Dne 5. května jsem se dočetla v novinách, že je den porodních asistentek. K tomuto dni noviny otiskly článek na celou stránku, součástí byl i sloupek o ukončení sporu o smrti dítěte při tzv. zpackaném porodu, kde se vyjadřují primáři i Ivana K. No sláva, že jednou měli soudci rozum a spor je konečně u konce. Vyšší prozřetelnost určitě zasáhla, nechtěla bych vidět, co by se s otázkou domácích porodů dělo, kdyby soud dopadl pro Ivanu negativně. To by byla ještě větší kritika a nepochopení a další komplikace pro porodní asistentky.
Celkem mě zarazilo, že hlavní článek, který líčí pozici a těžkosti porodních asistentek, je uveden tímto: „Přítomnost otce u porodu, co nejméně umělých zásahů či setrvání rodičů s dítětem i po narození. To jsou některé z požadavků, které dnes vyslovují maminky při příchodu do porodnice. Neodmyslitelně k nim patří i přání rodit jen s porodní asistentkou.“
Celkem mě šokuje, že hlavně první tři body stále nejsou automatické. To by snad ani ženy přece vyslovovat nemusely. Otec je pro personál jen přínosem (většinou), umělé zásahy jen prodražují a komplikují porod, taktéž i oddělení dítěte od matky. Takže když se dočtu hned vedle v tabulce, že běžný porod stojí pojišťovnu něco přes 21 000 korun, komplikovaný vaginální porod 35 000 Kč, císařský řez až 39 000 Kč a pod tím přehled, ve kterém je uvedeno, že za rok 2012 bylo 26 % porodů císařským řezem. Říkám si, co zatím vším asi stojí, že by zase jen a jen peníze? Asi se to nemocnicím vyplatí, protože čím víc císařů a delších hospitalizací, tím víc peněz od pojišťovny. Ale pak jako stát nemáme na zajištění drahé zdravotnické péče. Porodnictví je jen střípek.
A tak víc a víc chápu ženy, které chtějí porodit doma. Ač sama bych určitě svůj první porod doma nezvládla (,i když, kdoví, možná bych nebyla tak stresována a bylo by to jednoduší), a po těch zkušenostech bych podruhé volila ambulantní porod v malé porodnici s mojí PA. Chápu, že se ženy nechtějí dostat do soukolí obludného systému, kde zájem o ženu a dítě jako citlivé lidské bytosti, je až někde na spodnějších příčkách žebříčku. Určitě výše postavené jsou strach, nedůvěra v dokonale zařízený stroj zvaný lidské tělo a nedůvěra v přirozený proces – porod, který po miliony let zajišťoval přežití a navíc velké rozšíření našeho druhu. Ale bohužel na tomto žebříčku hodně figurují také peníze a body.
Půl roku po mém prvním porodu jsem si to vše pořád vracela (téměř každý den) a cítila, že jsem to vlastně dobře nezvládla, že jsem částečně selhala. Kladla jsem si otázku, proč to tak život zařídil, proč musí žena tolik trpět? Takto to přece určitě Nejvyšší konstruktér nezamýšlel. Proč netrpí u porodu zvířata a my ano. Přemýšlela jsem i o tom, že nejsem vyrovnaná s otázkou vlastní smrti atp. Moc jsem ale toužila a toužím prožít porod znovu a lépe. Přečetla jsem různé knihy např. Hovory s porodní bábou, Odenta a podobně a začalo mi svítat. Říkám si jen, proč jsem to jen nečetla dřív…ale nemohla jsem, přes své hluboce zaryté bloky a strachy jsem nemohla a ani bych nepochopila. Tak díky Bohu za ten posun. Teď bych tak ráda vrátila čas a změnila své povolání a stala se porodní asistentkou, tak třeba v příštím životě pocítím tuto touhu v čas.
Milé porodní asistentky, přeji vám opožděně ke dni porodních asistentek pocit naplnění z dobře vykonané práce. Vy, které jdete proti proudu, ať máte hodně sil proud otočit a strhnout i ty, které se nechají jen unášet.
S díky vám všem AP.