O druhém porodu jsem měla jasno. Budu opět rodit ve Vrchlabí, tentokrát v relaxačním pokoji s hudbou, pouze za přítomnosti PA, bez jakýchkoliv zásahů.

Prostě jsem to tak chtěla a vůbec o tom dále nepřemýšlela. O to větší šok pro mě byl, když jsem necelé 3 měsíce před porodem zjistila, že už je Vrchlabí pár měsíců zavřené. Jak to??? Nikde jsem se nemohla dopátrat proč, na mail, který jsem tam psala, mi nikdo neodpověděl. Ale říkala jsem si, že ho snad do porodu opět otevřou.

Termín porodu se ale blížil a otevření Vrchlabí nic nenasvědčovalo, tudíž jsem začala obhlížet jiné porodnice. S manželem jsme je objeli, ale vše bylo Vrchlabí hodně vzdálené. Co budu dělat? Panikařila jsem. Přece to nemůže být horší než prvně, druhý porod přeci musí být lepší. Ale jak toho docílit?

Jednu porodnici jsme nakonec vybrali, ač jsem cítila, že to není ono. Znovu jsem se začetla do knihy Lucie Groverové – Aby porod nebolel a měla z toho akorát depresi. Porod doma prostě nezvládnu. V mém okolí navíc nebyl nikdo, kdo by tuto mou myšlenku podpořil a manžel prohlásil, že pokud budu rodit doma, on odjíždí na týden na ryby :-).

Měsíc před porodem jsem jela do Nymburka na Týden respektu k porodu na přednášku Ivany Königsmarkové. Tam jsem vyprávěla o svém prvním porodu, zároveň si poslechla porodní příběhy ostatních a hledala tam odpovědi na své otázky – kde a jak rodit. Najít si vlastní PA a sblížit se s ní z konkrétní porodnice mi přišlo jako sci-fi, najít PA na domácí porod – o tom nechtěl manžel ani slyšet, vzít si další ženu k sobě, která hezky porodila – neznám. Kolem mě byly jen císařské řezy a komplikované porody. Odjížděla jsem domů se smíšenými pocity. Na jedné straně skvělý pocit ze setkání s podobně smýšlejícími ženami a zároveň zklamání z toho, že nemám řešení.

Druhý den jsem místo na další přednášku jela na sepsání porodopisu do vybrané porodnice. Byli milí a to mě uklidnilo. Cestou jsem ale znovu a znovu přemýšlela nad tím, jaký by byl můj ideál. Bylo mi jasné, že abych mohla v klidu bez zásahů porodit, musím mít na to čas, klid, nesmí mě nikdo pozorovat, nesmí to být s cizími lidmi, v cizím prostředí a ve stresu, abych si prosadila to své. A zase jsem byla, kde jsem byla. Nic jiného než sama doma mi to nezaručí.

Hodně mě ovlivnila myšlenka Ivany Königsmarkové, že muž vnímá porod jako autonehodu. Bylo mi jasné, že pokud pojedu do porodnice, musím mít muže s sebou, bez něj to v cizím místě nezvládnu, potřebuji jeho podporu. Zároveň doma bych byla radši sama, abych se mohla soustředit sama na sebe a on nemusel mít strach o nás dvě dvakrát.

Čím víc se blížil termín porodu, tím víc jsem nedokázala myslet na nic jiného. Jak jak jak. Začala jsem číst porodní příběhy, shlédla video Veroniky Vojáčkové o porodu bez bolesti, každý den si vykládala karty a se svou doktorkou si domluvila docházení k ní do poradny až do termínu porodu.

První natáčení monitoru mi bylo velice nepříjemné, špatně se mi leželo a navíc jsem musela vyslechnout hovory sestřičky s ostatními, co k ní během mého natáčení chodili. Připadalo mi, že jsem dost mimo jejich svět. Já prostě věřím něčemu úplně jinému! Navíc mě dost naštvalo, když při natáčení monitoru sestřička prohlásila, že buď spí, nebo se jí v bříšku nedaří. Kopala ještě v čekárně a najednou se jí nemá dařit? K čemu vlastně veškerá vyšetření jsou? Absolvovala jsem vše a v podstatě mi to nepomohlo k ničemu. Kdybych tam nechodila, vše by bylo stejné. Nic by se na mém těhotenství nezměnilo.

Neustále jsem četla porodní příběhy a nejvíc mě oslovily dva příběhy domácích porodů o tom, jak se ženy rozhodly rodit doma na poslední chvíli. A tak jsem se rozhodla i já. Nechám to na konkrétním pocitu v den D a uvidíme.

