Chtěla bych sdílet ještě pár vzpomínek z porodních příběhů mojí maminky. Odehrály se v sedmdesátých a osmdesátých letech.

První dítě, poloha koncem pánevním, drama. Vypadalo to i na císařský řez, ale tenkrát to automaticky neznamenalo tuto indikaci. Když už zcela vyčerpaná upadala do spánku nebo spíš mdloby, pomohla jí asistentka mě vytlačit. U druhého dítěte, jak to bývá obvyklé, snadnější a rychlejší porod, moje sestra se narodila velmi rychle a nekomplikovaně po příjezdu do porodnice. Třetí dítě, nejmladší sestra, stejná porodnice, po těžkém období těhotenství vzpomínka na hrubé chování porodníka, který provedl nešetrný nástřih a necitlivě a hrubě zašíval ránu. Z porodnice ale jela domů už druhý den, protože se na oddělení malovalo.

Zná to dobře několik generací žen – nevrlí porodníci, většinou muži, neúcta k ženám, až na výjimky nevlídný personál, vše za zavřenými dveřmi, rutina a nešetrné zásahy, odebrání dítěte a „donáška“ jen na kojení, týdenní pobyt v nemocnici… Naše maminky byly statečné. Zároveň se ale neprovádělo tolik císařských řezů, jako dnes, asistentky (i když někdy možná spíše „policajtky“) docházely i domů. Neprovádělo se tolik vyšetření v době těhotenství, ale někde se snad už při druhém těhotenství automaticky ptali, zda chce žena žádat o potrat…

Myslím, že skoro není možné, aby vzpomínky na tehdejší porody mohly být alespoň v něčem pozitivní, a to, co nám maminky mohly o porodu předat, bylo v podstatě, jak ty těžkosti a často i hrůzu přežít.

Byli jsme nakonec čtyři sourozenci – já, nejstarší dcera, která jsem „vstávala zadkem vzhůru“, se vší svou komplikovaností a tíhnutím k problémům, prostřední sestra, přímočará, někdy rázná, ale citlivá osobnost, bratr, který se už jako malinký rozhodl být s námi a my se rozhodli si ho nechat, a nejmladší sestra, přirozeně klidný a příjemný člověk. Dnes jsme po smutných událostech zase jen tři, po bratrovi zůstala malá dcerka, a teď se rodí děti nám. Chceme jim, hlavně dcerám, předávat jiné zkušenosti o příchodu dětí na svět, a i když se nám vše nemuselo podařit podle našich přání, budeme jim přát, aby si našly svou cestu a věděly, kolik krásného mají ve svých rukou, a jak je okamžik zrození důležitý. Jako poupátko, které nechceme zranit a poškodit, aby se z něj mohl později rozvinout krásný květ. Zároveň víme, že lidský život je zázrak a může překonat těžkosti a komplikace svého začátku. Také bezproblémový začátek nemusí automaticky znamenat krásný bezproblémový život poté. Přejeme si však, aby všechny děti opět poznaly posvátnost příchodu na svět (i odchodu z něj), a tím i krásu a vzácnost celého života, aby rutinní, technický, vykalkulovaný přístup zmizel.

Srdečně zdravím paní Ivanu.
Petra P.