Jeden krásný letní večer roku 2013, kdy jsem v 37 + 3 tt., probírám s pětiletou a dvouapůlletou dcerou miminkovské oblečení. Nachystáme velkou hromadu, kterou plánuji zítra vyprat a o víkendu, kdy dcerky pojedou s tatínkem k babičce, vyžehlit, nachystat vše potřebné pro příchod miminka, pořádně uklidit a pro jistotu si sbalit tašku do porodnice. Těším se zároveň i na trochu odpočinku a hlavně na ticho, poprvé po pěti letech budu dva dny bez dětí. (Ještě nevím, že nebudu :-))

O něco později dcery už spí a my s mužem sedíme na balkóně a díváme se na hvězdy. Mluvíme o miminku, jak už tu za tři týdny bude s námi. Poprvé se necháváme překvapit, zda čekáme holčičku, nebo chlapečka. Chci aspoň jednou rodit prostě miminko a až potom se podívat, kdo se narodil. Po jedenácté jdeme spát. Nechci hned usnout, užívám si klid, rekapituluju si uplynulý den a pak se soustředím na děťátko – večer bývá většinou aktivní a dnes tedy obzvlášť. Vrtí se a silně kope. V duchu mu říkám, ať tam vydrží ještě aspoň dva týdny. Odpovědí je mi snad přímo kotrmelec. Dobře, tedy slevuji, aspoň jeden týden. Odpověď je ještě výmluvnější – „sss“. Co to? Že bych si „cvrkla“? To se mi nestává. Další „sssss“ už mě nenechává na pochybách, vstávám a po nohou mi teče plodová voda. Je půlnoc. Rozsvěcuji a budím manžela, že mi praskla plodová voda. Rozespalý nejdřív vůbec nechápe, co se děje. Když pochopí a já začínám vyjmenovávat, co všechno nemám nachystané, oba se lehce hystericky, ale zároveň radostně rozechvěle smějeme. S velkou plenkou, nachystanou na dobu po porodu, začínám honem balit tašku do porodnice, muž zatím chystá „porodní hnízdo“ v obýváku. Hromadu nevypraného oblečení pro miminko naházím zpět do pytle a hledám igelitku s novorozeneckým oblečením, které mi nedávno vrátila kamarádka (vyprané a vyžehlené, což teď velmi oceňuji). Půjčila jsem jí ho na chlapečka, ale nevadí – i případná holčička může být první dny v modrém, než vyperu tu naši větší růžovou hromadu. Rychle se ještě pouštím do zběžného úklidu, spánek mě stejně zcela přešel.

Kolem jedné volám domluvené porodní asistentce. Nemůžu se dovolat, jako by měla vypnutý mobil. Trochu mě to znejišťuje, ale rychle se uklidňuji. Ještě ani necítím stahy, času dost. Po chvíli to zkouším znovu, již úspěšně. Sděluji PA situaci, klidným hlasem říká: „Tak to můžeš porodit za dvě hodiny, nebo za dva dny.“ Pobaví mě to a v duchu obě možnosti vylučuji, přikláním se k něčemu mezi tím, řekněme porodit někdy zítra dopoledne. Domlouváme se, že si jdu lehnout a zavolám, až budu chtít, aby přijela.

Ležím v posteli a cítím radostné očekávání, že miminko se k nám chystá, věřím, že ho už zítra budu držet v náručí. Jako obvykle k nám do postele přichází mladší dcerka a rychle opět usíná. Držím ji za ruku, vnímám ticho a klid a začínám cítit první velmi jemné stahy, jsem za ně moc ráda. Přála jsem si rodit v noci. Za tiché přítomnosti všech blízkých a přitom s možností soustředit se na sebe a miminko. Čas příjemně ubíhá, stahy jsou čím dál pravidelnější, ale stále jemné, v podstatě příjemné. Začínají zpívat ptáci, překvapuje mě, že tak brzy, ještě je úplná tma. Intenzivně vnímám dcerčinu ruku ve své dlani, zpěv ptáků, tmu, klid a mír a stále dokola mě napadá jedno chlapecké jméno.

Původně jsem měla pro případného chlapečka vybrané jiné jméno, toto mě začalo napadat až v poslední době a nedokázala jsem se rozhodnout. Říkala jsem si, že možná čekáme holčičku (pro kterou vybral krásné jméno manžel), tak to rozhodovat ani nebudu muset. Teď už tedy o jméně pochyby nemám, je-li to chlapeček, dodávám si v duchu. A vnímám najednou jakousi jistotu – ano, chlapeček, Mojmír, vše je v pořádku, porod bude klidný, šestinedělí také.

