Termín mám v úterý 7.10.2014… Moc se mi nelíbí… Má narozeniny Putin a můj bratr, se kterým nemám dobré vztahy. Tak uvidíme, jestli se bude líbit miminku…

Také ne…

V noci z 8 na 9 října mám kontrakce. Píšu SMS oběma PA. Do rána však se to moc nerozeběhne, po 10-15 minutách. Přece jim oběma volám. Aha… Jedna je u porodu a nepřijede. Druhá nemá zajištěné hlídání…. Tak super.. Pláču. Tak přece porodnice. Dobře. Přijímám. Co kdyby tam bylo něco, co PA nevidí, a bude potřeba opravdu nějakých jiných opatření…

Na doporučení PA se najím pořádně a jdu spát. Celý den ty dvě činnosti střídám. Informuji obě asistentky. K večeru se to rozeběhne. V noci určitě obě by přijely. A tak se do toho vrhnu, přece jen dnes již čtvrtek. Miminko mně podporuje.

K 10 hodině večer už to mám docela rozjety. Přijíždí PA. Vyšetřuje mně a poslouchá mimi. Jsem otevřena. Jestli nechci tlačit? To jako už? Ne, nechci… A tak se furt povaluji na posteli a pokuňkávám. PA vyšetřuje ještě jednou. Tentokrát to bolí. Miminko je vysoko. Moc to nepostupuje. Ať jdu do koupelny a pak spát. PA odjíždí domů. Jsou 2 hodiny ráno.

A tak jdu si lehnout do vany. Kontrakce nabírají na síle. Bolí mně to. Aa-a-a-a-a-a říkám při každé. Přítel neví, co má dělat. Nechci, aby se mně dotýkal. Stěhuje mně na postel. Pořad a-a-a-akám. Ve 4 hodiny už nemůžu. Při každé další kontrakci mu chci říct, ať zavolá sanitku. Je mi jedno, že mně odvezou do nejbližšího letiště-Motola. Že mi udělají císaře a dítě bude na JIPce. Chci, aby už to skončilo. Nemohu mu to ale říct. Po kontrakci ihned usínám. Stačím jen říct, že už nemůžu a že to nevydržím. Přítel: Ale jo, vydržíš. Já v duchu: No ty seš takovej hajzl, dyť ty ani nevíš, jak to bolí, proč mně nechceš udělat dobře…

Ve 4,30 přece jen ho prosím, aby zavolal PA, ať přijede a řekne, že to opravdu nepostupuje a že musím do porodnice. Slyším jen, jak volá a říká: Asi už je unavená. Prej ať ji udělaj císaře. Aha. Tak jo.. Počkám. PA jede a prej ať s císařem nepočítám.

Za hodinu dorazí PA. Kontroluje. Usmívá se. To jsou kontrakce. To dříve byly zaražené prdy a ne kontrakce. Budeme za chvílí rodit. Praskla už mi plodovka a mimi je nízko.

Opravdu? Jako už? A tak se přemísťují na podlahu. Na epidurál zapomínám, stejně tak na císaře. Prej za chvílí to bude, za chvíli uvidím miminko. Musím zabrat.

Bolí to, křičím. Při posledních kontrakcích řvu jako medvěd. Prej to bude líp, když hlavička projde tím kolenem.. Aha.. Tak se snažím.. Prošla.. Aha, ale teď se nedá zatlačit zpátky, teď je mezi nohama a co s ní… Kam jí mám teď dat jako… Takže přece musím to porodit… Přece tam nemůže ta hlava tak zůstat. Není cesta zpátky.

A Tak se snažím. Nic. Hladím hlavičku. Už za chvílí. Povídám s miminkem, aby mně pomohlo. Prosím ho. PA odchází na záchod. Přichází kontrakce. A vytlačují hlavičku a hned za ní letí i tělíčko. PA málem nestihla.

Beru miminko do rukou. Je teploučké, lehce fialové, křičí. PA zve přítele, že už máme miminko. Přítel pláče. Ptá se, co to je. Nevím. Nekoukala jsem. Je to holka. Je krásná. Je 7,30 ráno. 10.10.2014. Přestřihávám po dotepání pupečník. Hned rodím i placentu.

Zabalím naši holčičku do tmavě červeného ručníku. Předávám příteli. PA mně vede do koupelny, abych se umyla. Radí jak na to. Přináší placentu, je celá, hezká. PA mi pomáhá do postele. Prohlíží miminko, poslouchá, zda je v poho. Vše v klidu, vedle nás. PA nechává nám instrukce, co vše může mimčo teď vyprodukovat. Je 10 ráno. Odchází. Večer se na nás přijde podívat.

Zůstáváme sami. Nechce se nám spát. Koukáme na miminko. Je stále krásná 🙂 Volám a píšu do Ruska. Přítel volá a píše do Čech.

Jsem moc ráda, že to vše tak krásně dopadlo. Obě dvě jsme v pořádku a zdraví. Já jsem se jen lehce natrhla, nebyla potřeba ani šít. Placentu jsme pochovali po 3 týdnech na zahradě na chalupě pod třešněmi.

Doufám, že Ivana a jiné PA konečně budou moci vykonávat povolání bez strachu být potrestání ze strany státu, legálně a otevřeně. Přeji, aby tato soudní kauza skončila ve prospěch nás všech. A velmi doufám, že je Bůh stále na naši stráně a bude tam vždy.

Anastasia K.

P.S. Za posledních půlroku rodilo vaginálně 6 mých známých v ČR a dvě v Rusku. Žádná se nevyhnula nástřihu. Jsem opravdu ráda, že nejsem mezi nimi.