Na Ivanu myslím často a vděčně. Díky ní mám dvě skvělé vnučky. Moje nejmladší dcera si naplánovala zcela jiný porod, než byl ten, kdy se ona rodila.

Byla jsem zkušená rodička a dva předcházející porody se konaly bez traumat a díky bohu jen za přítomnosti porodních asistentek, jen ten důležitý kontakt s novorozenětem tu chyběl. Zato na průběh třetího porodu se nedá zapomenout. Těhotenství probíhalo v naprosté pohodě, proto jsme nepovažovali za něco výjimečného, že se děťátko klube o několik dnů dříve před stanoveným termínem. Tři léta zpět se těsně před Velikonocemi, kdy nasněžilo, přihlásil o 14 dní dříve náš syn.

Vzali jsme s mužem zavazadlo s oblečením na miminko a kráčeli záměrně asi 20 minut do porodnice pěšky a nevolali sanitku, aby se děťátku snadněji přicházelo na svět.

V nemocnici se zřejmě nehodilo datum, na čarodějnice před prvním májem! Domnívám se, že se nedostávalo lékařského personálu, protože byl pátek večer před dvěma volnými dny. Prý že plod je ještě malý. Nic jsem nechápala, když nařídili odchod do nejvyššího patra a uložit na postel, ze které jsem téměř neslézala, protože jsem brala nějaké prášky na spaní. Ženy na pokoji mě budily, když se pod okny objevil někdo z rodiny. Manžel se nervózně vyptával, co tam dělám a proč?

V neděli při vizitě, jen o dva dny později byl už plod zase dostatečný a lékaři rozhodli vyprovokovat porod. Předepsali opět nějaký medikament. Nikomu ani sestrám nebylo divné, že jsem pokračovala dál ve spaní. V noci asi kolem půl druhé mě probudily první stahy. Ještě cele neprobuzená jsem se vypotácela na chodbu. Naštěstí jsem potkala sestřičku a ta mě odvedla dvě patra dolů, aby mě prohlédla a připravila. A zase už pak nic nevím, nic si nepamatuji. Střídavě se mělo tlačit, jenže rodička stále usínala. Ráno v půl šesté už se to neobešlo bez křiku paní doktorky, už si nevěděla se mnou rady. Proto jsem se i natrhla, nedokázala jsem spolupracovat. Pak, když byla holčička na světě, s normální váhou 3 150g, jsem za plentou uslyšela dva mužské hlasy. Jeden z nich káral mladého porodníka: „Ty vole, když dáváš provokaci, tak musíš zrušit předcházející medikaci!“

Když dcera dospěla a někdy jsme si o jejím narození vyprávěly, komentovala to vtipně slovy. „Aha, teď vím, proč mi matikářka ve škole říkala „spící panna“. I já jsem si překvapeně uvědomila, že má asi pravdu, moje holčička byla taková „šípková Růženka“, co ráda spinkala.

Před šesti lety, kdy se ještě skoro s pohoršením, aspoň mezi mými kamarádkami, mluvilo o porodech doma, se dcera rozhodla svěřit Ivaně. Její porod po půlnoci, daleko od Prahy, stihla porodní asistentka i s hledáním ulic v nepřehledném terénu. Ani druhá vnučka si nenechala ujít její asistenci, i když v nedaleké porodnici, se kterou se mohlo v případě nějakého problému předčasného porodu počítat. Obě vnučky jsou mimořádně živé, samostatné a také velmi citlivé, a tak děkuji, Ivano!

Babča Helča