Se svými příběhy s narozeními už jsem se podělila dvakrát – Loučení s Alicí a Potřetí. A ráda bych Ivanu podpořila ještě jedním příběhem. Příběh je o tom, co bylo potom – tedy co mi přinesl porod doma, krom toho, že byl jiný?

Už od dětství běží hlavou u pohádek – a jak to bylo dál – potom, co ti dva měli svatbu…

Takže – co bylo po „Potřetí“?

Po dvou „krutě porodničních porodech“ se mé třetí dítě narodilo krásně doma. Rodila jsem za doprovodu dvou asistentek, mého muže a bubnu. Nejsem žádná batikovaná dlouhovlasatá lesní žínka – to jen aby ten buben nesváděl k zařazení do škatulky. Jen byl doma a nutně jsem ho potřebovala. Zřejmě objednávka syna.
Krása zrození mého nejmladšího spočívala v tom, že to bylo úplně „normální“. Úplně obyčejné, lidské, přirozené. Jako pěkná vysokohorská túra s rodinou. Dobrou náladu střídá únava, napětí se stupňuje, vrchol je na dosah, hurá jsme tu a jde se dolů… Jaké jsem si to udělala a jaké lidi si vybrala na cestu, takové to bylo. Prostě obyčejný den jako dělaný na přechodový rituál zrození.

Byla únorová neděle, já brzo ráno vstala a začala dělat „divné“ věci. Nejdřív jsem se celá vykoupala, umyla si vlasy a zkrášlila se. Pak jsem uvařila oběd a upekla žemlovku navrch. A pak dokonale vydrbala koupelnu. Trochu jsem pociťovala bříško, aha, to budou poslíčci. Kolem druhé mi došlo, že je všechno takové mlžné, jiné, zvláštní a že dělám věci, které jsem na neděli nijak neplánovala a jsem velmi psychicky labilní, pláču, rozčilují mě děti a tak. Aha, to nebudou poslíčci. Byl krásný den, muž s dětmi odjel na chalupu a vysadili mě po cestě asi osm kilometrů od domu. Šla jsem domů – a bylo jasné, že rodím. Tolikrát jsem se viděla na této procházce, když jsem si představovala svůj porod. A vždycky bylo nádherně – jako ten den. Okolo páté jsem došla domů. Ještě předtím jsem v obchodě nakoupila pohoštění pro asistentky, protože jsem měla představu, že se u nás, než porodím, budou nudit a hladovět. Hezky jsem se převlékla do porodního hábitu, ponořila se do sebe, že si budu užívat pár hodin samotu, klid a rozjímat. K tomu nedošlo – vzápětí mi praskla voda, strhala jsem ze sebe hlava nehlava ten promočený porodní hábit, zavolala muži, asistentkám, ať to vezmou pěkně svižně, zalezla do té vydrbané koupelny a zanořila se do sílící porodní bouře. Postupně všichni přijeli, různě se se mnou v té bouři pohybovali, já je z té koupelny odesílala pryč a zase přivolávala podle potřeby, říkala kdy bubnovat, kdy pít a za dvě a půl hodiny jsme z koupelny vyšli společně o jednoho člena rodiny bohatší.

Šestinedělí bylo řekněme dobrodružné.
Byla jsem vyčerpaná, plná emocí, šťastná, bez energie, plná energie, zdravá, nemocná – jako na houpačce. Jakoby mi teprve tímto porodem došlo, co jsem si skutečně nechala udělat u předchozích porodů. Poznala jsem to na vlastní kůži. Trauma, které jsem si nesla z porodnic, se dramaticky léčilo a přehrávalo jinou zkušeností. Něco jiného bylo „to vědět“ a něco jiného „to zažít“. Asi něco jako dívat se na jízdu na horské dráze a svézt se na horské dráze. Ta jízda měla náročný dojezd. Hluboce jsem pocítila zmrzačení, které jsem dopustila na sobě a na svých prvních dětech, kterého se dopustila má maminka na mě. Učila jsem se je přijímat s plnou zodpovědností a se všemi následky. Viděla jsem to „jiné“ miminko a cítila najednou, co všechno se nám to vlastně v těch porodnicích skutečně stalo. Vnímala jsem ten přerušený tok důvěry a pochopení. Jedna věc byla vědět, že něco není v pořádku a druhá věc to hluboce pocítit a prožít. Dodnes jsem schopná rozeznávat na svých starších dětech, co jsou následky separace, předání zodpovědnosti za jejich příchod na svět do rukou někoho jiného – ten obtisk je nezaměnitelný.

