Přemýšlím kde začít. Snad tím, co mě přimělo sednout a napsat „příběh“.
Moje malá sestřička bude každou chvíli rodit. A já nijak nemůžu ovlivnit to, co se děje, příchod malého tvora na svět, prostě nic. Protože s manželem děti mít nemůžeme, tak ani přece nemůžeme vědět nic o těhotenství a porodech.
Jde rodit do největší továrny na děti v Brně. Nevadí jí, jak se tam k ní chovají, že po každé prohlídce krvácí, že jí pravděpodobně provedou Hamiltonův hmat a podobné věci. Protože tak se to prostě dělá a rodí tam všichni. Sama říká, že je to tam jak na běžícím páse, moc se tam nikdo o nikoho nezajímá, ale prý je to NORMÁLNÍ.
Opravdu je tohle normální? Jen proto, že to dělají všichni? Jsme ovce? Opravdu matky zajímá jen „jak TO dostat ven“?
Nejsem dostatečně silná na to, abych o svých pocitech hovořila a s menšinovým názorem obstála na veřejnosti. Neznáme s manželem ve svém okolí nikoho s „alternativním“ pohledem na bílé pláště a společnost vůbec. O to víc nás mrzí, že pokud se nestane zázrak, budeme možná muset přehodnotit naše postoje a morální zásady a možná pokorně podstoupit umělé oplodnění. Už jen když to píšu, tak to zní strašně. Umělé oplodnění, umělé těhotenství, umělý porod? Nebo se smířit s osudem a spokojit se s tím být dobrou tetou a strýcem šesti synovcům a neteřím?
Téměř každý z příběhů na těchto stránkách jsem probrečela, každý mě zasáhl. Přála bych si zázraky, přála bych si být silná, abych mohla ovlivňovat dění okolo sebe, abych mohla pomoci lidem otevírat oči. Přála bych si být silná jako Ivana.