Třetí těhotenství. Plánované, chtěné. Ignác byl podle propočtů počat den po úspěšném absolvování doktorských státnic. Začátek těhotenství byl náročný. Péče o dvě děti, horké léto, silné celodenní nevolnosti. A pak ta vize, jak to zase všechno zpunktovat, kde rodit, kým se nechat během následujících devíti měsíců doprovázet. Ke konci třetího měsíce jsem zajela za Ivanou Königsmarkovou, aby mi nastínila aktuální situaci českého porodnictví. Popovídaly jsme, byla jsem ujištěna, že prozatím nic nespěje ke změně a že si tedy opět musím poradit nezávisle na systému. Oslovila jsem tedy opět porodní asistentku, jež mě doprovázela již dvakrát, Věrku Novákovou. K mé radosti mi nabídla doprovázení v průběhu celého těhotenství, nejen ke konci. Bohužel mi ale nemohla zaručit doprovázení při porodu v porodnici, neboť v té době nebyla s žádnou porodnicí ve smluvním svazku.

Odbočka: Jaká to škoda pro porodnice! V dnešní době, kdy se jednotlivá zařízení již musí trochu snažit, aby rodičky nalákaly, by smlouva s jednou z nejzkušenějších PA byl prostě velký bonus. Tak jednoduchý krok ke zkvalitnění porodní péče. Je dost děsivé, že stále existuje nespočet výmluv, proč jej nelze učinit.

Každopádně, na doporučení Věrky jsem se rozhodla nedělat si z porodu hlavu (“Však ono to nějak dopadne.”) a soustředit se spíše na aktuální úkoly. Hlavní úkol: Zapracovat na vlastní sebedůvěře, abych byla schopná po celé těhotenství nést za sebe a své dítě hlavní díl odpovědnosti. Chtěla jsem si být vnitřně natolik jistá, abych nesložila zbraně ani po špatném výsledku genetických testů, ani hned po příjezdu do porodnice, když mi stejně jako v předchozích dvou případech naměří “nic moc monitor”. Předchozí těhotenství byly naštěstí v pohodě, porody rychlé. Ale co když teď přijdou problémy? Co když to skončí císařem? A co když…? Spousta obav, které jsem prostě chtěla překonat. Věrka stejně jako během předchozích dvou těhotenství fungovala jako psychoterapeutka, přestože to sama třeba ani nezamýšlela. Stačilo, že se každý měsíc zeptala, jak se mám a já jí bez obav vyklopila všechny svoje strachy, úzkosti, včetně těch nejintimnějších, na které nedojde ani v hovoru s manželem, ani ve zpovědnici s knězem. V průběhu těhotenství jsem se tak skutečně dopracovala (opět) do stavu vnitřního klidu a současně síly nést tu míru odpovědnosti, která mi náleží. Nejen za aktuální těhotenství, ale i za naše dvě starší děti.

Ke konci mých devíti měsíců stále žádná smlouva na obzoru. Porod doma pro mě přitom nebyl řešením (prostě se na něj necítím). Plán B byl rodit v Mělníku s Lenkou či Evou, porodními asistentkami zde zaměstnanými. V průběhu těhotenství jsem se s nimi několikrát sešla, prošly jsme můj porodní plán. Cítila jsem, že mi rozumí, že jsme na podobné vlně. Ale prostě Věra to nebyla. Neznaly pořádně mé obavy, mou minulost, mé bloky. Neměly potřebu se na ně ptát, nepovažovaly je za součást porodu. Nebyla jsem si jistá, zda by se v kritický moment, kdy by mělo přijít na jakékoli urychlování porodu, postavily na mou stranu. V každém případě, i za těchto okolností, pro mě však bylo schůdnější mít někoho “svého” u porodu, než stát v tak citlivý moment sama proti celé instituci.

