Rozhodla jsem se sepsat oba dva své porodní příběhy s nadějí, že mohou někomu dalšímu pomoci, tak jako jiné příběhy pomohly mně…

Na porod svého prvního dítěte jsem se připravovala na kurzu u duly, kterou jsem si nakonec vybrala i jako doprovod k porodu, a moc se na něj těšila.
Jako místo narození našeho prvního dítěte jsme vybrali relativně malou porodnici v Boskovicích, kde jsme se narodili oba s manželem, rodila tam většina mých kamarádek, příbuzných… Všichni si to tam moc chválili, takže bylo rozhodnuto.
Moc jsem si přála rodit přirozeně a v podstatě jsem si ani jinou variantu nepřipouštěla.

Udělala sem si tedy registraci, jezdila do porodnice na CTG, chtěla zkonzultovat svůj porodní plán… Mladá lékařka si jej jen vzala, že si to založí a okopírují pro novorozenecké oddělení. Překvapilo mě, že se na to ani nepodívala, a tak jsem se začala ptát na konkrétní věci sama – a nic z toho prý není problém… ani porod do vody.

Vzhledem k tomu, že jsem „přenášela“, moje doktorka (1) chtěla, abych ve 41+0 tt přijela do porodnice na vyvolání – vysvětlovala jsem jí, že chci ještě počkat, tak mi udělala (samozřejmě bez předchozího upozornění, se slovy „objela jsem vám čípeček“) ve 40+5 tt. Hamiltona s tím, že mám za dva dny přijít na kontrolu do porodnice, že bude mít službu, a případně bychom porod vyvolali – na to už nedošlo, protože jsem začala v noci (cca ve 2 ráno) špinit a probudila se s kontrakcemi cca po 4 minutách.

Protože jsem špinila, odjeli jsme raději do porodnice (což se ukázalo jako chyba), kde jsem se ptala, jestli je to nějaký problém a jestli máme zůstat nebo jet domů. Nechali si nás tam (bylo tam zrovna úplně prázdno – dnes si říkám, že možná i proto).

Na příjmu byl MUDr.(2), který mi ihned oznámil, že “na jeho službě se nic jako porod prvorodičky do vody dít nebude”. Pěkné přivítání.
Měla jsem to přece zkonzultované s jinou doktorkou, která tvrdila, že není problém. Tehdy mě nenapadlo, že by to pro někoho jiného problém být mohl… Sice to bylo nepříjemné, ale neřešili jsme to.

Přes noc se už nic moc nedělo. Další den manžel odjel ještě domů – jen jsem špinila a stahy byly nepravidelné. Kolem tuším 16 hodiny jsem volala dule, že se to začíná rozjíždět, pravidelné kontrakce. Přijela kolem 18. Otevírala jsem se velmi pomalu…
Po jejím příjezdu jsme si nechali napustit vanu (stále jsme na celém porodním byli jen my), kde mi to nakonec stejně nebylo moc příjemné… Dula seděla vedle vany a povídaly jsme si, když přišla PA (staniční sestra (3)) a podrobila ji tak ponižujícímu výslechu, že jsme obě žasly, ale dula to skousla a neřešila.

(“A vy jste kdo?”
“Dula.”
“A jste zdravotník?”
“Ne, jsem dula a doprovázím ženy k porodu.”
+ pár dalších otázek, které si už nepamatuji – s příšerným despektem v hlasu 🙁 )

Tato PA nás bohužel chodila “obšťastňovat” svými výlevy i dále.
Pamatuji si, že mi v jednu chvíli prostě “musela” natočit monitor a malý zrovna spinkal – mezi kontrakcemi jsem jí vysvětlovala, že se před chvílí hýbal a že asi spí, že to natočíme za chvíli. Začala na mě hulákat, že to potřebuje natočit a jestli to děcko nevzbudím, zavolá pana doktora a ten mi píchne vodu. Uf.
Dala jsem si kousek čokolády, po chvíli se syn vzbudil… dodnes nechápu, proč jsme si nejpozději po tomto výstupu nenechali PA vyměnit. Pak nám tam ještě chodila “brečet” (vždycky přišla, odešla a zase se vrátila) něco v tom smyslu, že “ona nikdy nikomu neublížila a že my ji nenecháme dělat její práci a ona z toho bude mít akorát problémy”.

To bylo někdy v noci, přesně už nevím – ale dost mě stresovala, vždycky když odešla, kontrakce se postupně rozjely, pravidelně – jak zase přišla, zastavilo se to. Pamatuji si, že nejlíp mi bylo, když jsem mohla klečet opřená o křeslo a nikdo mě nerušil… Tyto okamžiky však netrvaly příliš dlouho.

Nepříjemné bylo i zjištění, že na porodním oddělení sice mají klimatizaci, ale na mém nadstandardním pokoji „fouká“ nejméně a v ostatních pokojích (kde stejně nikdo nebyl) a na sesterně je pak velmi chladno, takže mi ji musí vypnout. No co, bylo příjemné léto, tak si přece můžeme vyvětrat oknem… kdyby ovšem neměli odmontované kliky od oken, aby náhodou někdo nevětral při spuštěné klimatizaci… Co na tom, že jsme ve třech lidech na malém boxu neměli co dýchat… technika zvítězila na zdravým rozumem…

Takhle utekla druhá noc v porodnici.

