aneb torzo mého životního příběhu jako začátek mé literární tvorby 🙂 – možná z toho jednou vyjdou ucelené paměti…

Milá Ivano,
už velice dlouho mám chuť napsat příběh narození Michaela Opu, našeho synka. Slibuji si to už od jeho narození… A konečně mám důvod… Chci ti tento příběh věnovat do Tvé krásné sbírky… Sama jsi v něm hrála moc důležitou úlohu. Víš to? 🙂

Bylo nebylo v přízemí domu jedné karlínské uličky v Praze jedno přízemí, kde započala veledůležitá etapa mého života. Je to místo, kde se ženy a dívky setkávají v kruhu, aby nalézaly samy sebe a naslouchaly svému nitru, sdílely své příběhy s jinými ženami (ale i muži), a také se svými dětmi, z nichž některé teprve mají přijít mezi nás… Jedna taková prazvláštní událost tehdy na Cestě Ženy s Tamarou potkala i mě. Při odpočinku po tanci jsem tehdy poprvé potkala dušičku svého synka.

Po tomto zážitku mě jakési vnitřní puzení přimělo učinit v životě velké změny – změny, které mi pomohly vyvléci se z kabátu, který jsem si na sebe kdysi ušila a jenž mi už byl těsný. Nezbývalo než ušít kabát nový. Měla jsem v úmyslu udělat to úplně jinak… Chtěla jsem si svůj život stvořit sama – podle svého vnitřního přesvědčení, bez nátlaku okolí… (Zpětně jsem sice zjistila, že nátlaku je těžké se vyhnout a že tyto vnější změny možná nebyly až tak nutné, stačilo změnit pohled na „kulisy stávající“, ale kdo ví… Byla to rozhodně velká škola života a elán k přeměně na mnoha úrovních mi rozhodně nechyběl…) Hnala mě též mohutná touha po uzdravení z mé tehdejší nemoci a také naléhavá potřeba vyléčit vztah s maminkou…

Rozešla jsem se se svým tehdejším partnerem, manželem. Odešla jsem z velmi dobře placené odborné práce,  které však chyběl smysl… Nastalo asi čtyřleté období, kdy jsem poznávala sama sebe a s pomocí rozličných knih i průvodců jsem vstupovala do různých slepých a klikatých uliček duchovního rozvoje, až jsem konečně uvnitř sebe ucítila cestu snad správnou… Byla jsem recepční. Stala jsem se prodavačkou. Přeložila jsem několik knížek. Na více než rok jsem odcestovala na Havaj…

V Áčku jsem tě, Ivano, poznala. Nejdřív jsem si přesně neuvědomovala, v čem všem spočívá Tvá práce a jak moc je důležitá pro ženy, které za tebou chodily. Ale když jsem někdy zpoza dveří naslouchala Tvým přednáškám, leccos jsem pochopila. Po porodu svého synka jsem měla pochopit ještě víc… Poznala jsem důležitost a praktičnost Tvých informací a uvěřila, že porod je skutečně cosi přirozeného, čeho se nemusím bát. (Z podstaty věci by mě o tom nikdy nenapadlo pochybovat, avšak mediální a společenská „masáž“ má svou sílu).

Když jsem po svém návratu z Havaje poznala svého muže a otěhotněla s ním, vůbec jsem neměla potřebu zabývat se lékařskými kontrolami… Ovšem v průběhu těhotenství jsem odhalila, že ony prohlídky jsou „povinné“, což mě velmi pobuřovalo, avšak nevědouc o elegantní možnosti vybruslit a zároveň se nevydat na pospas nepříjemnému nátlaku lékařů a jim spřízněných všudypřítomných „agitátorů“ jsem tyto prohlídky včetně několikanásobné výměny ošetřující gynekoložky nakonec přestála a posbírala potřebné „body“ do těhotenské průkazky.

Věděla jsem, že porodím doma a že porodím přirozeně. Konec konců, jak bych mohla jinak? Myslím, že to pro mě bylo do značné míry otázkou cti (recepční z Áčka přece nemůže jít rodit do porodnice, říkala jsem si :-)).  Po několika návštěvách porodní asistentky ve Vrchlabí se mnou tato paní kvůli nelibým krevním testům ukončila spolupráci (lépe řečeno já s ní, protože jsem nevěřila jejímu názoru, že je nutné jít do porodnice). … a tak jsem přišla o bábu…

Michael se narodil doma v panelákovém bytečku na železnobrodské Vápence za asistence mého muže a jedné porodní báby na telefonu…  Děkuji Vám Jano za ochotu s námi hovořit a pomoci nám mimo jiné tím, že mě vyčerpanou na konci porodu pobízíte k vytlačení placenty, o níž jsem doufala, že vyjde sama :-)…… Věřím, že se jednou potkáme a já vám konečně předám tu kytici, kterou si zasloužíte…

Porod se povedl. Po bezproblémovém, leč velmi psychicky náročném těhotenství a porodu jsem měla potíže s kojením a po několika měsících snahy Michael dostal lahev s dudlíkem… Až nedávno jsem přišla na elegantnější řešení, které mohlo pomoci… Nevadí. Příště se vše vydaří lépe a důstojněji :-)…

Ivano, děkuji Ti za trpělivé telefonické i osobní konzultace… Jsi mou spřízněnou duší a ač jsme spolu nebyly v pravidelném spojení (tehdy jsem tě nekontaktovala, protože jsem měla dojem, že bys to z Prahy k nám bývala měla daleko), věz, že jsem s pomocí tvého učení pro sebe čerpala sílu a odhodlání, která mi pomohla překonat některé těžké chvilky, z nichž jsem se měla vždycky co nového přiučit :-)…

JM