Můj táta se narodil doma v posteli v jedné středočeské vísce. Bylo to v roce 1949 a babička si porod doma prosadila hlavně proto, že měla špatné zkušenosti z předchozího porodu v porodnici. Tehdy se s porody v nemocnicích teprve začínalo, takže pokud vím, babičku nikdo nevinil z toho, že hazarduje se svým životem, pokud chce podruhé rodit doma. Táta se narodil zdravý a v pořádku. Pak už se v naší rodině rodilo jen pod dozorem lékařů.

Když mi bylo asi osm let, náhodou jsem vyslechla rozhovor mámy se sousedkou o tom, jaký její dcera měla strašný porod, a zachvátila mě hrůza, že tohle jednou budu muset taky podstoupit. Možná i proto jsem se do mateřství nijak nehrnula. O tom, že porod může být i krásný emocionální zážitek, jsem se dozvěděla až díky svým kamarádkám, které se angažovaly v Hnutí za aktivní mateřství. Byla jsem na jakési konferenci (je to už asi 10 let) v Praze na Dlabačově, kde jsem taky poprvé musela slyšet jméno Ivany Königsmarkové. Co mi z konference utkvělo, byl instruktážní film z fakulty medicíny o tom, jak žena rodí. Byl to děs. Žena ležící jako kus anonymního masa, vytáhnou jí z břicha dítě, odnesou, a za chvíli jí ho přinesou ukázat zabalené v povijanu, prý „aby dítě s matkou navázalo vztah“. Pak dítě zase odnesou neznámo kam. City emoce, spoluúčast, empatie nikde. Představovala jsem si, že asi takhle nějak jsem v 70. letech přišla na svět a bylo mi z toho smutno. Přítomný primář z porodnice u Apolináře sice tvrdil, že tímto filmem už se medici neřídí a že to není jediná učební pomůcka k tomuto tématu, ale vzhledem k tomu, jaké pak zastával názory, jsem mu moc nevěřila. Důležitá pro něj byla hlavně čísla, dokladující, že je u nás nízká porodní úmrtnost a že tím pádem všechno v porodnicích děláme dobře. Po jeho projevu se zvedla vlna odporu v sále sedících žen, které měly často z porodnic děsivé zážitky. Dostal se do konfrontace s názory a požadavky žen, které by přístup lékařů k rodičkám chtěly změnit, protože jim nevyhovuje. Trval bohužel na svém, že je všechno tak, jak má. Následoval film o přirozeném porodu do vody, který trochu napravil původní dojem a ukázal, že to jde i jinak. Pak jsem si ještě přečetla knihu Michela Odenta, viděla další dokumenty o porodech bez zbytečných lékařských zásahů a uvědomila si, že to, co jsem jako osmiletá slyšela o porodu, zažít nemusím. O to víc mě překvapuje, že i po deseti letech, kdy už se o výjimečnosti okamžiku zrození tolik ví, většina českých lékařů, (ale i zdravotních sester) stále lpí na starých pořádcích a mnoho z nich přání ženy u porodu absolutně nerespektuje. A že jim stojí za to pranýřovat Ivanu, která se snaží ženám vrátit jejich sebevědomí, že rodit umí, že to zvládnou a častokrát lépe samy než s pomocí lékařů.

Právě čekám své první dítě, a díky Ivaně a její knize Hovory s porodní bábou jsem v klidu. Vím, že spoustu z toho, co do mě hustí doktoři, jsou nesmysly, řídím se svou intuicí, vybírám pečlivě porodnici s lidským přístupem, chystám se k Ivaně na předporodní kurz a těším se na setkání s ní. Jsem ráda, že tuto taková osobnost jako ona je a vyjadřuji jí plnou podporu. Doufám, že pravda a zdravý rozum v tomto případě brzy zvítězí.

Ivano, díky,
Jana