Už své první dítě jsem chtěla rodit doma. Jenže tenhle nápad se u manžela nesetkal s kladnou odezvou. Tak jsem se důkladně připravila na porod v porodnici. Snažila jsem se poznat personál, prostředí, možnosti… Nicméně až u porodu jsem poznala, že mi mazali med kolem pusy, porodní plán nerespektovali (možná ho četla alespoň dětská doktorka, která se při vstupu představila) a od porodního soustředění mě neustále vyrušovali nějakými vyšetřeními, příkazy a otázkami (na které údajně manžel odpovídat nesměl). Neměla jsem sílu se hádat. Tu jsem potřebovala na porod.

Manžel pak už věděl, do čeho jde, že to zvládnu, že doktor k tomu stejně není obvykle nutně zapotřebí (ukázal se až na konci) a že ty dny v nemocnici stejně k ničemu nejsou. Tak mě podpořil a na druhý pokus jsme přizvali Ivanu, aby nám s tím doma pomohla.

Ivana trpělivě sledovala konec těhotenství i v době, kdy už by mě v nemocnici hnali na sál. Když už i ona začala „vyhrožovat“ porodnicí, Darja se umoudřila a rozhodla se jít ven. Během porodu musela Ivana hlavně korigovat nemocniční zlozvyky, které jsem si otamtud přinesla (že se nesmí křičet, hýbat se a musí se poslouchat na slovo personál, ne tělo). A tak se prostě Darja narodila. V obýváku.

Ještě celý týden byla Ivana tak trochu členem domácnosti, když chodila kontrolovat mě i Darju a u toho stihla potkat snad všechny členy rodiny, i dětskou lékařku. A to mi na tom připadá nejbáječnější. Přátelská a důvěrná atmosféra mezi námi a profesionálkou, která nebyla jen jménem na pamětním listu o narození našeho potomka, ale která opravdu zůstane, protože když můžu, ráda ji vždy zase navštívím.

Markéta Hájková