Porod se připravoval velmi pozvolna. Čtrnáct dní před jsem měla tak silné poslíčky, že jsme hlídání pro děti odvolali z práce a hnali jej přes půl republiky. Týden před jsem s Lenkou několikrát konzultovala, zda vyrazit nebo ne. Den před jsem si myslela, že mi praskla plodová voda. (Nepraskla 🙂 Člověk by si řekl třetirodička! 🙂 Ten skutečný porod začal neskutečným klidem (a v tu chvíli jsem si teprve vzpomněla, jak porod opravdu začíná). Večer jsem koukala na dokument o Plastic People. Byla tam zmínka i o Janu Patočkovi, “mém” filosofovi, tak jsem si říkala, že to je krásný začátek. V noci jsem se probudila s hezkými, až by se řeklo mazlivými kontrakcemi :), dochystala věci, vzbudila manžela a doufala, že se nevzbudí děti. Když už jsem kontrakce nedokázala prodýchavat ve stoje, zašli jsme pro sousedku. Děti se nevzbudily, dobrý!

Cestou jsem volala Evě. Za půl hodiny na mě v porodnici už čekala. Přijala nás, vše zařizovala, v podstatě jsem s nikým jiným nepřišla do kontaktu. Lékařka se mi pouze přišla představit. Monitor “docela pěkný”. To mně uklidní. Převléknu se do svého porodního trička (rodila jsem v něm všechny tři a nevím, zda ho kdy budu schopná vyhodit). Všechny zákroky odmítám, Eva k ničemu nepřemlouvá. Je nějakých pět ráno. Jsme v porodním boxu. Prodýchávám stahy, PA s manželem něco diskutují. (Kéž by šli diskutovat jinam!) Začíná to bolet. Eva občas změří ozvy, občas odběhne na chodbu referovat lékařce. Ptá se na jména. (Ať se zeptá manžela!) Hluboce prodýchávám, přestávám vnímat věci kolem sebe. (Kéž by ani mě nikdo nevnímal!) Plodové obaly stále nepraskají. Voda tlačí strašnou silou. Takové bolesti jsem neměla ani při jednom ze svých předchozích porodů. Eva ví, že nechci amniotomii, ani nenabízí, čeká. Pár kapek vody a už se dere hlavička. Přesunu se na porodní křeslo do polosedu a porodím naprosto okamžitě. Voda letí až za Igísem. Je velký a má velkou hlavičku, proto ten tlak, poranění ale nezpůsobí žádné. (Tak konečně nějaký benefit třetího porodu!) Je osm ráno. Můj nejdelší a nejbolestivější porod. Lékařky stačí doběhnout, až když mám svého chlapečka u prsu. Krásně se přisaje. Vyšetření proto provádějí prostým pohledem, neodtrhávají ho. Muž drsňácky přestřihne dotepanou pupeční šňůru, já porodím placentu. Hned poté všichni odcházejí provést akutní císař vedle. Igíse přijdou zvážit asi za tři hodiny. Mezitím se sem tam přijde sestra zeptat, zda něco nepotřebujeme. Ne, fakt nic! Oceňujeme, že porodnice nestíhá, že nás nechávají být. Poporodní péče se dost zlepšila za ty dva roky od minula.

Eva a Lenka za mnou druhý den přijdou, pogratulují, ale jejich práce již skončila. Zaplatila jsem smluvenou taxu porodnici, ani nevím, kolik z toho dostane Eva. Chtěla bych si povykládat o tom silném emocionálním zážitku, probrat sourozenecké vztahy, cvičení po porodu, partnerský život. Můžu volat Věrce. Jak bych ale ocenila soustavnou péči jedné jediné PA!

Upřímně doufám, že se u nás začnou v nejbližší době ledy hýbat a péče jedné jediné osoby v průběhu celého očekávání, má-li o to žena zájem, nebude už žádná science fiction jako teď! Podle průzkumů je to přece ten nejbezpečnější způsob, jak přivést dítě na svět. Tak v čem je problém? Co nebo kdo je ta žába sedící na prameni?!

Mgr. Klára Pirklová, Ph.D.