Chvilku potom, co se narodil Štěpánek, jsem řekla, že to chci zažít ještě jednou, že ještě jedno miminko prostě budu mít! Ne hned, za pár let, možná až budou děti trochu větší, jaké tedy bylo překvapení, když jsem půl roku po porodu Štěpíka našla // na testu, byl to šok, takhle brzy jsem si miminko v žádném případě nepředstavovala, navíc se to vůbec nehodilo, já konečně v lednu dodělala školu a od dubna jsem nastoupila do práce, chvíli se to ve mně pralo, co s tím, ale nejspíš od začátku jsem věděla, že bych sama se sebou nemohla žít, kdybych to dala pryč jen proto, že se to zrovna nehodí (promiň, Kačenko, jak mě to vůbec mohlo napadnout). Manželova reakce na // byla, že tedy koupíme větší auto! 😀 Byl to šok, naprosto nečekané a neplánované, ale začala jsem si těšit na miminko, pravda, nebylo tolik času, chodila jsem do práce, střídali jsme se s manželem, do toho 4letá Karolínka a miminko Štěpánek, takže poměrně fičák. Těhotenství probíhalo úplně stejně jako dvě předchozí, ze začátku mi bylo špatně, když jsem nejedla, takže jsem stále jedla a docela si to užívala, jídla i bříška 😉

Termín porodu byl podle MS (o pár dní jsem si to upravila, věděla jsem, že jsem musela otěhotnět později, tak aby to i dle ultrazvuku vycházelo a dr. zbytečně neplašil) 26.11., úplně stejný jako s Karolínkou, která se nakonec narodila až 9.12. Štěpánek se narodil o 3 týdny dřív, tak jsem tak nějak předpokládala, že i tohle bude spíš dřív, cervix score jsem měla vyšší dřív než se Štěpíkem, navíc jsem se opravdu nezastavila a Štěpánka hodně nosila, tak jsem se občas trochu bála, abych neporodila o hodně dříve, ale miminko se drželo a v den termínu porodu jsem šla do Podolí na kontrolu, paní doktorka mi udělala Hamiltona (na mou žádost, stejně jako týden předtím, ten tedy nepomohl), CS bylo 6, říkala, že je to hezky připravené, ale bez kontrakcí prostě neporodím, a ty já neměla, jen občas tvrdlo bříško, ale to už delší dobu, jinak nic, z čeho bych mohla porodit. Po kontrole jsem šla do práce, už jen do kanceláře, mamča (můj zaměstnavatel) se už v den termínu přeci jen bála mě poslat někam do terénu, čas od času jsem cítila lehkou bolest břicha. Miminku jsem vysvětlovala, že 27.11. je hezké datum k narození, že už by vážně mohlo vylézt, protože představa dalšího vyvolávaného porodu se mi ani trochu nelíbila. Asi v 19h mě máma ještě vyfotila s pupkem, dala to na fb a já odjela domů. Kolem 23h jsme šli s manželem spát, asi od 2h v noci mě občas vzbudila lehká bolest kyčlí a trošku i břicha (proč zase kontrakce do kyčlí, sakra), ale ještě se to dalo vždy zaspat. Zhruba ve 4h mě vyhnala z postele větší bolest a potřeba jít na záchod (že by vyprázdnění střev před tím?), už to docela hodně bolelo, tak jsem si napustila vanu, že to třeba přejde a já se aspoň zahřeju, protože mi byla najednou strašná zima. Asi půl hodinu jsem strávila ve vaně, to už se vzbudil i manžel, co se prý děje, když slyšel napouštět vodu, tak jsem ho uklidnila, že zatím nic, ať jde spát, ale byl z toho víc nervózní než já, když o tom tak přemýšlím, tak já nebyla nervózní, já se vůbec nebála, vlastně trochu jo, abychom to stihli do porodnice (ostatně on byl nervózní už pár týdnů před termínem, že porodím někde cestou), tak taky vstal a šel zatopit v krbu. Vzhledem k nedávno dočtené knížce Hypnoporod jsem se snažila se maximálně uvolnit a správně dýchat, ale bolelo to jak blázen. Ještě jsem si umyla vlasy, kontrakce už byly zhruba po 3 minutách (myslím, že se to ve vaně rozjelo v podstatě z ničeho nic rovnou na 3 minuty), mezi těma 3minutovýma kontrakcema jsem si vyfénovala a vyžehlila vlasy, v posteli, nejvíc se to dalo vydržet v poloze v pololeže, si namalovala obličej a přemýšlela, jestli vůbec do té porodnice dojedeme, jestli by nebylo lepší porodit doma, občas jsem měla pocit, že už to fakt tlačí, než rodit v autě. V pět ráno jsem manželovi řekla, ať zavolá ségře, aby přijela pohlídat děti, ta u nás byla během snad 5 minut (prý se ještě ptala, jestli to nevydržíme do 7h, že musí dát psovi prášek :-D) a já se ještě půl hodiny odhodlávala se obléknout a vstát a doplazit se do auta, to se nakonec podařilo a cca v 5:30 jsem vyjeli směr Podolí.

