Rodila mě moje kamarádka, která pracuje v jedné velké pražské porodnici. Ona byla vlastně jediný důvod, proč jsem si tuto porodnici vybrala. Když jsme ale dojeli do nemocnice, kamarádka ještě spala a tak se nám věnoval jiný lékař. Jednal se mnou jako se sobě rovným, vše mi vysvětlil, když jsem odmítla antibiotika, která mi doporučil, protože moje GBS testy byly z důvodu přenášení staršího data, nevymlouval mi to, jen mě nechal podepsat reverz. Předal mě porodní asistentce, která mě dovedla na porodní pokoj, za chvíli přišel také můj přítel. PA nás nechala v koupelně, horká voda mi úžasně pomáhala proti bolesti. Co 20 minut chodila miminko kontrolovat poslechem. Dirupci vaku blan jsem odmítla s tím, že počkáme, jak dlouho to jen bude možné. PA byla mimořádně milá, přišla mi dokonce říct, že četla můj plán a že tam píšu, že nechci u porodu studenty a že se mi omlouvá, ale že ona se teprve asistentkou učí a jestli má odejít. To jsem samozřejmě odmítla a řekla jí, že je mi příjemná a ať zůstane. Jenže pak přišla sedmá hodina a s ní střídání směn… Místo našeho morčátka (jak jsme s přítelem PA přejmenovali), přišla nepříjemně užvaněná, přehnaně aktivní a panovačná dáma středního věku. Už mě nikdo nenechal ve sprše, nikdo miminko nekontroloval poslechem. Musela jsem ležet na monitoru. Tím se moje bolesti staly nepříjemnějšími a co bylo ještě horší, dostala jsem z té ženské strach. Se slovy, že se ten porod už moc táhne mi píchla vodu a ta byla zakalená. Baba z toho měla škodolibou radost. V tom stresu jsem začala daleko víc vnímat okolí. Zaslechla jsem šílený křik z vedlejšího pokoje. Dostala jsem příšerný strach a začala jsem navzdory svému původnímu plánu a přesvědčení vyžadovat něco proti bolesti. Věděla jsem jaké mám možnosti, epidurál, rajský plyn, infuzi s opiáty… Vybrala jsem si infuzi. Když ji PA přinesla a věšela na stojan, všimla jsem si, že je to jen fyziologický roztok. PA jsem na to upozornila a ta se se mnou začala hádat. Infuzi mi stejně zavedla a „překvapivě“ žádný efekt nenastal. To už ale díky bohu přišla moje kamarádka-porodník. Chtělo se mi příšerně na malou. Z kozy už mě pustit nechtěla, tak pode mě daly mísu, co do ní předtím PA vypustila plodovku. Situace byla sama o sobě trapná, o to trapnější, když se pak PA do té mísy podívala a začala komentovat, že jsem se vymočila jen trochu… Dámy mi pak ještě hodlaly cosi dělat s brankou, to jsem už hystericky odmítala a než to stihly udělat, miminko se rozhodlo, že mě v tom nenechá a že už jde ven. Při tlačení jsem spíš klela než křičela. Ještě než bylo miminko venku, nakráčelo do pokoje asi milion pediatrů, sestřiček… Netrvalo to dlouho, asi na 3 zatlačení byla moje L. venku. A díky mojí skvělé porodnici (ženský rod porodníka :)) se to obešlo bez nástřihu a já si odnesla jen 3 stehy. L. jsem dostala jen na chvilililičku, potom se MUSELA vážit, měř a ležet ve vyhřívané postýlce. Apgar 9-10-10 navzdory zelené vodě. 4 kg dítko na světě a to i bez nástřihu. Tímto bych chtěla poděkovat své doktorce za její trpělivost a šikovné ruce, dále „morčátku“ černovlasé PA, kterou bohužel neznám jménem a především mému příteli, který 9 měsíců snášel můj strach, který se o mě staral, který se stopkami a tužkou v ruce zapisoval moje kontrakce, který se nebál mé bolesti a se zájmem pozoroval celý porod a na konci pak přestřihl pupeční šňůru.

Svůj příběh zveřejňuji na podporu paní Ivany, kterou jsem měla tu čest vidět na Týdnu respektu k porodu, kde poskytovala rady budoucím maminkám.

Lucie