Zdravím, děkuji za vaši iniciativu, už rok si vaše příběhu čtu a stále jsem váhala, zda napsat i ten svůj, je to přeci jen takové osobní…
Tady je můj příběh.

Po druhé to chci jinak

Když se ohlížím za svým první porodem, uvědomuji si, že jako prvorodička jsem udělala velkou chybu, bála jsem se si o porodu toho více nastudovat, neboť jsem měla strach, že mě to více vyděsí, nějaké kladné příběhy z porodnic se ke mně dostaly, tak jsem zůstala u víry, že to dobře dopadne, a radši jsem porod více nezkoumala. To byla zásadní chyba, děkuji všem iniciativám v ČR, které se snaží o osvětu, ráda bych, aby jiné prvorodičky neudělaly stejnou chybu.

Ze své nátury jsem člověk, co se bojí jít do konfliktu, zvlášť pokud jde o někoho, kdo je více vzdělaný, mám prostě takovou vnitřní úctu – někdy asi přehnanou. Myslím, že jsem žila v určité iluzi, že doktorům jde přece i o nás….

Takže jsem například ani nenapsala svůj porodní plán. Dokonce jsem věřila, že rutinní nástřih hráze je dobrá věc, protože, kdyby se to roztrhlo, roztrhlo by se to víc a hůře by se to hojilo, jinak by to přece nedělali, že?

No a tak se stalo, že jsem nastoupila v 41tt+1 (pondělí) do nemocnice na pozorování, protože už jsem byla týden po termínu. A tak jsem nastoupila do nemocnice v místě bydliště (Cheb), aby to manžel neměl na návštěvy daleko. Tuto hospitalizaci dodnes nechápu, na monitor mě připojili jen ráno a večer, a to jsem si snad klidně mohla dojít ambulantně.

No na úterní vizitě mi doktoři řekli, že pokud porod sám nezačne, ve středu ráno půjdu na oxytocinový test, a pak se uvidí (cože, to mi porod budou vyvolávat, když vlastně ještě ani oficiálně nepřenáším???). Ale opět jsem zůstala u toho, že doktoří ví nejlíp… Kvůli plánovanému testu jsem už po večeři neměla nic jíst. Nicméně během dne mi odešla hlenová zátka a začaly takové slabé nepravidelné bolesti, tak jsem si dala horkou sprchu a s modlitbou, aby mi praskla voda, jsem šla spát. Díky Bohu se tak kolem druhé ráno stalo a já byla ráda, že už se to dává do pohybu a že nebudu muset na ty vyvolávací věci… Celá vzrušená jsem místo toho, abych si zavolala sestru k sobě, běžela na sesternu (s tou tekoucí vodou), tam mi řekli, že mě odvedou dolů na porodní, zeptala jsem se jestli si mám vzít věci, a oni že to ještě nebude potřeba. Tak jsem měla jen mobil, ale ouha dole si mě už nechali, takže jsem tam zůstala naprosto bez osobních věcí, které jsem měla přichystané, aby mi první dobu porodní ukrátily, a nikdo neměl čas pro ně zajít. Takže mi na „hekárně“ byla zima, protože jsem ani neměla svůj župan, a čas do rána se pekně vlekl, protože jsem si nemohla ani pustit svou oblíbenou hudbu, která zůstala nahoře. Ráno na vizitě mi doktorka řekla, že se otevírám (myslím, že to byly nějaké tři cm), ale že mám ještě spodní vak blan a že by ho praskla, aby to šlo lepší.

Zase jsem všemu uvěřila, a tak nechala vodu prasknout, příště to neudělám (leda, že bych byla otevřena tak na osm, devět), ona potom neustále teče, a to strašně znepříjemňuje veškerý pohyb, je to děsně nepříjemné, jinak jelikož den předtím mi nestačili udělat ultrazvuk, tak jsem ještě s tou tekoucí prasklou vodou čekala v čekárně, mezi cizími lidmi, na to, aby mi ho teda udělali, hrůza.

V osm ráno jsem volala svému muži, aby přišel, že tam teda rozhodně nechci být takto sama a řekla, ať mi vezme některé věci, které jsem měla dvakrát, a ta první kopie stále zela nahoře na pokoji.