Porod se ohlásil v úterý v noci odchodem hlenové zátky a asi čtyřmi kontrakcemi po hodině. Ráno jsem šla na plánovaný monitor a prý nic. Ale já si myslela, že se to rozjede. Miminko bylo podle všeho ok, dojednala jsem hlídání pro syna, abych měla „čas porodit“. Byl pryč až do večera a já se trochu prospala, uklidila, něco málo uvařila, opět shlédla video o porodu bez bolesti a prodýchávala postupně přicházející kontrakce. Zatím teda nijak silné ani pravidelné, přesto jsem měla pocit, že se to pomalu rozjíždí.

Syn se vrátil mimořádně pozdě, kolem půl deváté večer a já šla v deset hodin spát s tím, že se na to ještě vyspím. Vzala jsem si relaxační hudbu do sluchátek a šla si lehnout. Prodýchávala jsem jednotlivé kontrakce a soustředila se, abych miminku udělala místo. Asi v jedenáct večer si přišel lehnout manžel, ptal se, zda je vše v pohodě, já to odkývala a on usnul. Snažila jsem se být potichu, ale po půlnoci jsem vstala, chvíli se pohybovala bytem, pak si šla zase lehnout. Pak se probudil syn, poslala jsem manžela za ním, ten opět usnul a manžel se vrátil. Opět se ujišťoval, zda je vše ok a já to odsouhlasila.

Zdálo se mi, že se intervaly zkracují, ale když jsem to chtěla změřit na hodinách, vyšlo mi pokaždé jiné číslo. Tak jsem se zase vrátila do postele. Když jsem šla na záchod, volal mě syn. Lehla jsem si k němu do postele, měl žízeň a ptal se – mami, co to je – několikrát za sebou. Nevím, ale myslím si, že věděl, že se miminko chystá, možná ho viděl či slyšel přicházet. Jakmile usnul, praskla mi u něj v posteli plodová voda. Rychle jsem se zvedla a utíkala z pokoje, aby neměl mokrou postel a koberec. Nejvíc to odnesla dlažba v chodbě, voda byla čirá, vše šlo dobře.

Podle porodních příběhů jsem věděla, že teď už může mimi ven. Šla jsem na záchod a cítila tlak. Co teď budu dělat? Šla jsem pro ručníky, donesla je do ložnice na zem, kde jsem předtím klečela a kontrakce prodýchávala. Teď to ale nastalo. Už jsem nedokázala být tak potichu, manžel se vzbudil. Řekla jsem mu, že mi odtekla plodová voda a on, že se tedy půjde vysprchovat, než vyrazíme. Nechala jsem ho při tom a on odešel do sprchy. Myslela jsem, že to nezvládnu, že se roztrhnu. Když se vrátil, bylo mu vše jasné. Ptal se, zda má někoho zavolat a já, že ne. Další kontrakce a já vydávala hlasité zvuky, už jsem jinak ani nemohla. Tohle prostě nedám, to nezvládnu, napadlo mě. Další kontrakce mě srazila na kolena a hlavička se tlačila ven. Další můj křik a prosba na manžela, aby šel miminko chytat. Cítila jsem pálivou bolest, pocit, že se roztrhnu na milion kousků a hlavička se protlačila ven.

Volej záchranku, řekla jsem, ale další kontrakce přišla a já věděla, že miminko nezachytím, měla jsem co dělat, abych udržela sebe. Zbytek hlavičky vykoukl ven a při další kontrakci zbytek tělíčka. Miminko bylo venku, manžel ho držel a mě se ulevilo. Bylo venku a živé. Sedla jsem si, vzala ho do náruče a manžel volal záchranku – překotný porod 🙂

Zdálo se mi, že holčička chrčí, že má vodu v nosánku, ale odsávačkou, co radila paní na telefonu, jsme stejně nic neodsáli a já tedy malou přiložila k prsu a ta se okamžitě přisála. Pak už dorazila záchranka – jedna žena a dva muži. Lékařka přestřihla malé šňůru, zabalila ji do fólie, a že prý pojedeme. Manžel mi pomohl obléknout kalhotky, pupeční šňůru jsme strčili do nich 🙂 a v manželově “porodním” triku, co jsem měla na sobě, jsem vlezla do ponožek a bot a ve třičtvrtě na pět ráno jsem šla takto k sanitce :-). Vysprchovat mě nenechali, prý pojedeme, a župan taky ne, prý by byl špinavý. A tak jsem si lehla na lehátko a dojeli jsme do vedlejší ulice (kde byla porodnice), tam jsem zase vylezla a sama došla na porodní sál.

