Začnu oklikou, jeden příběh pro Ivanu už ode mne na těchto stránkách visí, je to příběh můj vlastní, je to příběh porodní. Rodila jsem před více jak dvěma lety, rodila jsem v porodnici, rodila jsem poprvé. Troufám si říct, že uvědoměle (fuj, to je ale ošklivé slovo, ale je to tak). Za dobu těhotenství jsem stihla přečíst hodně knížek (těch správných knížek) a „přerodit“ se tak z typické běžné české „těhule“ absolvující stádně a bez dotazů všechno co Dr. řekne (doufám, že si to nikdo neberete osobně) – pacientky – v radostnou, těšící se a jiný stav si užívající těhotnou, která ví, co chce a jde si za tím. Byl to porod první, byl to porod ve Vrchlabí (ač to tam máme pěkný kus cesty). Drobné mouchy ta celá akce měla, ale nevím, jestli jdou ty mouchy vychytat vůbec v nějaké porodnici, každopádně v porovnání s příběhy z jiných porodnic (které samozřejmě mám jen zprostředkované) to byl ráj. Jsem ráda, že to proběhlo tak, jak to proběhlo a byl to 100% porod přirozený. Novorozenecká péče mohla mít příjemnější průběh, ale to by asi vyřešil porodní plán, který my jsme neměli.

Ale k jádru pudla, co dál, čas běží. Mé dítě už se stává samostatnějším a samostatnějším a mé tělo uvážilo, že je na čase zase změna. Ačkoliv ještě stále kojím, zjišťuji, že jsem znovu těhotná. Je to zatím čerstvé. Jenže jsem z takového koutu republiky, kde se těžko shání porodní asistentka k porodu doma (ona se v dnešní době tedy shání obecně špatně) v dojezdové vzdálenosti, takže takhle možnost asi padá. Ale co teď, opět Vrchlabí? S porodním plánem. Už s reálnější představou než poprvé. A s ambulantním odchodem domů. Asi.

Teď mě ještě čeká prokousat se českým zdravotnictvím těhotných „pacientek“ (za kterou se já ale nepovažuji), poodmítat nějaká ta nadbytečná vyšetření a ustát si svá práva (říci na cokoliv NE, tedy i na cukrovkový test, NT screening a triple testy – které jsou pro mě zbytečné), minimalizovat ultrazvuky, snažit se vyjít se svým gynekologem v dobrém, vytěsnit tyhle pro mě nepodstatnosti a těšit se z nově vznikajícího života.

A pak už samotný porod miminka. Těším se, až o tom budu moc napsat můj druhý porodní příběh. Pevně věřím, že bude také krásným zážitkem. A na konci (vlastně na začátku) nás bude čekat maličký voňavý uzlíček, holčička nebo chlapeček. My se tentokrát necháme asi překvapit. Příští léto bude báječné.

Zdravím Ivanu. A jak jsme si v září řekly, že se ozvu, až to budu potřebovat, netušila jsem, že to bude takhle brzo.

M.