Milá Ivano, jsem nesmírně ráda, že lidé jako Vy jsou na světě. Já děti zatím nemám, ale jestli si někoho přeji u porodu, tak je to žena jako Vy nebo některá z Vašich žaček a to proto, že Vám plně důvěřuji, aniž bych se s Vámi kdy setkala. Moc bych si přála, aby mě při porodu nikdo nenutil ležet na zádech s infuzemi v žílách a aby mi nikdo neskákal po břiše, tak jak to dělali mojí mámě, když rodila mě i mého bráchu. Přeju si, aby mě nikdo nestrašil, že porod je ukrutný a prostě se musí přežít. Že mě to roztrhá na sto kusů jako moji sestřenici, která má trauma dodnes, nebo moji kamarádku, na kterou když si u porodu od plic zakřičela, protože miminko se ztrácelo a potřebovala pořádně zabrat, vlítla doktorka odvedle a zařvala na porodní sál: „Co tady řvete jako kráva“. Dodnes to nerozchodila a má problém si od plic zařvat, i když je to na místě a velmi žádoucí.

Nikdy jsem nerodila, ale soudě podle povídání mých blízkých a přítelkyň, dramatické příběhy z porodních sálů dalece převyšují ty, které ženy popisují jako nezapomenutelný zážitek uvítání nového života na tento svět. Nedělám si iluze, co se týče orgasmického porodu, i když bych si ho moc přála, ale co bych si rozhodně přála je, abych já a dítě jsme byli ti, o které na porodním sále běží a kdo ve skutečnosti řídí porod. Abych cítila soukromí a intimitu a mohla se soustředit na svoje dítě, tělo a jeho signály. A těm, kdo této potřebě moc nerozumí, bych to vysvětlila následovně: „Svlékněte se, lehněte si na „kozu“, nechejte nastoupit celé oddělení, zapněte lampy a udělejte velkou potřebu. A proti gravitaci bych poprosila. A na povel. A když bude zácpa, tak máme projímadlo, anebo hupsneme na břicho – to pomáhá vždycky. Však jsme přece lidi a děláme to všichni tak se nemusíte stydět! Však jsme přeci ženy a rodíme všechny. A běda jak si tady budete cárat po oddělení, dřepět nebo kňourat!“.

Vím, že takhle už to na porodních sálech asi dávno nechodí, ale některé příběhy jsou docela čerstvé a stále mě to děsí víc, než rodit „nebezpečně“ pouze s porodní asistentkou. I když ani na to nejsem dostatečný hrdina. Z toho vyplývá, že budoucí matka je vlastně tak trochu hrdina, když chce porodit své dítě. Anebo pacient anebo jak to je? A žena, která mi chce nabídnout, za moje vlastní peníze (protože ani pojišťovny v tom nejedou, navzdory tak nepopiratelným statistikám!) všechno, co chci a potřebuji, je nyní téměř za mřížemi za to, že nám nabízí přesně to, co potřebujeme – a myslím tím přístup, nikoliv porod doma. A za to musíme bojovat, chodit do ulic, sepisovat petice a doprošovat se ministrů – místo toho, abychom v poklidu rodily a vychovávaly děti.

Moc si přeju, abychom my ženy mohly konečně přenechat boje za naše práva a abychom se mohly plně soustředit na to, co je pro nás opravdu důležité – být ženou a milenkou svým mužům, matkou našim dětem a spolutvůrkyní současného světa. Aby roli ochránce a bojovníka převzali zpátky do svých rukou schopní muži, vylezli konečně z hospod, stadionů, posiloven a z golfových hřišť a přesunuli tu obrovskou energii, kterou tam plýtvají, na něco tak smysluplného jako je vytvořit prostředí a nastavit systém tak, aby se o ně ženy mohly opřít, nemusely už dál bojovat a aby byly pyšné na svoje partnery a manžely a aby děti mohly říct tak tohle je můj táta a já chci být jako on. Jak říct mužům, že je prostě potřebujeme a potřebujeme je mít na správných místech, pro nás, naše děti a celé další generace, které přijdou po nás. Že už nás unavuje rigidita autorit a exhibice jejich „výjimečnosti“ a že to, co opravdu svět zoufale potřebuje, je SCHOPNÝ MUŽ a MOUDRÁ ŽENA.

S láskou Lena
www.kulicka.com