Tento příběh se odehrál před 14 lety v Motole. Bylo mi 23 let, rodila jsem své první dítě. Příběh je součástí deníčku, který jsem publikovala na jednom serveru pro maminky, když jsem se loni v srpnu chystala k dalšímu porodu. Došla jsem k závěru, že plně připravená porodit mohu být, až se zbavím negativních myšlenek na první porod. Pomohlo to a na druhý porod jsem se konečně začala těšit, a pak si ho i docela normálně prožila v dobrém slova smyslu v jedné menší porodnici, kde byli naklonění k VBAC. Teď ale zpátky v čase do roku 2000.

Termín porodu spočítali lékaři dle data poslední menstruace, bez korekce dle UZ, který v 10+2 odpovídal 9+1. Nepřihlédli k tomu, že před tím, než jsem začala brát HA, jsem měla cyklus kolem 35 dnů. Prostě termín je 18. 11. a basta.

Celou dobu jsem byla přesvědčená, že miminko je o týden mladší, i ten den početí bych mohla podle svých pocitů odpřisáhnout. Můj výpočet vycházel na 25.–26. 11. Nikoho to nezajímalo a od 18. 11. mi tvrdili, že přenáším, udělali mi Hamiltona, po kterém odešla hlenová zátka, ale jinak nic.

V neděli 26. 11. jsem pozvala na oběd tchyni a tchána, a když odjeli, tak se mi začalo zdát, že se miminko hlásí. Výborně, podle mě akorát v termínu, podle lékařů v 41+1. Protože jsem si nebyla jistá jako prvorodička, abych něco neprošvihla, sbalila jsem si a s manželem jsme vyrazili do porodnice radši hned, jak se mi kontrakce zdály pravidelné.
Na příjmu mi sdělili, že musím porodit dnes – ráno nastupují na porodní sál malíři pokojů a porodnice má několik dní odstávku. Navíc opět nabyli dojmu, že jde o přenášející rodičku, tak na co čekat: URYCHLÍME TO. A to byl začátek hororu, z nějž jsme nakonec se synem vyvázli oba živí, ale dost psychicky otřesení.

Přirozené kontrakce zatím nebyly dost silné, porod se skutečně teprve rozbíhal. (Pozn.: U druhého porodu, který mi nikdo neurychloval, jsem se otevírala 30 hodin, svým tempem, moje tělo prostě chtělo čas.) Tak šup tam vyvolávací tabletu. Ležela jsem na koze na příjmu, doktoři vesele žertovali, a když to zabralo, poslali mě na „přípravu“. Manželovi jsem odevzdala civilní oblečení, vypoklonkovali ho za dveře, aby jel domů a byl na telefonu. Pamatuji se na různé chodby, úzké boxy s vysokým stropem, zářivky, nemocniční zelenou a bílou, pach desinfekce.

Byla jsem zvyklá se přiholovat, jenom v posledních týdnech už jsem si tam špatně dosáhla, tak jsem si říkala, že to nechám na sestře. Nenapadlo mne, že to může být tak ponižující procedura. Roztáhli mi nohy, nalili tam z jakési láhve něco jako vodu s jarem a nejlevnějším jednorázovým holítkem mě objeli hůř jak psa na veterině. Hrozně to štípalo, měla jsem desítky drobných ranek, začala jsem si připadat jak maso na pultě.
Klystýr nebyl nic příjemného, ale zatím jsem se mohla sama pohybovat, tak jsem to nějak zvládla, osprchovala jsem se a už mě veleli tím labyrintem zase někam jinam na porodní sál.

Mezitím kontrakce zesilovaly, chytaly mě křížové bolesti, ale dokud jsem chodila, měla jsem pocit, že jsem pánem situace. Jenže téměř okamžitě mě vmanévrovali na záda na úzké lůžko, pro mě vysoko nad zemí, kam jsem myslela, že bez pomoci nevylezu. Připadala jsem si širší než to prkno, na němž jsem měla ležet.
Hned mě napojili na monitor a prohlásili, že vyvolávaný porod monitorují nepřetržitě a už se nikam nehnu. A šup tam oxytocin. Divili se, na co mám s sebou tu láhev minerálky. Pít že při porodu nesmím, co kdyby došlo na operaci a já aspirovala zvratky a udusila se, ha!

V tu chvíli jsem přestala být rodící ženou a začala být poslušnou trpící obětí, která doufá, že se stane zázrak a někdo ji osvobodí. Vleže na zádech už jsem nerozeznávala jednotlivé kontrakce, bolesti se slily do jedné několikahodinové nepřetržité. Nebyl čas se ani nadechnout, dostala jsem třesavku do nohou, do celého těla, byla mi hrozná zima. Nohy mi vyvázali obinadly, já se klepala jak ratlík, jen bolest, bolest.

Začala jsem kolabovat, když někoho napadla spásná myšlenka otočit mě na levý bok a dát mi lokat kyslík z masky. Aspoň jsem přestala ztrácet vědomí.
Jak se asi v tomto mém stavu mohlo dařit miminku? Otevírání tak nějak postupovalo, nepamatuji se přesně, ale asi ne dost rychle. Došlo na dirupci vaku blan. Bolest už se snad ani neměla kam stupňovat. Já měla jen hrozný strach o dítě, cítila jsem, že se mu přestává dařit dobře.

