Měla jsem těsně po porodu prvního dítěte sepsaný svůj příběh pro Ivanu, u které jsme absolvovali s manželem skvělou přípravu k porodu. Ale nějak s novými povinnostmi a dalším miminkem nikdy nebyl čas dostat se k samotnému zaslání. Cítím to jako svůj veliký dluh vůči paní Ivaně, která mě v jednom kritickém okamžiku prvního těhotenství telefonicky uklidnila svou jasnou a přímou odpovědí, a také jako dluh vůči celé této iniciativě a těmto úžasným stránkám.

Vznikly totiž přibližně ve stejnou dobu, kdy jsem byla poprvé těhotná a začala jsem reálně zvažovat, jaké možnosti k porodu se nabízejí. (Žádné.) Doprovázely mne zbytkem těhotenství, i celým procesem seznamování se s novým člověkem u nás doma. Pak jsem na ně chvíli neměla čas, ale při druhém těhotenství jsem se ráda vrátila ke svému večerníčku. Doufala jsem, že podruhé bude situace lepší, ale v našem porodnictví a potažmo celém zdravotnictví nadále trvá lékařská nadvláda a systém vynucování a zastrašování. Porodem to totiž opravdu jen začíná a boje se přesouvají na jiné fronty.

Nakonec jsem se rozhodla, že pošlu jen tento krátký vzkaz podpory, protože jsem nedokázala své příběhy zkrátit a zřejmě ani zbavit emocí. A také mi asi připadají příliš osobní, přestože se z mých porodních příběhů staly vtipné rodinné historky o tom, jak si chodím „odskočit“ porodit. Oba porody totiž proběhly rychle a bezproblémově. A když říkám rychle, tím myslím, že jsem v obou případech na sále pobyla 10 minut. To samozřejmě neznamená, jak si mnozí myslí, že porod samotný 10 minut trval. Jen jsme většinou jeli až na poslední chvíli. Byla to jedna z mála skutečně praktických rad, kterou jsem v těhotenství dostala.

Porod tedy vnímám ve dvou zcela odlišných částech. První část jsem doma, zcela v klidu, nevnímám bolest, těším se na miminko a povzbuzuji ho. Nikoho nepotřebuji. Druhá část je chaos. Šílená cesta autem, naštvanost personálu (proč jedeme tak pozdě, proč jedeme k nim, proč nejsme registrovaní), všude světla, všichni na mě křičí, nesmyslné požadavky, nikdo mě nevnímá (že už jako budu opravdu rodit), dohadujeme se s personálem (ať mi nic nepíchají, ať mi neberou dítě). A jako tečka na závěr, pěkný účet za „levný eurovíkend“ v české porodnici…

Mám tedy naprosté pochopení pro ženy, které se rozhodnou zůstat doma. Právě proto, že jinak to prostě nejde. Poprvé jsem nechtěně rodila u nás ve velké krajské nemocnici, podruhé zcela neplánovaně v menší porodnici, která se na svých webových stránkách představuje jako nakloněná alternativám. Je to úplně jedno. Personál je všude tak zavalen nutností vyplnit všechny dotazníky, podepsat všechna prohlášení a provádět rutinní přístup, že samotný porod, ten nejkrásnější okamžik v životě ženy, se zcvrkne na tabulkový proces. Když jeho průběh narušíte pozdním příchodem, nestandardně vyplněnou těhotenskou průkazkou (ano, také za to jsem mohla já), neposlušností („paní se rozhodla, že u toho monitoru nebude ležet, ale klečet na podlaze“) či kladením odporu vůči některým jeho procedurám, personál Vám to náležitě vrátí. Ať už v podobě trvalého zápisu v propouštěcí zprávě („alternativní rodička s plánem“, což mi připadá opravdu vtipné a ráda to u svých veselých historek z porodnic zdůrazňuji), či věčného komentování („to je ta paní, co přijela pozdě“, nejdůležitější informace k primáři při ranní vizitě…).

Přitom by stačilo tak málo. „Děkujeme, že jste se rozhodli pro naší porodnici. Jde Vám to skvěle. Máte krásné miminko, tak si ho vemte k sobě, ať ho zahřejete. Papíry můžeme vyplnit až později. Chcete jít domů? Není problém. Kdybyste měla nějaké komplikace, můžete si sem přece kdykoli dojet. ZVLÁDNETE TO SAMA.“ RESPEKT, POCHOPENÍ, KLID.

Doufám, že přijde den, kdy se u nás věci změní. Nejen ve zdravotnictví, ale zejména v hlavách našich občanů. Proč se pořád všichni tak bojí vystrčit hlavu z davu? Proč se hysterickým křikem zastrašují ti, kteří hledají jiné možnosti, když jim stávající systém nedokázal pomoct? Co je špatného na kritickém zhodnocení alternativ? Někdo potřebuje v životě dostávat rady a opírat se o jistoty, jiný si na všechno chce přijít sám. Možná bude jednou výsledek totožný, ale každý by měl mít právo jít po své vlastní cestě. Pokud tím jiného neohrožuje.

Přála bych paní Ivaně, aby si užívala zaslouženého vítězství a očištění svého jména. Doufám, že dojde i k očistě profese porodních asistentek. Děkuji všem, které jsem na své cestě potkala a pomohly mi. A děkuji všem porodním asistentkám za neohroženou práci. Přeji také nám ženám sílu systému čelit a obhájit si svá stanoviska. Každému přece vyhovuje něco jiného. A proto nás nechte rodit podle svého. Každý prý totiž rodí tak, jak žije.

Barbara Kúnová