Od chvíle, kdy jsem ve svém životě potkal ženu, se kterou mám silnou touhu konečně založit rodinu, začal jsem víc pátrat po informacích, čím vlastně bude moje nejdražší, a já po jejím boku, procházet, a proto jsem také začal číst Příběhy pro Ivanu. Při čtení mnoha příběhů mi běhal mráz po zádech a rtuť emocí dosahovala vrcholných hodnot. Štěstí, že jsem poměrně velký optimista, který nepřestává věřit v naději a dobro kolem nás. Přesto je však na místě, abychom se, pánové, trochu zamysleli nad tím, jestli nejsme schopni udělat pro své drahé polovičky víc, než „jen“ někdy umýt nádobí, jednou za dva týdny vyluxovat a odvézt ji autem do nákupního centra, do kterého už s ní nejdeme, protože bychom v sobě nenašli tolik trpělivosti.

Nemá smysl apelovat na ty, kterým dochází nervy už zde. Vám, jejich ženám, pak snad jen radím, abyste dobře zvážily, zda je ten pán vedle Vás opravdu vhodný kandidát na to, aby byl otcem Vašich dětí. Volba je jen na vás, a já bych každému ze srdce přál nalézt tak nádherný a kouzelný protějšek, jaký jsem nalezl v ženě svých snů, se kterou mám od první chvíle chuť mít kopu dětí. Dobrá tedy, tak alespoň dvě… 🙂

Je opravdu nutné naše ženy traumatizovat a brát jim sebevědomí?

Jako budoucí otec, který se na svou otcovskou roli už opravdu nesmírně těší, se v posledních časech seznamuju s dostupnou literaturou a různými příběhy, které povětšinou dokládají, že se v nemocnicích a porodnicích odehrává spousta věcí a zákroků, které jsou pro zdraví a psychiku matky i dítěte nesmírně traumatizující, bohužel však často zcela ZBYTEČNÉ. Samozřejmě, že i já si vroucně přeju, aby se mé nejmilejší a našemu dítěti nic nestalo, ale připusťme zde také možnost, že lékařské zásahy, které se v nemocnicích odehrávají, jsou mnohdy de facto zachraňováním toho, co je způsobeno necitlivým přístupem a lékařskou rutinou namísto toho, abychom lépe naslouchali.

„Je čím dál tím zřejmější, že porodníci a lékaři na porod příliš spěchají. Nikdo se ale žen neptá, jestli chtějí porod sice rychlejší, ale zato bolestivější a s případnými komplikacemi.“ Vlastimil Marek: Nová doba porodní (EMINENT, 2002)

Pokud by naši lékaři dokázali dodržet několik dobrých zásad, bylo by na tom celé naše porodnictví a lékařství vůbec daleko lépe a porody by se staly opravdovým svátkem, intimní a zároveň důležitou událostí. Podle sebe jsem je sepsal takto a věřím, že jsem na nic opravdu podstatného nezapomněl.

1) Respektování prostředí, které si žena pro svůj porod vybere, a to bez ironických, jízlivých a dalších případných poznámek.
2) Respektování výběru polohy ženy při porodu a všech ostatních přání, která žena má (např. možnost pití, jídla, použití vany).
3) V rámci tohoto prostředí zajištění maximální možné intimity, v podstatě velmi podobné té, jakou si vytváříme, pokud se s někým chceme milovat (dovolím si předpokládat, že se snad nikdo nechce milovat při silném osvětlení, před očima mnoha lidí, ve stresu).
4) Ihned poté, co se dítě narodí, je svěřit mamince, uložit dítě na její hruď a nechat maminku a otce zcela v soukromí (všichni ostatní se vzdálí).
5) Pupeční šňůru nechat v klidu dotepat a teprve poté, až přijde ta správná chvíle (třeba až za půl hodiny), ji odstřihnout.
6) Se stejným klidem a bez náznaku spěchu posléze počkat na porod placenty.
7) Až po delším čase, kdy se vše zcela uklidní (po několika hodinách) dítě zvážit, změřit, v žádném případě neočkovat a nepíchat do něj jehly, či používat jiné invazivní metody!
8) V rámci celé této sváteční chvíle zajištění maximálního porozumění, citlivého přístupu, asi jako kdybychom jednali s člověkem, na kterém nám opravdu nesmírně záleží a o jehož náklonnost nechceme přijít.

Pokud toto nemocnice nebo porodnice a její personál zvládne, nemám nejmenší problém svěřit svou nejdražší, budoucí maminku, do této péče. Já sám jsem se však v nemocnicích setkal až příliš často s rutinou, necitlivým a netaktním přístupem a připadal jsem si dost často jako kus hadru, ten nejposlednější člověk, který by snad mohl do něčeho kecat, a to přesto, že šlo vždy o MÉ tělo.

Jsme naprogramováni chránit své ženy, zvládneme to i tady?

Proto bych byl v tuto chvíli nejraději, kdyby má nejdražší žena rodila v domácím prostředí, s porodní asistentkou, samozřejmě se mnou jako s otcem dítěte, a to asi nejlépe někde v dobrém dojezdovém čase (řekněme cca 30 min.) do nemocnice pro případ, něčeho naprosto nenadálého.

Rozhodně své nejmilejší nedopřeju „komfort“ automatického nastřižení hráze (zkuste si, pánové, nechat jen tak pro jistotu nastřihnout konečník), automatického nadopování léky, nepříjemně silného osvětlení na sále v poloze s nohama roztaženýma „na všechny“, nemožnost zvolit si svou polohu, množství různých zírajících lidí a poznámky např. typu „…no tak když to nejde, tak to vezmeme císařem a bude to rychlé i pro Vás“ jenom proto, že se nezohledňuje skutečnost, že každý porod má svůj individuální čas, který se bohužel jen málokdy řídí časem směn lékařů, pauzami na oběd a odpolední přestávkou.

Právě tento výše zmiňovaný „komfort“ v mnoha případech přivodí ony PROBLÉMY A STAVY, které pak musí lékař „zachraňovat“.

Ohleduplnost, trpělivost, úcta a porozumění

Dejme našim nejdražším především to jediné – možnost přivést na svět dítě DLE SVÝCH PŘÁNÍ A TUŽEB, v klidu, lásce, intimitě a pohodě. Odměnou za naši ohleduplnost, trpělivost, úctu a porozumění bude velmi pravděpodobně naprosto bezproblémový porod a klidné, neplačtivé miminko.

Ačkoliv dítě ještě nemáme, byť věřím, že mít brzy budeme, těším se a slibuju, že budu právě takový muž, jakým bych měl být – ohleduplný, trpělivý a plný porozumění, protože jen tak dokážu svou ženu ochránit před invazivním světem rutiny, s poměrně nízkou mírou pochopení, zato však rychlými, někdy až překotnými postupy. BUĎME PRO SVÉ ŽENY OPRAVDOVOU OPOROU!

Jaromír M. Krygel
http://www.jaromirkrygel.cz/