Když jsem dva a půl roku po prvním porodu podruhé otěhotněla, bylo vybírání místa narození našeho dítěte ještě zoufalejší než poprvé. Vrchlabí ztratilo pověst, stejně tak Neratovice, a já celé těhotenství řešila, kde budu teda rodit. Všichni v rodině na mě koukali jako na cvoka už kvůli Vrchlabí a teď, když jsem se přiznala, že bych nejraději rodila doma, mě absolutně odepsali. Marně jsem se hájila, že mám spoustu informací, že to není tak riskantní, jak se snaží lékařská lobby mezi lidmi šířit. Ivana K., kterou by ch si bývala k porodu vzala, měla toho času zakázanou činnost, a tak jsem do poslední chvíle nevěděla, jak to vlastně dopadne. Manžel byl taky proti, nakonec ale rezignoval, a dnes hájí domácí porody s vervou jako já 🙂

Na cvičení pro těhotné se lektorka prezentovala jako PA a když přiznala, že chodí i k domácím porodům, vzala jsem to jako znamení, že mám doma rodit. Doma není úplně přesné – bydleli jsme v té době v panelákové garsonce, a rodit tam bylo nemyslitelné, aspoň pro mě, a tak jsme se v den termínu nastěhovali k mojí mámě. Ještě ten večer jsem si všimla pravidelného tvrdnutí břicha a vše se opakovalo jako při prvním porodu. Ráno odvezl manžel staršího syna s babičkou do naší garsonky a já zavolala PA, která se rozhodla pomalu vyrazit, protože zrovna odjela z Prahy do Tábora. Já si napustila vanu, s myšlenkou, že třeba konečně do té vody porodím…

Manžel se vrátil a chvilku po něm dorazila i naše PA. Všechno bylo v pořádku, s ní přišel i klid a jistota. Já ale po chvíli už nemohla ve vaně vydržet, a tak jsem ani tentokrát do vody nerodila. Manžela jsem poslala do vedlejšího pokoje, protože mi úplně stačila a vyhovovala přítomnost PA. Mezi stahy jsem se houpala na velkém míči a při kontrakci šla na všechny čtyři. Asi v půl třetí se najednou všechno změnilo. Do té doby vše probíhalo jako poprvé, ale v tu chvíli jsem měla z ničeho nic potřebu tlačit a bylo to tak intenzivní a prudké, že jsem byla tím pocitem úplně zahlcená a nechápala jsem, co se děje. Byl to naprostý zlom a během několika kontrakcí vyšla hlavička. V tu chvíli zároveň praskla voda a za dalších pár kontrakcí byl miláček na světě. Byl to nepopsatelný pocit, že jsme to zvládli, že jsme jenom my a už nás nic nerozdělí. Hned jsme volali babičkám, které přijely spolu a se starším synem, který viděl brášku asi 2 hodiny po porodu. Zotavovala jsem se daleko rychleji než poprvé, manžel ještě ten den uvařil hovězí vývar a staral se o mě celý týden, co jsme byli v naší „porodnici“. Jestli se nám ještě někdy poštěstí mít další dítě, doufám, že budeme moci rodit opět doma, tentokrát už ale ve svém.

Lucie, David, Matěj Adam & Štěpán Viktor Bříškovi