Protože jsem příznivcem Ivany, rozhodla jsem se přispět svým porodním příběhem, abych ji také podpořila v její nelehké situaci. Její práce si vážím a jsem přesvědčená o tom, že je smysluplná a ohromně důležitá. Zaslouží si podporu a uznání. Jsem ráda, že se téma aktivního a vědomého těhotenství a porodu pomalu ale jistě dostává mezi maminky, porodní asistenty a lékařský personál.
Zde můj příspěvek jako důkaz že to JDE :-)!!

A je to pryč! Chvíle plná očekávání, a strachu zároveň, uplynula jako voda. Ležím se svou dcerkou Zuzanou v mělnické porodnici a cítím se krásně. Přišla na svět 6. května 2012 téměř v minutě nejsilnějšího úplňku v roce. Pro mě jako mámu se stal zázrak. Zuzana je naše druhé dítě. Prvorozený Oskar se na svět klubal mírně řečeno „dramaticky“. Po porodu jsem se cítila strašně a nechápala jsem, co se to vlastně stalo a jak je možné, že jsem takovou hrůzu vůbec přežila. Když se mě pak holky ptaly, co porod, nebrala jsem si servítky a přirovnávala prožitou bolest k tomu, jako když vám někdo seká nohy sekerou. A napoprvé nohu jen tak nikdo neusekne.

V průběhu druhého těhotenství jsem se začala zajímat o porod jako přirozenou a hlavně pozitivní součást v životě ženy. Derou se mi do očí slzy, když přemýšlím nad tím, co jsem v uplynulých hodinách prožívala. Zuzana se rodila s mým plným vědomím, soustředěním a beze strachu. Noc 6.5. pro mě zůstane už navždy „magická“. Nejen díky Zuzaně, ale i všem okolnostem, které mě celým procesem doprovázely již od první kontrakce. Všechno začalo ve 12 hodin v noci, kdy jsem pocítila příjemný klid doprovázený neobvyklým zbystřením všech svých smyslů. Silně jsem vnímala kapky deště bičující střešní okna a následně ticho, když déšť ustal. První bolesti přicházely pozvolně a já jsem je vnímala každým kouskem těla. Přicházely a odcházely v desetiminutových intervalech a já jsem se ani nepohnula. Ležela jsem na boku s mírně pokrčenýma nohama a uvolňovala tělo i mysl. Snažila jsem se zachytit všechny signály, které moje tělo vysílalo. Pak jsem si zapálila svíčky a zalezla do vany. Smysly nepřestávaly pracovat na plné obrátky a bolesti se stupňovaly. Ležela jsem klidně, pozorovala malé plamínky svíček a zapisovala intervaly kontrakcí do sešitu. Kolem 1.45 hod v noci jsem měla kontrakce po šesti minutách. Zavolala jsem Monice, a vylezla z vany, abych vzbudila manžela. Nepochybovala jsem o tom, že porod začal. Přeskákali jsme kaluže na zahradě a vydali se na cestu do 50km vzdálené mělnické porodnice. Jeli jsme klikatými silničkami, lemovanými lesy, loukami a pak i vysokými skalami porostlými mechem. Cestu nám křižovala vysoká zvěř, zajíci a dokonce i černá kočka. To vše halila tu a tam hustá mlha a na cestu nám doslova zářil obrovský stříbrný měsíc. I přes to, že bolesti v autě sílily, při pohledu z okénka se mi z té atmosféry tajil dech. Tolik obávaný strach byl pryč, klid a odhodlání mě naplňovalo víc a víc.

Po vyšetření v porodnici jsem byla otevřená na 4 cm, a tak jsme se přesunuli rovnou na porodní sál. Myslím, že nebudu přehánět když, tady napíšu, že se tu noc Monika v porodnici zjevila jako Anděl :-). Mám pocit, že nikdy nezapomenu na její přívětivý a zvonivý tón hlasu, který mnou ještě dlouho po porodu dozníval. Vedla mě porodem krůček po krůčku a já jsem věřila všemu, co říká. Teoreticky jsem byla perfektně připravená díky Lucii Suché Groverové a její úžasné knize „Aby porod nebolel“ a celým svým já také odhodlaná dát do toho tentokrát vše. V kombinaci s Monikou a její empatií ke mně, mému manželovi Mírovi a také lékařskému doprovodu zažívám krásný pocit, že jsem to DOKÁZALA! V průběhu porodu jsem měla tendence podléhat obavám ze sílících kontrakcí a všechno to prostě nějak „vydržet“. Brzy jsem díky Monice pochopila, že prožívám právě teď a tady požehnané a jedinečné okamžiky v životě, které je třeba prožít na plno od začátku do konce. Nebránit se bolesti a vážit si toho, že vše probíhá tak jak má, bez zbytečných zásahů lékařů. Skláním poklonu nad svým tělem a „ženskou intuicí“, kterou jsem v sobě díky porodu Zuzany objevila.

Monice chci tímto poděkovat, protože vše probíhalo tak, jak mi od našeho prvního setkání s úsměvem a klidem tvrdila. Klobouk dolů nad tím, jakým způsobem dělá svoji práci. Když se asi hodinu po porodu převlékala z papírového nemocničního obleku, zaujalo mě, jakou skromností vkládala do své tašky termosku s nevypitým čajem, zamávala a s úsměvem zmizela za zašupovacími dveřmi porodního sálu. Uvědomila jsem si, jaké jsem měla ve výběru duly obrovské štěstí.

Z celého srdce přeji všem budoucím maminkám, aby porodem prošly tak jako já a těším se, že budu moci své pozitivní zážitky šířit dál. Svůj porodní příběh schovám pro svou krásnou dcerku, aby se neměla čeho bát a měla možnost porodit své děti s radostí a láskou.
Bára Austová