Lenka od začátku věděla, že chce rodit doma. Jenže jak se ukázalo, sehnat svolnou „hebamme“ v Heidelbergu je úkol pro trpělivé.  Nakonec našla, ale v tom období nejistoty, zda to půjde, nebo bude muset do porodního domu či porodnice, jsme si slíbily, že se ke svým porodům vzájemně doprovodíme.

Kdy vyrazit? Nejdřív planý poplach 3 týdny před termínem, a zároveň fakt, že starší syn se narodil po vyvolání skoro po 2 týdnech přenášení… Nakonec s celou smečkou vyrážíme dva dny předem. Sice nečekám, že by miminko přišlo na čas, ale chcem si ještě trochu užít Heidelberg, tamní zoo a procourat všechny pivovary. Všem oznamuju, že jedem tak na týden až dva.

V Heidelbergu nic nepřipomíná konec února. Tuhle zimu prý nespadla ani vločka. Všudypřítomní čápi na komínech klapou zobákama, v zahrádkách a parcích vyráží to nejbarevnější jaro a lidi chodí v tričkách.
„Lenka říkala, že než porodí, musí ještě nasněžit.“ tvrdí její muž Matouš.
Jenže místo sněhu se ve vzduchu vznáší omamná vůně kvetoucích švestek a třešní. A teplý vítr už začíná sfoukávat ze stromů první bílé kvítky.
„Tady má ten sníh,“ ukazuju na ně.

Hebamme Johanna je mateřská, věčně s úsměvem, a repertoár jejích praktik sahá od moderní medicíny až k čarodějnictví. Stadelmannovou má evidentně v malíčku. Po termínu začíná navštěvovat Lenku ob den. To vždycky hledáme pantofle, protože bez přezůvek prý nefunguje.

Uvolňuje Lenku masážemi, radí co jíst a pít. Časem dokonce přichází ke slovu CTG, který Johanna přitáhla z auta v obřím kufru. Vnese nám do pokoje trochu nemocniční atmosféry, a mému muži naději, že ten nesmyslný domácí hazard třeba ještě nakonec všichni přežijem. Posílá Lenku na ultrazvuk, zjistit stárnutí placenty.

Jsme v Heidelbergu už 13 dní. Střídáme se ve vaření a venčení dětí i psů. Už jsme navštívili zoo, pivovary, úžasné dětské „špílplacky“ i všechny ostatní atrakce, co za návštěvu stojí. Některé dvakrát. Postupně jsme potkali všechny místní, o kterých Lenka mluvila. Začínám poznávat zdejší pejskaře (podle psů, pochopitelně). Lenku v posledních dnech čím dál víc otravují nepříjemné, nepravidelné poslíčky a na vycházky má čím dál míň chuti i energie.
Návštěva doktora duševnímu rozpoložení neprospěla – placenta prý je stará, vody je málo, dítě už by mělo jít ven. Ale vyvolávání prý ještě do zítřka počká. Trochu uklidnění přichází přes telefon od Johanny – že se to dalo čekat, a že je to fyziologické. Ale na večer radí ricinový koktejl.

Na koktejl nakonec nedošlo – Lence odpoledne začly pravidelnější stahy.

Ráno trochu zklamaně zjišťujeme, že vše zaspala. Bereme s Matoušem děti a psy na dlouhou procházku, ať má doma klid. Po návratu nás čeká s obědem – ale vypadá zdevastovaně a nakonec se uklidí do ložnice, ani se nenají.

Odpoledne přijela Johanna. Sakra, je u ní ale dneska pěkně dlouho! Zvědavost mi nedá, jdu se zeptat, jestli něco nepotřebujou. Lenka leží na posteli, tváří se uvolněně a spokojeně, Johanna jí hladí obličej a vlasy. Když konečně někdy před šestou sejde dolu do pokoje, je jako vyměněná. Sice pořád prodýchává stahy, ale je to celé nějak jiné. Prý možná rodí. Uvažuje, jestli nemá zavolat Johannu zpátky – má to sem hodinu cesty. Nechci podléhat dalším planým nadějím, že to vůbec ještě někdy vyprdne, a tak beru děti na nedalekou špílplacku.

Vracíme se kolem sedmé. Lenka pořád „dejchá jako blázen“ (jak říká moje dcerka), pořád se u toho usmívá, a Johanna prý pomalu vyráží.

Než jsme obstarali děti, Lenka se přesunula do ložnice, kde se opřela o přebalovák a pěkně pravidelně funí. Johanna přichází, hladí jí záda. Doporučuje nestát úplně nehybně, ale aspoň si občas opřít o něco nohu, aby se pohnula pánev. Připadám si celkem neužitečně (Johanna má s sebou ještě učednici), přemýšlím, jak dlouho to ještě bude trvat, a jestli nemám radši dojít ven se psama… Lenka vydechuje s čím dál hlasitějším „Úúúf“. Johanna loví z tašky jakési plynové flašky a další strašidelné artefakty. Zatrnulo mi. Vybavil se mi ten moment z mého prvního porodu, kdy sestry najednou začaly cinkat všemožnýma nástrojema a štelovat lampu. Aha, tak to už asi nikam nepudu, blesklo mi hlavou, a usadila jsem se s miminem v koutě. Johanna si nicméně všechno přerovnala někam stranou a překryla to ručníkem. Lenka nic neviděla, čučí pořád jen do té zdi za přebalovákem. „Úf“ se pomalu mění na čím dál častější „Áááá.“ A když si všimnu, že Johanna nemá pantofle, je mi všechno jasný.

„Maminka zpívá miminku na cestu.“ říkal prý Matouš vedle v pokoji synkovi, když se ho snažil uspat. Podařilo se. Přišel, vzal svou ženu kolem ramen.
„Vodááá!“ křičí najednou Lenka. Na její pokyn z ní svlíkli skoro všechno oblečení. Začíná řvát tak, že tohle už by Matouš na zpěv neukecal. Johanna ji vybízí, ať si klekne na postel. Nekompromisně odmítá.
„Stoličku!“ křičí v příštím okamžiku. Johanna pod ní šoupla luxusní polstrovanou stoličku, poprvé jí sahá dovnitř, už prý leze hlavička. Řev, že praskají okenní tabulky. Jestliže mě „zpívání“ nutilo k úsměvu, tohle mě teda docela rozrušuje. I klimbající mimino v šátku mi pobrekává. Zalejzám do kouta za skříň a v náhlém záchvěvu inteligence beru foťák. Další dění už sotva vidím přes slzy a hledáček zrcadlovky.

„Holkááá! Je to holka!!!!“ volá Lenka, když jí Johanna podává miminko do náruče.
Brečím si za skříní, klidně nahlas, stejně to nikdo neslyší.

Díky za to, že jsem tam mohla být.
Díky Ivaně za její boj, abychom i my v Čechách mohly legálně a bezpečně rodit doma v ložnici.

Zita

247. Nebojte se
628. Proč rodíte v porodnici, když si pak stejně děláte, co chcete?
754. Manuál, jak přežít v porodnici