Sedím v Černínském paláci v panelu na konferenci. Cosi říkám, ale myšlenkami jsem doma u Mari a u Jonáše, co se už každou chvíli přece musí narodit, a mám pocit, že jsem na úplně špatném místě a že jsem se neměl nechat doslova vyhnat z domu. Každých pár minut kontroluju telefon. Pak ta smska opravdu přijde: “Prijed, praskla mi voda“.

Je půl šesté.

Stojím v louži na zastávce tramvaje. Lije jako z konve, mám na sobě promočený oblek a tramvaj nepřijíždí a nepřijíždí. Vteřiny, co každá trvá jako věčnost.

S obavou, že už je po všem, vpadnu do dveří – a vstoupím do světa, kde vládne přátelské přítmí a klid, že by se ho snad dalo dotknout. Čas stojí. Marijánčina kamarádka Terka v šatech do divadla – bude je mít na sobě celou dlouhou noc – kutí něco v kuchyni, na plotně pomalu rozmrzá “poporodní“ boršč a Mari v ložnici za tlumených tónů Monteverdiho Mariánských nešporů poklidně rozdýchává první stahy. Takže se opravdu bude rodit doma. Vařím si grog, padá ze mě nervozita.

Scházím po schodech otevřít naší porodní asistentce. Potkávám ji v půli cesty. Strnule před sebou drží ruku a má na ní čerstvou krev. Cestou k nám jí odražený kámen rozbil okénko u auta.

V prudkém dešti a větru se snažím zakrýt rozbité okénko igelitovou taškou. Lepicí páska svádí nerovný boj s potůčky deště stékajícími po karoserii. Její sytě červená barva působí ve světle čelovky přízračně.

Porod se rozbíhá pomalu. Mari má teplotu a Jonášovi prý tepe srdce rychleji, než by mělo. Asi budeme muset přeci jen odjet do porodnice. Je pozdě večer, jsem unavený a mám strach, že je do tři čtvrtě hodiny jízdy vzdáleného středočeského města, které jsme si pro tuhle variantu vybrali, nedokážu v prudkém dešti bezpečně dovézt.

Stojím nad sbalenou taškou u dveří. Prý ještě půl hodiny počkáme. Zoufale si přeju, abychom mohli zůstat doma.

Tak prý už je všechno v pořádku, nikam se nepojede. Úleva. Je hluboko po půlnoci. Jsem unavený, ale nečekaně klidný. Vím, že teď už to Mari zvládne.

Stahy zesílily a přicházejí s železnou pětiminutovou pravidelností. Mari leží na boku na posteli, vzdychá. Terka jí uvolňuje bedra. Já ležím vedle nich na zemi na koberci, marně se snažím usnout.

Sedím v obýváku u počítače a bezmyšlenkovitě hraju Civilizaci. Vedle na gauči pospává na mojí peřině naše porodní asistentka, má růžové kalhoty a chvílemi chrápe.

Mari klečí v ložnici, má silné stahy a křičí. Terka i naše porodní asistentka jsou u ní. Ležím vedle ní na posteli a nesměle se ji taky snažím držet za ruku. Připadám si skrznaskrz zbytečný.

Jonášovi zeslábly srdeční ozvy. Mari vší silou tlačí. Její křik se světlíkem nese celým domem, nebo nám to alespoň tak připadá. Za okny se začíná rozednívat.

Z Marijánčina klína vykukuje dětská hlavička. Má zavřené oči a voskovou barvu. Připadám si jako ve snu. Poslední stah a ten človíček, na kterého jsme se dlouhých devět měsíců těšili, povídali si s ním a zpívali mu, ve zlomku vteřiny bezpečně přistává v jistých rukách naší porodní asistentky.

Je půl šesté. Užasle se z nekonečné dálky dvou metrů dívám na ten malý lidský uzlíček a bojím se přiblížit (…) přisunu se o kousek blíž a sbírám odvahu se ho dotknout (…) s obrovskou bázní ho letmo pohladím.

Přestřihuju pupeční šňůru. Začíná mi docházet, že odteď jsme opravdu tři. Děkuju za všechno Pánu Bohu.

Jan Váška