Po čtvrté hodině už vstávám z postele a jdu do obýváku. Zkouším si číst něco povznášejícího, ale nesoustředím se. Dívám se z okna na nebe a les v dálce. Po páté přichází manžel a ptá se, jestli už rodím. Nevím, stahy jsou stále jen velmi jemné. Povídáme si. Pak si jde ještě lehnout, i já si lehám do „porodního hnízda“ a na chvíli opravdu usínám. Budí mě silnější stah, mám pocit, že jsem spala dlouho, ale hodiny ukazují, že to bylo jen pár minut. Mám radost, že stahy začínají být intenzivnější. Opět přichází manžel, je šest hodin. Jdu do vany a volám PA, slibuje do hodiny dorazit. Ležím při svíčkách ve vaně a užívám si ranní klid. Stahy jsou čím dál silnější, ale bez potíží zůstávám stále uvolněná. Překvapuje mě, že mi vyhovuje ležet a nemám potřebu „zpívat“ hluboké „ááá“, při stazích jen tiše zhluboka dýchám. A mezi stahy ani nevím, že rodím, jen si tak relaxuju ve vaně. To jsem u předchozích porodů nezažila – první byl náročný, hlavně neustávajícími křížovými bolestmi, a druhý tak rychlý, tak „za pochodu“, že na klid nebyl čas. Teď si to opravdu užívám. Největší nepohodlí mi během celého porodu působí občasné křeče do levé nohy.

Kolem sedmé přijíždí PA. Poslouchá miminko. Vyšetřuje mě – otevřená na 2 cm. To není moc, ale je mi to úplně jedno. Budí se děti. Přicházejí se na mě podívat, jemně se usmívají, vnímají sváteční atmosféru. Manžel jim chystá snídani a spolu s porodní asistentkou v kuchyni snídají. Přes dvoje přivřené dveře je slyším. Je příjemné vědět o nich a přitom být sama. PA nemusím nic říkat, sama poznává, že ji zatím nepotřebuji. Vybírá si z naší knihovny knížku a čte si v obýváku. Stahy opět zesilují, už přichází na řadu mé oblíbené hluboké „ááá“.

Kolem osmé mě napadá zkusit se sama „vyšetřit“ – nahmatám tvrdou hlavičku a přes ni na levé straně kousek jemné blány, na pravé nic. Manžel s dcerami se chystají jít ven, PA na mě přichází nakouknout, zda něco nepotřebuju. Říkám si o vyšetření. Namítá, že od minulého vyšetření je to teprve hodina. Já přesto chci vyšetřit, mám pocit, že stahy jsou velmi účinné. Jemně vyšetřuje a sděluje, že vpravo jsem otevřená, vlevo ještě zbývá kousek – řekněme otevřená na 7cm. Tak tedy opravdu, vždyť je to tak jednoduché, přemýšlím, proč mě to vůbec nenapadlo zkusit u dvou předešlých porodů.

PA doporučuje manželovi s dětmi neodcházet, chtějí-li stihnout narození miminka. Muž tedy mění plány a v kuchyni s dcerkami chystají vše potřebné na vaření polévky.

Najednou jsem velmi unavená, zmoženě si opírám hlavu o vanu, když tiše přichází PA a ptá se, zda nechci přinést polštář, nebo změnit polohu. Já už nechci vůbec nic. Přichází mohutný stah s nutkáním na tlačení a mé dnešní nejmocnější „ááá“, muž s dětmi v kuchyni zpozorní. Tlačím a vychází hlavička, jemně se jí pod vodou dotýkám a čekám na další stah. PA přistupuje blíž a vyčkává. S dalším stahem tlačím, ale tělíčko hned nevychází, PA tedy trochu uvolní pupečník a miminko jí vplouvá do rukou. Je čtvrt na devět. Plaváčka mi hned podává do náruče, je bílý od mázku, jako sněhuláček. Zapláče, překvapuje mě jeho silný hlas, starší holčičky měly hlásek jemnější. Muž s dcerami se na sebe v kuchyni dívají s překvapenými úsměvy a spěchají do koupelny. PA mezitím miminko na mně přikryla, na chvíli ručník poodhrnu – ano, chlapeček. Muž s dcerkami přistupují s úsměvy k vaně, muž hádá: „Holčička?“ Ne, chlapeček, Mojmír. Všichni se usmíváme a nemůžeme se vynadívat na toho nového člověka.

PA vypouští vanu a brzy vychází placenta. Osprchuji se a uléhám s chlapečkem do postele. PA pak miminko i mě kontroluje, vše je v pořádku, ani natržení. Po další neurčité době se s námi loučí, slibuje přijít opět k večeru a odchází.

Jsem s novorozeným chlapečkem v náručí v posteli, u mě sedí můj muž a naše holčičky, dívají se na Mojmírka, jemně ho prstíkem hladí a stále se něžně usmívají. I muž se usmívá. I já se usmívám. S úsměvy začínáme další den – všední, a přeci tak výjimečný, je nás pět.

A.