Ráno v 7 se vyměnila služba a přišla moje doktorka (1). Vše probíhalo dál velmi pomalu, ale i tak jsem se otevírala, nakonec až na 9 cm.
Jenže moje MUDr.1 mi začala vykládat, že už to trvá moc dlouho, že nebudu mít sílu dítě vytlačit. Říkala jsem jí, ať mě nechají, že síly mám dost.
Pak přišla s tím, že už jsem tam moc dlouho a jsou tam další maminky, takže je potřeba abych už porodila (!).

(Pak mi ještě nezapomněli říct, že ve vedlejším boxu právě paní taky prvorodička porodila po hodině. To fakt pomůže…)

Pak přišla s tím, že mi píchnou oxytocin – odmítla jsem, že chci ještě čas. Naštvaně odešla, že “to jí teda podepíšu” a přinesla revers, že jsem odmítla. Tak mi to manžel četl, co vlastně podepisuju, a mezi kontrakcemi jsem ještě podepisovala canc papíru. Získala jsem tak cca 2 hodiny času navíc.

Nakonec to dopadlo tak, že jsme se domluvily s dulou, že si ten oxytocin nechám píchnout – samozřejmě příšerné kontrakce, to už jsem ležela zmanipulovaná na posteli a dule, která stála vedle postele, bolestí skočila kolem krku – klesly ozvy miminka a sestřička prohlásila jen “a je to jasný” – a bez vysvětlení mě začala chystat – a jak to skončilo, je vám určitě jasný.
Po cca 32 hodinách od příjezdu do porodnice se syn narodil císařským řezem.

Syn se nakonec vítal nejprve s tatínkem – manžel ho měl na nahé hrudi a syn se k němu snažil přisát. Přinesli mi ho přibližně 1,5 hodiny po sekci… a jedna z mých prvních vět byla, že příště rodím normálně 😉

Ještě k mé MUDr.(1) – po porodu jsme se už neviděly. Když jsem šla na kontrolu po 6nedělí, zastupovala ji jiná doktorka, a když jsem si uvědomila, že jsem vlastně ráda, konečně mi došlo, že už k ní chodit nechci.
O rok dříve jsem byla těhotná, ale skončilo to zamlklým těhotenstvím. Dost mě to psychicky “smetlo”.
Revize měla trvat cca 15 minut a měla jsem jít ještě ten den domů; nakonec trvala 45, protože mi udělali “díru do dělohy”, a 3 dny jsem si tam poležela.
Co se stalo, jsem se dozvěděla dost podivným způsobem, protože na pokoj přišla nejprve sestřička, která nevěděla, že zatím nic nevím, a cosi prohodila – když jsem se ptala, co se stalo, jen řekla, že zavolá doktorku. Když přišla (moje gyn. Mudr.), tak mi to řekla. Byla jsem v šoku a ptala jsem se (brečíc), jestli budu moct mít děti, protože jsem vůbec netušila, co to znamená. Jen se na mě podívala a řekla, ať si odpočinu, a odešla. Neuvěřitelně příšerný pocit… Nakonec mi nějaká mladá kolegyně vysvětlila, že se to samo zahojí a nezůstane tam nic, ani jizva…
Dnes vím, že už tehdy (tedy o rok dříve) jsem od ní měla odejít…

Tolik k porodu. Na oddělení 6nedělí už bylo víceméně vše relativně OK, když pominu otázky typu: “A to vám ten porodní plán psala ta dula?” (, ptala se myslím MUDr. z novorozeneckého odd.) …
… Jako bych byla nesvéprávná nebo co – ale v tom okamžiku jsem se samozřejmě nezmohla na žádnou inteligentní odpověď (byla jsem ráda, že jsem mohla vůbec vstát z postele).

Celý tento zážitek jsem skoro dva roky v sobě „chroustala“ sama. Střídaly se různé emoce od pocitu neschopnosti porodit, přes strašný vztek (kdybych měla energii psát stížnost, tak by v textu asi moc slušných slov nebylo) a lítost až k uvědomění si, že to vlastně nebyla moje chyba… Po mnoha úvahách jsem došla k tomu, že to lékaři sice zhodnotili jako “nepostupující porod”, ale že to bylo způsobeno tím neustálým stresováním a narušováním klidu během pobytu na porodním odd. Vím, jak jsem se tam cítila nakonec nepříjemně. A také zásahem doktorky (Hamilton), kdy syn prostě ještě nebyl připravený na cestu.

Po tom všem jsem začala uvažovat o tom, že bych rodila další dítě doma. Prostě jsem začala věřit, že jsem schopná porodit dítě přirozeně, a chtěla udělat maximum pro to, aby se to podařilo 🙂

MD

(1) MUDr. Darina Kupková (Boskovice)
(2) MUDr. Tomáš Cacek (Boskovice)
(3) staniční sestra Staňková (Boskovice)