V 6:03 jsme vjeli do areálu Podolí, ve zprávě mám čas přijetí 6:33, ale muselo to být asi o chvilku dříve. Já už nemohla ani mluvit, došli jsem k porodním sálům, na vyšetřovně zrovna byla paní, takže jsem ještě chvíli čekala, pak mě dr. vyšetřila a prý že jsem úplně otevřená, že jedeme na sál (já chtěla epidurál, ale ten prý už vážně nestihneme :-D). Jen co ode mě poodstoupila, tak najednou rána a pode mnou potopa, praskla voda, vyšetřovna pod vodou, mě naložili na vozík a odvezli na porodní pokoj. Tam se nás ujala úžasná porodní asistentka Jana Pospíšilová, chvíli mě polohovala, aby miminko správně dorotovalo (ve zprávě jsem se pak dočetla abnormální rotace), nejdřív na bok, pak na všechny čtyři, a to už jsem cítila, jak se tlačí ven. Mezitím jsem jí ještě v rychlosti řekla, co mám v porodním plánu, protože plán byl zapomenut kdesi na vyšetřovně s těhotenskou průkazkou. Při kontrakcích jsem řvala jak na lesy, za což jsem se pak omlouvala, ale nešlo to jinak, nějak mi to řvaní pomáhalo. Z polohy na čtyřech jsem se zase přetočila do pololehu a pomalu tlačila miminko ven, myslím, že asi na 3 kontrakce bylo miminko venku! Mělo omatanou šňůru kolem krku, ale bylo v pořádku, bylo 6:48! Apgar score měla 10-10-10.

Hned mi PA podala miminko a my s manželem mezi šňůrou, která se motala mezi nožičkami, hledali, co to je, HOLČIČKA! Překvapení to bylo obrovské, všichni tipovali podle tvaru bříška chlapečka, jen manžel tvrdil, že to bude holčička, ale ke konci už ho asi všichni taky zblbli. Dala jsem si naší holčičku na sebe, nechal se dotepat pupečník a já si užívala to krásný malinký miminko, naši Kačenku, trochu brečela, ale netrvalo dlouho a přisála se a byla spokojená. Asi po půl hodině jsem porodila placentu, byl to jen chvilkový tlak a pak úleva. Kačenku jsem měla stále na sobě, jen na chvilku mi ji sestra vzala, aby ji zvážila a změřila, 3260g a 50cm, ale pak mi ji zas dala a celé 2 hodiny, co jsem ležela, jsem měla Kačenku na sobě. Pak ji sestra zabalila, aby si ji mohl vzít i nedočkavý manžel (Karolínku i Štěpánka měl první v ruce on), já se šla osprchovat a pak už jsem Kačenku ani na chvilku neopustila. Neměla jsem žádné poranění, hormony zafungovaly dokonale, takže já byla svěží jak rybička a klidně bych z fleku šla domů, dokonce mi sestra říkala, že by s tím doktoři neměli asi moc velký problém, protože oddělení šestinedělí bylo úplně plné, takže jsem až do odpoledne zůstala na porodním pokoji, ale v porodnici jsem zůstaly, neměla jsem dětskou dr. a představa najednou 3 dětí a k tomu ještě opilého manžela mi nepřipadala jako ideální na 1. noc po porodu. Kačenku mi sice chtěli odnést na šestinedělí, že tam nemůže být se mnou, dr. i zkoušela, že měla nízkou teplotu, že musí na vyhřívané lůžko apod., ale já se nedala a malou si nechala u sebe 🙂 Porodní pokoj je parádní, vlastní sprcha a soukromí, takže mi ani nevadilo, že nejdu hned na normální pokoj, manžel tam byl s námi, po poledni přišla za námi i moje máma. Asi po 15h jsem se přesunula na oddělení P4 (stejně jako jsem byla vloni se Štěpánkem), spolubydlící byly super, takže mi žádný nadstandard vůbec nechyběl.
Třetí porod byl jednoznačně nejlepší, bylo to neuvěřitelně rychlé a hlavně opravdu přirozené, po čem jsem tak toužila, ale bolelo to hodně, co se bolesti týče, tak asi není rozdíl mezi vyvolávaným a normálním porodem. Jednoznačně jsem si ale užila ten první kontakt s miminkem a překvapení, co to bude, to byl nezapomenutelný zážitek! 😉 Teď už mi tu spinká v postýlce týdenní Kačenka, plně kojíme, v porodnici občas plakala, ale nejspíš měla hlad, dvakrát jsem jí v porodnici dala dokrm (mateřské mléko), ač jsem myslela, že se mi mléko spustí dřív, když šlo vše tak hezky přirozeně, tak hodně mlíčka bylo až 4. den, kdy už jsem byly doma, ale od té doby je spokojená a skoro pořád spinká.

Podolí musím hodnotit taky rozhodně kladně, porodní asistentka úžasná, u porodu byla jen ona a pak jedna sestra, ale tu jsem skoro vůbec neregistrovala, doktorka mě potom jen zkontrolovala, řekla, že je vše ok a zase šla, na šestinedělí jsem taky neměla s nikým problém, malou jsem si vykoupala sama druhý den s manželem, nikdo neprudil, a když jsem něco potřebovala, pomohli, takže ideální. Takže pokud ještě někdy, jednoznačně zase Podolí! 😀 (né, tentokrát už to bylo opravdu naposledy, i když mě docela rozsekal manžel, který přišel s tím, že by ještě jednou někdy časem mohlo být čtvrté, prý ten další chlapeček, pak tedy řekl, že si dělal legraci, no ale úplně jistá si tím nejsem) 🙂

Připojuji poděkování Ivaně za práci, kterou dělá, ač já, tedy hlavně můj manžel nemá odvahu rodit doma, plně chápu ženy, které se takto rozhodnou, fandím jím a věřím tomu, že jednou to i u nás bude fungovat tak, jako v jiných státech a my se nebudeme muset handrkovat, ať už doma nebo v porodnici, o věcech, které jsou naprosto přirozené!

Lucie Loubková