Nakonec mi věci nějak donesli a tím se mi trochu zvedla nálada, kontrakce byly zatím příjemné, dali se prodýchávat. Tady ještě vsuvka, jelikož jsem rodila v říjnu, nepodařilo se mi absolvovat v této nemocnici porodní kurz, protože nejdřív jsem byla málo těhotná, a pak moc. Jedna PA mi pak vynadala, že špatně dýchám, ale moc mi neukázala, jak teda jinak, byla jsem spíš zmatená a zraněná, že se o mě nikdo nezajímá. No někdy kolem půl desáte zase přišla doktorka s tím, že se otevírám pomalu (byly to tou dobou nějaké čtyři cm), že kontrakce jsou slabé, tak by nasadila oxytocin, jinak tu budu do večera, a pak nebudu mít sílu mimi vytlačit, Představa, že v tom nepříjemném prostředí (v té době ještě bez manžela) budu až do večera, mě vskutku vyděsila a i to, že bych pak neměla sílu tlačit, tak jsem na něj přistoupila. V souvislosti s tím pak nasadili něco na uvolňování. V té době odrodila paní přede mnou, takže ačkoliv manžel dorazil, nemohl hned přijít, protože tam je všechno spojené. Poznámka na okraj, kromě vynadání, že špatně dýchám, jsem ještě dostala vynadáno (od stejné PA), proč jsem volala manželovi, když je porod ještě daleko. Řekla jsem, že je mi oporou a nechci tu být sama, načež procedila, že ale stejně teď musí počkat, než paní přejde ze sálu zpátky na „hekárnu“. Pak nakonec dorazil, chvála Bohu, bylo něco kolem půl jedenácté. Dostala jsem další uvolňovačku, a to už jsem byla pěkně ovíněná, takže další hodina a půl mi docela rychle ve sprše na balónu utekla. Horší bylo, jak jsem z ní musela chodit si lehnout na monitor, to bylo neštěstí, nikdo mi neukázal, že si mohu tak a tak sednout na balón, že by tam někdo ten monitor hlídal, jestli snímá dobře, pak totiž vždy přišli, že se moc vrtím a pak to snímá blbosti a že ještě musím na tom chvíli být. No pak už byly hodně silné bolesti na tlačení, tak to už jsem si solidně zakřičela, přišla doktorka, zpráva že jdeme tlačit, byla hrozně sladká. Při celém tlačení jsem nějak měla pocit, že se to děje se mnou, ale beze mě. Přišlo mi, že je tam taky moc lidu. Miminko bylo venku za tři kontrakce.

Zahlídla jsem, jak ji drží přehozenou pře ruku, že je to holčička… Jelikož jsem byla ovíněná, naprosto jsem si nevšimla, že by dcera plakala, a prostě ji odnesli na
vyšetřovnu, Manžel šel s ní. V ten moment jsem prožila nesmírnou hrůzu, prostě pocit, kde je mé dítě, a najednou pocit, že je mrtvé, když ho nemám u sebe, jinak by mi ji snad dali ne, proč je jinde? Zeptala jsem se, jestli je v pořádku, řekli, že ano, ale jejich odpověď byla pro můj stav málo. Jelikož jsem byla trochu střižena, doktorka se pustila do šití, netrvalo dlouho, ale bylo to nepříjemné, v ten moment mi donesli naši dcerku zabalenou do ošklivých nemocničních věcí a sestra mi ji začala přikládat k prsu. Já jsem si v duchu říkala, to není moje dítě, dejte ho pryč, nahlas jsem jenom řekla: Co to děláte?! Sestra, že mi malou přikládá, že mi to i zpříjemní šití, ale mě to v ten moment a v tom rozpoložení bylo strašně nepříjemné, tak jsem to odmítla. Je to již více jak dva roky a stále mi to vhání slzy do očí. Jelikož jsem byla stále ovíněná, nevím, co naše dcerka na to, myslím, že asi usnula vyčerpáním.

Pak jsem tam ještě chvílí byla na koze, načež jsme s dítkem v plastovém boxu přešli zpátky na „hekárnu“. Asi vlivem snědeného hroznového cukru jsem měla velký příval energie, tak jsem tam tak ležela nadšená, že to mám za sebou, myslím, že jsme i obvolali nejbližší, že je mimi na světě a že je to holčička. Načež začala plakat a v ten moment jsem zase vnitřně prožila, že to cizí miminko je opuštěné a že se ho ujmu, když nemám to svoje. Přiložila jsem ji k prsu a začala nádherně sát a mě to bylo příjemné. S pocitem že není moje, jsem se musela dlouho vyrovnávat, (zvlášť v situaci, kdy byla jiná, než jsem čekala nebo byla náročná na pozornost, tak naskočila otázka, je vlastně moje?) nakonec díky Boží milosti už ho nemám. Vím, že je to MOJE holčička a jsem za ni vděčná.

Teď čekám druhé a vím, že to, co se dělo při prvním porodu už nedovolím. Hlavně si mimi už nenechám vzít.
Adel