Chvíli trvalo, než na moje naléhání, že mám pocit, že se miminku něco děje, někdo zareagoval. Další chvíli trvalo, než sehnali druhého lékaře. Pak už jen konstatovali hypoxii plodu a akutní císařský řez v celkové narkóze. Bylo mi tak zle, že jsem byla odhodlaná umřít, jen aby dítě zachránili. Skutečně zemřít, jen aby mohlo žít.
Pomalu se probouzím na JIP, nejdřív se mi vrátil sluch – slyším sestry, jak se hrabou v mojí tašce a komentují, na co mám s sebou tolik věcí. Chtěly mi připravit kartáček na zuby a asi netušily, že je už vnímám. Otevírám oči a opakuji tato jediná slova: „Co dítě?“ Neví, jdou se zeptat. Nekonečné minuty.
ŽIJE a je to chlapec. Chci ho vidět. „To asi hned nepůjde, je ještě v inkubátoru, ale měl by být v pořádku. Přijde lékař a řekne Vám. Zatím odpočívejte.“ Nemohu odpočívat, nemohu spát, nechci žádné léky proti bolesti, žádná další oblbovadla. Chci být co nejdřív plně při vědomí a vidět své dítě. Jsem matkou, jsem náruč tady pro něj připravená, teď nepotřebuju odpočívat a nemohu spát. „Spěte.“

Někdy v bezčasí se dostaví lékař. Hledí na mě, jako by se chystal mi kulantně sdělit nějaký malér. „Nelekněte se, až syna uvidíte, je celý flekatý, ale jinak v pořádku, hodinku dostával kyslík do inkubátoru, ale dýchá sám. Teď se jen prohřívá.“ Bože, i kdyby byl třeba hvězdičkovaný, hlavně ho chci vidět, je to mé dítě!

Ráno po probdělé noci další lékař. Kontroluje mě a ptá se sester: „A dítě už viděla?“ „Ne, ale někoho tam pošleme.“

Dvanáct hodin po operaci: „Zkuste vstát, vyndáme vám cévku, dojdete se osprchovat a vyčůrat.“ Hrozně to bolí, nakonec se nějak zvednu a šourám se po prosklené chodbě v andělu, z kterého mi čouhá zadek a za mnou kaluž krve na zemi. Dostávám vynadáno, že si tam nedržím vložku, že jim tam nadělám svinčík, kdo to má po mě uklízet.

Za prosklenou stěnou stojí manžel a sleduje tu scénu. Syna už viděl, má prý velké palce na nohou nebo co to říká. Zubožená bez jakékoliv intimity musím přelézt tu chodbu ke sprše. Sestra mi pomůže, zvládnu se umýt a doplazit zpět.

Poledne: mám hrozný hlad, 24 hodin jsem nejedla, dostávám jen čirý vývar. Stále se ptám, kdy uvidím syna. Buď nikdo nemá čas, nebo zase někdo zapomněl. Nakonec v půl třetí odpoledne, 20 hodin po porodu, přichází moje maminka, která naštěstí jako lékařka snáze pronikla na novorozenecké. Po menších zmatcích syna našla a „půjčila si“ ho, aby mi ho mohla přivézt i s postýlkou na JIP ukázat.

Je tak malinký. Chtěla jsem ho nějak slavnostně přivítat. Jako „Vítej na světě, Roberte“, ale zmohla jsem se jen na oslovení „Robínku…“. Z postýlky na mě hleděla vážná tvářička s neuvěřitelně hlubokýma očima. Ta duše uvnitř zcela jasně říkala: „Tak to jsi ty, matko…“

Sestry mi zakázaly ho z postýlky vyndat, abych ho neupustila, směla jsem si ho jen pohladit a už ho zase vezly pryč. První pokus o přiložení mi byl dovolen až další den v deset dopoledne, 39 hodin po porodu. Laktace následovala až 5. den, kdy už syn vesele sosal z lahve. Mě dali rovnou kloubouček, protože na ploché bradavky se přeci dítě nepřisaje. Po třech měsících kojení skončilo bojkotem, mastitidou atd. (Pozn.: Dnes s těmi samými bradavkami plně kojím bez jakýchkoliv pomůcek pětiměsíční dceru.)

Ty prý strašné fleky byly vlastně jen obyčejné rozšířené cévky na čele, co miminka mívají. Navíc formované do tvaru písmene V – victory, vítěz v boji o život. Časem beze stopy zmizely.

Příčinou hypoxie prý byl pupečník těsně ovinutý kolem krku. Apgar skóre 1–6–9.

Celá léta jsem žila v domnění, že nás oba zachránili a všechna na nemocniční mašinérie byla nevyhnutelná. Pak jsem se postupně dočítala o tom, jak jeden zásah do porodu postupně plodí zásahy další, až dojde k tísni plodu a císařskému řezu. Třeba by byl proklouzl i s tou šňůrou kolem krčku, má ji nejedno miminko, třeba by bylo všechno jinak…

Pár let to trvalo. Než jsme se z toho oba vzpamatovali. Než jsem přestala vnímat svoje tělo odosobněně jako věc, s kterou si může dělat, kdo chce, co chce. Ano, obranná reakce jak po znásilnění – to nejsem já, to je jen tělo, já jsem schovaná někde v hlavě.

Trvalo to i synovi, než terapie, kterou mi doporučil starý moudrý profesor dětské neurologie „chovat, chovat, chovat a hladit“, zabrala a syn se naučil zvládat své labilní emoce, úzkosti a sebepoškozovací tendence.

Kristýna Hulová