Tento svůj příspěvek píšu bezprostředně po zhlédnutí druhého dílu dokumentárního seriálu Čtyři v tom. Jedna z hrdinek v tomto díle porodila miminko a mnou ty záběry úplně otřásly. Na první pohled k tomu asi není důvod – měla svoji porodní asistentku, všichni na ni byli milí, dávali jí dobré rady, jak dýchat a jak tlačit, pomáhali držet nohy ve třmenech a bradu na prsou… Uf.
 
U scény, jak čerstvě narozené miminko odnášejí a plačícímu natahují nožičky, aby ho změřili, se mi chtělo plakat s ním.
 
A přitom takhle vypadají skoro všechny porody, které proběhnou v českých porodnicích, je to tedy úplně běžná věc, skoro by se chtělo říci normální.
Jsem tak ráda, že zde v Příbězích může člověk číst i odlišné zkušenosti a že i můj druhý porod byl zážitek, který budu už napořád považovat za to nejkrásnější, co jsem mohla v životě prožít.
 
Při prvním porodu jsem věřila, že se v porodnici na všem domluvím, a že když si budu stát za svým, tak to přece musí jít. Teď už se své naivitě zpětně usmívám a děkuji prozřetelnosti, že jsem tam tenkrát jela až na poslední chvíli a personál nestihl napáchat mnoho škod. Co mě mrzí dodnes je ukradený bonding. Nerozumím důvodům, proč musí být naprosto zdravé miminko s Apgar skóre 10-10-10 izolováno od matky a zahříváno v plastové krabici.
 
Po pár letech jsem otěhotněla podruhé a rozhodla se, že tentokrát už nic neponechám náhodě. Od samého počátku těhotenství jsem přemýšlela, kde budu rodit a jak to udělat, abych nemusela na dlouho opustit staršího syna, který v té době prožíval těžké období a nás rodiče potřeboval jako oporu.
 
Nepřipadá mi ideální, když si žena v očekávání musí dělat starosti s organizačními záležitostmi a nemůže nechat svoje těhotenství jen tak přirozeně plynout. Ale jsem povaha, která potřebuje mít dopředu promyšlené všechny varianty „co by, kdyby“ a teprve pak se jí uleví. 🙂 Moc mi pomohla také má porodní asistentka, ke které jsem v průběhu těhotenství chodila na konzultace (no, spíš to byly takové dámské dýchánky u kávičky, případně u vánočního cukroví 🙂 ). Navštívila nás několikrát i doma a hned si získala náklonnost našeho syna i důvěru manžela. Je to nesmírně empatická a přátelská bytost, opravdu člověk na svém místě. Dokázala mi poradit, podpořit, měla ty nejčerstvější informace z různých porodnic v kraji. Pomohla mi sepsat porodní plán a hlavně se pak zasloužila o to, že byl respektován.
 
Vzhledem k tomu, že porodnice u nás ve městě je přirozeným porodům velmi nepřátelské, vybrala jsem si porodnici v Neratovicích, vzdálenou asi hodinu jízdy autem. Uvažovala jsem i o Mělníku, avšak odradil mě jejich přístup k ambulantním porodům. Vrchlabí v té době už bylo zavřené.
 
Měla jsem tedy vybráno a s klidem mohla čekat na den D. Starší syn se mě už dlouho vyptával, kdy miminko přijde na svět. Abych mu dokázala nějak přiblížit ten časový okamžik, tak jsem mu vysvětlila, že musí počkat, až bude venku zima a sníh. Přišel prosinec, blížily se Vánoce a moje paní doktorka, k níž jsem docházela paralelně vedle poraden u PA, mi předvídala brzký porod. Poprvé jsem rodila týden před termínem a tak nějak jsem si to „plánovala“ i podruhé. 🙂 Venku bylo chladno, ale ten slibovaný sníh stále nikde a miminko si také dávalo na čas. Už mě pomalu začínaly znervózňovat otázky okolí a litovala jsem, že jsem veřejně neoznámila nějaký falešný termín porodu. 
A byla to zase moje PA, která mě dokázala uklidnit a povzbudit. Opakovala jsem si její slova, že miminko přesně ví, kdy má přijít, a nad netrpělivými dotazy mávla rukou. Přestala jsem se pozorovat a místo toho se radovala z první pořádné sněhové nadílky, oblékla si manželovy lyžařské kalhoty a o tři čísla větší bundu a se synem jsme vyrazili užívat si závějí.
 
Večer jsem si svařila půl skleničky vína s hřebíčkem a se skořicí, dala synovi dobrou noc a zachumlala se do deky. Venku třeskutá zima, jasno a klid. A v mém břiše slaboučké stahy, něco se začalo dít. Pomalu jsem si uvědomovala, že to je TEN okamžik, že se děťátko chystá ven. Chvíli jsem si užívala ten pocit úplně sama. Napsala jsem krátkou zprávu asistentce, manžela poslala odpočívat a v potemnělém obývacím pokoji počítala intervaly mezi přicházejícími kontrakcemi. Na noční obloze Orion a maličké Plejády, ticho a mrazivo a já v hlubokém soustředění jen na sebe a děťátko uvnitř.
 
Postupně se intervaly zkracovaly, vzbudila jsem muže, ke spícímu synovi zavolala babičku na hlídání a vydali jsme se na cestu. Říká se, že se při přesunu do porodnice porod může zpomalit, to však nebyl můj případ. Kontrakce přicházely pěkně zostra a čím dál častěji. Vkleče na zadním sedadle jsem je prodýchávala s hlavou zabořenou do polštáře, mručela u toho nebo si pomáhala táhlým „ááááááá“. Manželovi jsem dávala instrukce, kdy má zpomalit, a nadávala na výmoly na silnici. Myslím, že to pro něho byla jeho nejdelší cesta v životě a chci mu poděkovat, že dal prostor mně a děťátku a trpělivě nás tou zasněženou a zledovatělou nocí dovezl tam, kam jsem si přála.
 
V porodnici už to šlo ráz na ráz. Porodní asistentka nás vyhlížela, doprovodila mě na porodní sál a pomohla mi najít pohodlnou polohu. Místní paní doktorka sice krátce protestovala proti rozhodnutí rodit ve stoje, ale pak nám dopřála klid a během několika okamžiků přišel na svět náš druhorozený syn. Porodní asistentka mi ho podala do náručí a oba nás uložila pod peřinu, kde jsme se mohli nerušeně poznávat, zahřívat a očichávat. Neonatolog pouze krátce nahlédl do místnosti a po ujištění, že je miminko v pořádku, nás nechal odpočívat.
 
Po dvou hodinách jsem se synem zašla na první krátkou prohlídku a požádala o propuštění do domácí péče. Naše přání bylo respektováno, a tak jsme se radostně mohli přesunout domů a prožívat ty první nádherné dny všichni spolu, celá rodina.
 
Tento příběh je mým obrovským poděkováním naší porodní babce, která tu byla celé těhotenství i během porodu a po něm ve dne v noci stále pro nás a díky níž jsem prožila něco, na co nikdy nezapomenu. Přála bych takový nádherný a posilující zážitek i ostatním ženám a děkuji všem porodním asistentkám, které do toho s námi jdou.
 
IK