Blíží se den, kdy společně s rodinou sfoukneme první svíčku na dortu naší dcerky Anežky. S tím, jak se blíží její první narozeniny, vzpomínám, jak přišla na svět a přemýšlím, co se ve mně změnilo (a že toho nebylo málo) a jak bych chtěla porodit podruhé (když by přišlo těhotenství)…

Zrovna noc na dnešek jsem se probudila a vynořily se mi, ne moc pěkné, vzpomínky na porod a pobyt po porodu v nemocnici. Měla jsem pocit, že to mám zpracované, ale nějak mi přišlo na mysl, co když to podruhé bude stejné nebo horší (hlavně to zoufalství na šestinedělí, ve stylu: „Dostali jsme tě do problémů a teď buď vděčná, že ti je pomůžeme vyřešit“). A já jsem vděčná byla, o to víc jsem po roce naštvaná, že jsem zbytečně trpěla.

Vkládám odkaz na náš porodní příběh:
http://www.pribehyproivanu.eu/pribehy/2014/04/08/muj-pribeh-pro-ivanu-4/

Vybrali jsme si porodnici ve Vyškově, známou možností mít u porodu vlastní PA. Na stránkách porodnice je dokonce uvedeno, že vycházejí a inspirují se např. poznatky Dr. Odenta. Když si to srovnám s realitou, přístup paní doktorky se mi moc nezdál. Ano, opravdu služba soukromé PA byla skvělá a myslím, že mě zachránila od císaře a dalších podobných hrůz typu kleště. Ale „podpůrné věty“ paní doktorky ve stylu: „Takové tlačení je úplně na nic, to bylo úplně špatně!“, mi dodávaly opravdu pocit, že dělám vše špatně a nejsem schopná porodit. Zarazilo mě, že ani nepozdravila, když poprvé přišla, působilo to na mě, jako by měly s PA nějaký spor, protože potom na šestinedělí byla velmi milá, ale u samotného porodu strohá bez náznaku empatie. A když si vzpomenu na její bolestivé vyšetřování v kontrakcích, které jsem opravdu prořvala bolestí….Také mi pořád nutila oxytocin, kterému jsem odolávala několik hodin, až jsem povolila. A vyšetření po porodu, na které jsem nebyla vůbec připravená, pro mě bylo další bolestí, kterou jsem nečekala. Kdyby aspoň řekla, teď Vás vyšetřím, bude to nepříjemné, ale proč by se obtěžovala. Totéž s ošetřením poporodního poranění, ani slovo. Dodnes nevím, kolik bylo stehů, naštěstí asi málo, protože to bylo hned ošetřené. Naštěstí jsem tam měla moji PA, která mě musela uklidňovat. Byla jsem celá strašně vyčerpaná a jakoby v nějaké mlze, takže jsem to vlastně vnímala nějak částečně, až zpětně se mi to vše vynořilo. Ve chvílích po porodu, jsem byla ráda, že je to za mnou a že už necítím žádnou bolest.

Milé ženy, spousta z Vás to zná, zažily jste mnohem horší situace, já jsem měla to štěstí, že mě provázela a porod vlastně vedla skvělá žena, skvělá PA, ale přece mě toho dost mrzí (viz výše) a kladu si otázku proč? Proč nevnést do medicíny trochu lidskosti? Paní doktorka (jistě ještě bezdětná) mě opravdu děsila a myslím, že vždy, když přišla na sál, tak jsem se ještě víc stáhla a vyděsila, až začaly kontrakce opravdu slábnout, takže došlo na její kouzelné zaklínadlo, oxytocin. Je toto v souladu s Odentem? Jak by to dopadlo, kdybych byla vydána na pospas jen místním lékařům a asistentkám?

Musím jen podotknout, že miminko bylo ve špatné pozici pro porod (asi zadní postavení), tudíž to bylo hodně náročné. Ale paní doktorka mě zpětně pobavila větou: „To mimino bude velký, a proto to tak nejde.“ Ale dle posledního UTZ u mé lékařky to nevypadalo a hlavně, když jsem byla naposledy u PA (asi 6 dní před porodem), přesně pohmatem miminko změřila a předpověděla, že u porodu bude mít cca 3300 g a co si myslíte? Opravdu vážila přesně 3300 g, takže hláška „bude to velký mimino“ nevyšla. Jen si říkám, na co mají ultrazvuky a všechny přístroje, když ani neumí použít neinvazivně ruce a dodat podporu a uklidnění slovy…. Nemělo by se tímto začínat a pak až přistupovat k použití techniky?

Za první rok života naší dcerušky jsem toho hodně přečetla, hlavně o porodech (vše co jsem sehnala) a moc jsem se pro tohle téma nadchla, dokonce tak, že by mě moc lákalo dělat dulu nebo ještě dálkově studovat PA, ale to není moc reálné. Tak si říkám, že v příštím životě.

Ještě musím podotknout, že jsem celý život měla obrovský blok z porodu a díky němu jsem ani nechtěla mít děti. Jsem moc ráda za to, že až budu jednou končit tuto pozemskou pouť, budu odcházet s tím, že porod může být a je krásný mystický zážitek a že bych třeba v dalším životě (budu-li mít možnost) ráda pomáhala ženám přivádět děti na svět.

A ještě pro mě z toho všeho vychází jedno velké předsevzetí, že nikdy neudělám dceři to, co udělala mně moje mamka a rodina, aby se o porodu obecně a mém narození celý život mlčelo. A myslím, že zde je zakopaný pes. Byla jsem velké dítě, narozené v posledních letech bývalého režimu, takže porod musel být hrozný a kdoví, zda opravdu ne i s použitím kleští (to se jen domnívám, ale nikdy se asi nezeptám, nedokážu to). Pak by mi sedělo, proč jsem měla celý život hrůzu jak z porodu, tak z tohoto zásahu. Ráda bych od malička dcerce porod přiblížila hezky a moc ráda bych, aby ona mohla prožít porod krásněji než já, myslím tím v ještě lepších podmínkách, s kým si vybere a kde si vybere.

Milá Ivano, ač Vás osobně neznám, moc Vám držím palce a děkuji Vám, že vytrvale víříte stojatými vodami českého porodnictví. Přeji Vám i nadále mnoho odvahy a síly. Děkuji také všem odvážným porodním asistentkám, které jdou proti proudu. Děkuji všem ženám, které tvoří tyto stránky a všem, které zde uveřejňují příběhy. Je to pro mne velká studnice poznání a obohacení.

AP