U nemocničních porodů jsem absolvovala nástřihy, u domácího lehké natržení. Mnohokrát jsem si četla, že natržení se hojí lépe než nástřih. Že svévolné, bezdůvodné nastřižení je velké zvěrstvo. Zážitek ovšem předčil všechnu teorii. Rozdíl byl totiž již v počátečním principu – nástřih dělá lékař. Zranění doma – natržení – jsem si způsobila sama – tím, jak jsem pracovala s energií a tlakem – svou nezkušeností a tempem. Zranění, které si lékař rozřezal zase zašije a dál, je mu celkem fuk – vše lege artis. U natržení jsem si sama pracovala na tom, aby se mi hezky hojilo. Hodně mě naučilo o tlaku a nutnosti jít na věci pomalu. Bylo to mé zranění a já za ně byla zodpovědná. Tento princip má významný vliv na další sexualitu – přirozené natržení vnímám jako záležitost posilující, nástřihy byly jako znásilnění.

Najednou jsem byla schopná vidět porod jako přechodový rituál. Přechodový rituál – proces přechodu od jedné životní etapy do jiné po hranici života a smrti. Začala jsem být plněji a vědoměji zodpovědná za svá rozhodnutí.

Poselství, která v sobě ten úplně normální porod skrýval, jsou tím, co mi dodnes pomáhá a vyživuje mě na mé cestě. Mnoho malých situací, které u porodu vznikly, jako by bylo předznamenáním toho, co budu dál potřebovat a učit se.

Naučila jsem se, že hněv je energie a tu lze využít proti sobě, nebo pro sebe. To jsem zjistila ve chvíli, kdy přesto, že jsem byla otevřená a vše bylo v pořádku, miminko nešlo ven. Má milá porodní asistentka po několika prázdných kontrakcích laskavě navrhla – co kdybychom se šly projít? V tu chvíli mi vybouchla v hlavě puma: „Jaké projít? Je normální? Já rodím!“ a vzápětí mi došlo, že to rozčilení mohu použít pro sebe – jako energii k tomu porodit. Otočila jsem se, nadechla se a s novou silou přivedla na svět syna. Od té doby své negativní emoce využívám spíš k akci, než ke kňourání a stížnostem. Zjistila jsem, že na zdravém naštvání se něco je a může přinést něco dobrého. Porodní asistentka si na tu situaci ani nepamatuje – pro mě je jedním z klíčových momentů celého porodu.

Naučila jsem se, že za své dítě a za sebe zodpovídám já.
Ve chvíli, kdy jsem se dost poňuchňali s miminkem na zemi v koupelně jsem se zeptala: „A co teď?“, a má asistentka se rozesmála. Dělej si, co chceš, je to tvé dítě a jsi úplně v pořádku. Rozesmála jsem se taky – jak hluboko byla zakořeněna má předchozí porodní zkušenost, že někdo mi něco řekne, odnese miminko, obleče… Takže jsem musela vymyslet, co se mi vlastně chce dělat a zkoordinovat tým – manžel odnášel dítě, dcera placentu a dámy uklízely a pomáhaly mi. Bylo to na mě – žádný personál mi neříkal, co mám dělat, nýbrž já jemu. Byla jsem královnou situace. Tohoto principu teď využívám často – u lékařů, ve škole s dětmi, na úřadech. O dítěti, které ke mně přišlo, rozhoduji já a ono mě následuje.

Získala jsem sebevědomí, lépe rozeznávám co je pro mě dobré
Umím porodit dítě. Vím. Umí to každá kočka, klisna, fena. Ale nějak mám pocit, že tento druh sebevědomí mi chyběl. A taky jsem zjistila, že v poloze na lopatkách se pracuje dost špatně. Své pracovní polohy si od domácího porodu určuji sama, stejně jako spolupracovníky. V mnoha oblastech jsem si začala lépe vnímat „odbornost“ danou studiem a titulem a skutečné umění něco dělat. A zjišťuji, že to, co se děje ve světě porodů, se děje na mnoha dalších místech – v ostatním zdravotnictví, ve školách, ve firmách, na úřadech… Formalismus a unifikované postupy mnohde převzali vládu nad zdravým rozumem a lidskostí. S tím nemusím mít nic společného. Já si z toho vybírám, co je dobré pro mne.

Moc bych si přála, aby Ivana mohla pokračovat ve své práci, nerušeně dělat to, co umí a dává jí smysl, a předávat to dál.
Po porodu, když jsem ležela s miminkem v posteli a loučila se se svými porodními asistentkami, přišlo mi, že provést ženu dobře porodem a obdobím před i po je velké umění a velmi smysluplná práce. Bylo to tak silné, že mě to až rozplakalo. Byla v tom hloubka odvěké lidské zkušenosti. Ne sál, cizí lidé, nástroje, přístroje. Obyčejně neobyčejné ženy, provázející jiné ženy cestou k mateřství.

Věřím, že tu prastarou zkušenost zase najdeme, oprášíme, dáme jí lidský rozměr v současných vymoženostech a budeme ji žít i u nás.

Jana U.