Ve čtvrtek ráno jsem jela na gravidjógu do pražského Áčka, vlak byl celkem plný, ale místo k sezení jsem našla. Najednou jsem měla velkou potřebu zavřít oči a během chvíle jsem měla pocit, že se mi otevřel celý vesmír. Přicházely ke mně informace – bude to v sobotu – všechno bude v pořádku – budete moci zůstat doma… Byla jsem jako omráčená, ještě hodinu potom jsem nebyla schopná mluvit a přemýšlela, jestli jsem skutečně dostala informace z hůry, nebo to byl výplod mé mysli. Během dne jsem se vzpamatovala a nijak zvlášť to dál neřešila. Když to tak bude, bude to fajn, když ne, nic se neděje.

Ani nevím proč, myslela jsem si, že rodit budu v noci. Těšila jsem se, jak si pro případ na sobotu nachystám svíčky, hudbu, přeneseme naší úžasnou postel s čelem z ložnice v patře dolů do obýváku (to bude při kontrakcích báječné)… Dokončovali jsme s mužem zahnízďování a na sobotu zbyly poslední práce – přesazování kytek (na jaře jsem to nestihla) a následné vyluxování domu.

Byl slunečný letní den a my se dopoledne dali do přesazování kytek. V průběhu mě pobolívalo v kříži, tak jsem se kolem poledního na chvilku natáhla. Asi ve 14 h jsem šla na záchod a trochu mě píchlo v podbřišku – jako při menstruaci. A po nějaké chvíli zas a potom znova… Tlaky v podbřišku byly velmi lehké, vyhodnotila jsem je jako poslíčky před příchodem nočního porodu. Postupně si ale aktivita dělohy a miminka vyžadovala stále více mojí pozornosti, až už nešla přehlédnout. Řekla jsem muži, že se možná miminko už chystá… Přesunula jsem se do ložnice, kde mi bylo nejlépe – poslouchala jsem své tělo a dělala, co chtělo.

Kolem čtvrté odpoledne už byly kontrakce celkem silné, tak mě napadlo změřit, jak často přicházejí, abych případně zavolala domluvené porodní asistentce Zuzaně. Snažila jsem se, ale nebyla jsem toho schopná – stopky v mobilu pro mne v tu chvíli představovaly pokročilou technologii z jiné galaxie. Vešel můj muž, kterého jsem tímto úkolem pověřila. Byly to 2minutové kontrakce, po 2 minutách. Aha, to už se asi nezastaví:-)) Ale jistá jsem si tím nebyla – stále to nebylo ani tak intenzivní, jako poslíčky před týdnem – žádná bolest, žádné drama, jen splývání s přicházejícími vlnami… Voláme Zuzaně – aha, má celodenní předporodní kurz, může přijet nejdříve v půl sedmé. Mám pocit, že tak dlouho čekat nebudeme. Můj muž volá Ivaně, kterou jsme měli domluvenou jako zálohu. Chce se mnou mluvit – vůbec na to nemám náladu, ale beru si telefon. Po pár slovech přichází kontrakce, pouštím telefon a hučím si. Petr si bere telefon a říká Ivaně, že teď nemůžu:-). Po kontrakci a velmi krátkém rozhovoru mi Ivana říká, že přijede.

Přesunula jsem se do vany – bylo to úžasné. V teplé vodě jsem se naprosto uvolnila a byla v totální přítomnosti – teď a tady – nic jiného neexistovalo. Vnímala jsem jen své tělo a miminko, jak se připravuje k přechodu do venkovního světa. Žádná hudba, žádné svíčky, a přesto to bylo zcela dokonalé. Mezitím se Petr věnoval přenesení matrací do obýváku a rychlému luxování. Pak už jsem ho chtěla mít u sebe, společně jsme v koupelně strávili nějaký čas – možná hodinu, nevím – byl skvělý, tiše seděl poblíž vany, nic nedělal a jen tam s námi byl… Věděla jsem, že toto je jediné správné místo, kde se má naše děťátko narodit, neměla jsem žádnou pochybnost. Pak přišel čas, kdy jsem znervózněla a chtěla, aby Petr zavolal Ivaně a zjistil, za jak dlouho přijede. Měla jsem pocit, že miminko už nepočká a brzy tu bude, cítila bych se jistěji, kdyby u toho Ivana byla… Je na cestě, ještě tak 15 minut.

Za chvilku lezu ven z vany a lehám si na levý bok na matrace v rohu obýváku. Za chvíli přijíždí Ivana, muž ji vítá slovy „Ani nevíte, jak rád Vás vidím.“, a já „Už tlačím!“. Ivana překračuje vysavač a říká „Tak to pusťte…“ Pouštím, rozpouštím se v tom a přichází nepopsatelné pocity – žádná bolest, jen neskutečné množství energie a nadpozemské síly – poprvé v životě se cítím jako Bohyně, Tvůrkyně. Připadám si jako v silném zasvěcovacím rituálu. Svoje tělo vnímám jako prostor bez pevných hranic, kterým prochází celý svět. Jsem naprosto mimo – sjetá porodními hormony, rozpuštěná ve Vesmíru. Vnímám velmi spirituálně a zároveň i velmi fyzicky, jak se děťátko posouvá porodními cestami ven. Při kontrakcích křičím, i když necítím bolest –  pomáhá mi to, jako sportovci při výkonu. Petr mě drží za ruku. Za pár kontrakcí je s námi venku naše dcerka Eliška. Je čtvrt na sedm.

Mám trochu obavy, jak si miminko vzít a držet ho  – Ivana mi dcerku podává. Vítáme jí na svět. Říkám jí, jak je úžasná, nádherná a šikovná. Společně jsme spočinuli a byli plně v přítomnosti – netuším jak dlouho, čas přestal existovat. Bylo to tak nádherné, posvátné a normální, obyčejné zároveň. Neměla jsem žádné poranění, jen zcela povrchovou trhlinku, která nebyla ani na šití. Placenta vyšla ven po krátké době, celistvá, neporušená. Následně mi Ivana pomohla se osprchovat, Elišku mezitím držel Petr a pak jsme se přesunuli do postele, Ivana odjela. Zítra se na nás přijede zase podívat. Prožívali jsme krásné chvíle. Když Eliška usnula, krmil mě Petr kousky vychlazeného melounu – bylo to naprosto úžasné, láskyplné, pečující. Chuť melounu už mám navždy spojenou s touto chvílí. Na spánek jsme neměli pomyšlení, celou noc jsme trávili rozněžnělým pozorováním toho nádherného uzlíčku. Několik následujících dní a nocí jsem trávila s Eliškou v posteli, v přítmí a Petr o nás báječně pečoval.

Ivano, děkuji ti za vše, co jsi pro naši rodinu udělala nejen při porodu, ale i v následujících dnech a v následujícím těhotenství – v té době tvoje asistence u porodu bohužel nebyla možná a navíc pro nás byla přichystána zkušenost porodniční.

Přeji si, aby rodící ženy, rodící se děti i přítomní partneři a otcové měli možnost prožít porod jako přirozenou, láskyplnou a respektující životní zkušenost – ať už doma, v porodním domě, porodnici či kdekoli jinde – každému dle vlastní volby a zdravotních možností.

Petra Navanita Levá