Tři dcery

Během uplynulých třech let jsem porodila tři krásné zdravé dcery. Moje cesta vedla od porodu k porodnici až k vytouženému porodu doma. Ivana Konigsmarková mi na začátku této „pouti“ pomohla při předporodních kurzech v A-centru ujasnit si, co při porodu chci a co ne. A dále i s postupujícími roky (další těhotenství, kojení, poslední těhotenství…) jsem čerpala z jejích rad, které předcházely prvnímu porodu.
Před každým porodem jsem si také vždy přečetla její „Hovory s porodní bábou“, které mne posílily v přesvědčení o tom, že pokud víme, co chceme a jsme si tím jisti, tak, vše jde přirozeně tak, jak má.
Inspirovala jsem se samozřejmě i jinou četbou (Odent, Stadelmann, Porodní příběhy, apod.) a v neposlední řadě mne před mým posledním porodem posilovaly i „Příběhy pro Ivanu“. Četla jsem zde příběhy mnoha silných žen, které porodily doma, a říkala jsem si, že to určitě zvládnu i já.

Příběh první – Přirozeně v porodnici

Můj první porod je důkazem toho, že je možno i v klasické porodnici prožít porod docela příjemně.

Pár týdnů před porodem jsme se stěhovali pryč z Prahy na mně neznámý kout Vysočiny. Měla jsem (díky Ivaně) přichystaný porodní plán a přesně jsem věděla, co při porodu chci a co ne. Na stránkách www.aperio.cz jsem si vyhledala, které porodnice v okolí našeho nového bydliště připadají v úvahu, a vydala jsem se s porodním plánem na výpravy :-). Porodnici nakloněnou mým požadavkům jsem našla v Litomyšli, a tam jsem také porodila svou první dceru.

Porod byl dlouhý. Od prvních kontrakcí, které jsem prožívala ještě doma, trval 32 hodin. Miminko bylo otočené hlavičkou jinak, než má být a muselo ještě „dorotovat“. Byla jsem vděčná, že většina tamního personálu respektovala moje přání a chovali se ke mně i k mému muži, který mně doprovázel, pěkně. Lékař, který mě měl na starost, prohlásil, že pokud bude porod postupovat fyziologicky, nebude do něj zasahovat a vždy, když mě vyšetřoval, všechno mi vysvětlil.
Zbývá mi jen pár hořkých vzpomínek – například na sestru, která se mnou při mých kontrakcích sepisovala papíry a zdvihala oči v sloup, když jsem jí na některé otázky nebyla schopna odpovědět. Nebo na vyšetřování a nepohodlný monitor, na který jsem „musela“ chodit po dvou hodinách. Nebo na samotu na pokoji, když jsem při kontrakcích nevěděla, co mám vlastně dělat. Sestřička mne sice chodila kontrolovat, ale asi jsem vypadala moc v pohodě, i když jsem byla vlastně bezradná, a jelikož byl toto můj první porod, nevěděla jsem, jak moc a jak dlouho „to bude ještě bolet“ a jak si od bolesti ulevit…
Vlastně když na to teď vzpomínám, chyběla mi při porodu přítomnost nějaké ženy. Nějaké ženy, která by mi poradila, pohladila, podpořila. Můj muž tam se mnou byl a plně mne podporoval, ale chyběla mi přítomnost ženské energie a ženské síly…
Ke konci porodu byly kontrakce tak silné, že už jsem to nemohla vydržet, a lékař mi nabídl, že mi píchne vodu, s čímž jsem po krátkém zaváhání souhlasila. Byl to vlastně jediný ústupek od porodního plánu. Po odtoku vody už to šlo velice rychle. Ještě si zde vybavuji jednu vzpomínku, po jejímž prožití jsem si říkala, že bych to příště chtěla „jinak“ – když už se mi po odtoku plodové vody chtělo tlačit, nevěděla jsem, co dělat, seděla jsem na porodním křesle, manžel mně držel za ruku a porodní asistentka místo toho, aby byla u mě a radila mi, co dělat, tak telefonovala porodníkovi a dětskému lékaři, že „už“. Já na ni křičela, že nevím, co dělat, ať mi poradí a ona zády ke mně telefonovala… měla jsem pocit, že by tam vlastně ani nemusela být…když u mě není v okamžiku, kdy ji opravdu potřebuji.

Dcerka se narodila přirozeně, bez nástřihu a po porodu mi ji okamžitě přiložili k prsu… Byl první zářijový den, protkaný nitkami babího léta. Holčička krásná, tichá, já ji měla u sebe a byla jsem šťastná.

Zuzana Pavlíčková