Tam malou předali dětské sestře a že prý mi ji za dvě hodiny přinesou a mě musí přijmout. Tak to teda ne. Jak jsem už byla zutá, utekla jsem z porodního sálu za dcerkou. Prý to nejde a kdesi cosi, ale já se nedala, že jim ji nenechám, je moje, budu s ní. A tak jsem byla u jejího prohlédnutí, pak ji šoupli na vyhřívané lůžko, že prý je podchlazená, musí ji tam dvě hodiny zahřívat. Řekla jsem, že ji zahřeju sama. A co jako s ní budete dělat, se na ni koukat, jo, vysmívali se mi.

V tom ale všechny volali ke komplikovanému porodu, tak prý ať si ji teda vezmu, že to vyhřívané lůžko stejně asi budou potřebovat. Donesli mi ji do postýlky na porodní sál. Tím se mě konečně dočkala PA, co pořád řešila, že mě musí přijmout. Ptala jsem se jí, kdy se budu moci osprchovat, prý kdy chci. A já na to, že ale ještě nemám porozenou placentu. Ta se vyděsila a prý jak to, že záchranka hlásila vše hotovo. Tak honem na křeslo, porodit placentu. Cítila jsem už kontrakce, takže to šlo hladce. Pak už dorazil manžel, který doma čekal na mé rodiče, co přijeli pohlídat syna, vzal si malou k sobě a já ještě přečkala prohlédnutí a šití, u kterého si dvě nebyly jisté, a tak volaly doktorku a ta se mě ujala.

Mezitím pořád někdo chodil s papírama, na všechno se několikrát vyptávali, evidentně je rozhodilo, že jsem neměla sepsán porodopis u nich. Pak už jsem si vzala malou k sobě, ta se ihned přisála a zbytek času jsme s manželem vtipkovali, plni eufórie z prožitého zážitku.

Zbytek pobytu byl ještě částečně v eufórii, částečně otřesný, když vezmu v potaz přístup personálu, který byl až asi na dvě výjimky hrozný. Měla jsem pocit, že jsem někde na převýchově – dostala jsem vynadáno, že jsem odložila příbor jinam než mám, že jsem si zatáhla večer žaluzie na okně, že nosím dítě v ruce a ne ve vozíčku, že ji špatně oblékám, že si nechci přečíst brožuru o kojení (že jsem kojila první dítě a umím to, je nezajímalo). U prvního porodu ve Vrchlabí, když přišel doktor a já kojila, tak se omluvil, že je to vzácná chvilka… tady mi řekli, že kojit budu ještě mockrát, okamžitě kojení přerušte, jdeme se na ní podívat, čekat nebudeme. Mezi šestou a sedmou ráno se u nás vystřídalo tak sedm lidí… vůbec jsem netušila, kdo je kdo… nikdo se nepředstavil. Na dotaz všechno v pořádku jsem odpovídala shodně, že ano… ač jsem nevěděla, na co se ptají… na mě, malou nebo zda je dostatečně uklizeno. A navíc jsem se vyrušena ze spánku vždycky hrozně lekla.

Už chápu velké procento císařských řezů ve zdejší porodnici, s takovým personálem v takové atmosféře porodí jen otrlé povahy. Rodit v místní porodnici, tak by průběh mého porodu určitě nebyl takto hladký. Jsem moc ráda, že jsem porodila doma, vše bylo naprosto přirozené a v pohodě a klidu. Vůbec jsem necítila potřebu někam jezdit, naopak, myšlenka na to, že musím všechny vzbudit a že pojedeme půl hodiny do porodnice, absolvujeme vyšetření a papírování, než budu “moci porodit”, mi přišla naprosto absurdní. Měla jsem pocit, že mi tam stejně nikdo nepomůže, rodím já – tedy moje děloha, miminko půjde ven samo, nepotřebuje k tomu tým lékařů.

Třetí dítě sice neplánujeme, ale kdybychom se náhodou rozhodli jinak, tak určitě to dotáhnu až do konce, abych se pobytu v porodnici vyhnula.

Milé ženy, věřte si, umíte porodit své dítě! Dítě samo ví, kdy je jeho čas a jak se má vyklubat na svět. I já jsem důkazem toho, že když se nechá vše samo běžet a jste v úplné pohodě, porod probíhá naprosto hladce a nikoho k tomu nepotřebujete!

Pevně věřím v to, že brzo přijde doba, kdy porodnictví opět ovládnou ženy, že zvítězí naše ženská intuice a zkušenosti s porody a že se povedou prosadit změny tak, jak se o to snaží paní Ivana Königsmarková! Moc ji držím palce, ať už nadobro vyhraje!!!

Petra