už mohli i oznámit její jméno, ALŽBĚTA. Bětušku jsem si hned přitiskla na prsa a užívala si tu velkou chvíli. Po porodu placenty a nezbytném úklidu jsme mohli zavolat kluky i s dědečkem. Bylo to neskutečně nádherné vidět ty jejich rozzářené oči (skoro jako když jdou k vánočnímu stromečku) a nadšený výraz. Bertík mi i odpustil, že to není brácha, ale ségra. Už od začátku se jí snažili upusinkovat a pohladit všude, kam dosáhli. A jsou z ní nadšení pořád.

Ale jak už člověk není zvyklý na malinká miminka, zdála se mi hrozně malinká. Tipovali jsme, kolik by tak asi mohla vážit. Odhady se pohybovaly od 2,5 – 2,8 kg. Jaké bylo naše překvapení, když se na displeji objevilo 2,98kg. Bez 20g měla stejně jako kluci. I délka, 48cm, odpovídá. Takže nejen, že to neumím rychle, ale moje děti se od sebe skoro ani neliší. Tedy pokud nepočítáme tu změnu z „pindíka na pipinku“.

Moji rodiče byli nadšeni tím, že mohli být u porodu své vnučky. Táta poprvé v životě viděl novorozence tak rychle po porodu. Máma zase byla přímo u porodu. A moji malí kluci? Kdybyste viděli jejich užaslé obličeje a pocítili, jak neuvěřitelně snadné je přijmout nového člena do rodiny. Jsem strašně moc ráda, že jsem to mohla zažít.

Každý můj porod byl jiný, a dva z nich vycházely z toho, co jsem vyčetla v knize Ivany Königsmarkové. Že každá žena by měla být podpořena v tom, co by chtěla a v tom, co považuje za nejlepší pro sebe a pro svoje dítě. Chtěla bych jí moc poděkovat alespoň touto cestou a popřát jí, ať boj za nás, ženy, nevzdává a pokračuje v něm i přes nepřízeň těch, kteří nám mají pomáhat. Protože ten boj má smysl a já věřím, že moje dcera nebude muset hledat všelijaké skulinky, ale bude moct porodit tak, jak bude chtít ona. A když se zadaří, já jí budu moct pomoct, tak jako moje máma mě.

DĚKUJU,
Lucie Horová