To, kvůli čemu se tak strašně zlobím, totiž teprve následovalo. Ležím s nohama na kozách porodního křesla, mezi nimi se mi už půl hodiny s jehlou a nití činí mladá paní doktorka, v tom se otevřou dveře a konečně vchází můj přítel s mladou pediatričkou. Opět cizí přízvuk, ne, nejsem rasistka, jen mám pocit, že ten fakt, že pracuji v cizí zemi, jejímž jazykem nevládnu úplně dokonale, může mít vliv na to, jak jistě se ve své pozici cítím. A pro to, co se dělo dál, je to podle mě důležité. Pediatrička na mě vážně hledí a z úst jí vycházejí slova. Jsou to první slova, která o stavu svého dítěte slyším. Maminko, dítě vám skoro umřelo. Museli jsme ho rozdýchávat, protože sám nedýchal. Koukám na ni, nechápu, co mi chce říct. Pamatuji se, že jsem se musela usmát, nevěřícně, v šoku. Ale bude v pořádku, že jo? Uvnitř jsem si totiž byla, samozřejmě iracionálně, ale zato absolutně a naprosto jistá, že v pořádku je. No, víte, možná má poškozený mozek. Budeme ho muset převézt do Prahy na specializované pracoviště. Tady na to nemáme přístroje… Nechápu, na partnerovi je vidět, že brečel, říká, že to vypadá blbě. Vyptávám se a dozvídám se, že prý v Praze mají nějakou novinku, o které se věří, že dokáže zastavit těžkým porodem rozjeté mozkové poškození – hypotermická terapie. Neznám to, nerozumím, neuvědomuji si v tu chvíli, že se mnou manipulují pomocí strachu, přítel však říká, že jim věří, tak na to nakonec taky kývnu.

Chci ho ale předtím aspoň vidět. Jsem strašně slabá, motá se mi hlava, mžitky. Sprchuji se, nevím, kde mám věci a tak si oblékám jen zakrváceného nemocničního andělíčka a vyrážíme za synem, který leží v zahřívacím či kyslíkovém či jakém boxu v místnosti lékařů, spolu s předčasně narozenými dětmi v inkubátorech. Všude běží počítače, ostré světlo, plno lidí. Náš hošík tam leží, zavřená očka, šišatou hlavičku natočenou ke straně a mračí se. Překvapuje mě, že tam leží jen tak. Žádné hadičky, přístroje, nic, jen tam tak leží, sám. Všichni čučí do počítačů a trpně snášejí naši evidentně zbytečnou přítomnost. Však mu přece tímhle okukováním nijak nepomůžeme, pomohou mu ty správné pražské přístroje. Hlavou se mi mihne myšlenka, jestli je to opravdu tak vážné, nevypadá nijak strašně. Porodní nádor je, pokud vím, docela neškodnou záležitostí a jestliže mu těch prvních pět minut dávali kyslík, vlastně se možná zas tolik nestalo…? Prostrkuji ruku dírami v boxu a dotýkám se ho, zavrtí se a zapláče, podlamují se mi kolena a skoro zase omdlívám, opírám se o radiátor a pak zase vstávám, protože si uvědomím, že mám tu košili od krve… To už ale dorazili z Prahy, nakládají ho i s boxem na vozík a vezou pryč.  Cítím úzkost, ale v tu chvíli mám v hlavě vymeteno, jsem jako loutka, dělám, co mi řeknou, potřebuji si sednout nebo spíš lehnout. Mám hlad. Žízeň. Ty mžitky.

Proklínám se za tu slabost a asi si to nikdy úplně neodpustím. Ale zlobím se, jak jsem řekla, hlavně na český stát. Ta mladá pediatrička to myslela dobře. Nebyla si jistá, na malém okresním pracovišti, trochu hrdá na to, že zrovna ona nám „rozdýchala dítě“ (po dobu 5ti minut po přestřihnutí šňůry mu musela pomáhat s dýcháním kyslíkovou maskou, pak už dýchal sám) a tak trochu pyšná, že právě ona ví o té zázračné nové terapii v hlavním městě, která zastaví ty hrůzy, co v jeho malém mozku možná probíhají a co jsme mu svým otálením při porodu způsobili my, alternativní rodiče. A bála se. Bála se, že i když je vlastně dost pravděpodobné, že náš syn je úplně v pořádku, nemuselo by to tak být a někdo by ji pak mohl obvinit ze zanedbání péče. Ve státě, kde se na porod pohlíží jako na rizikovou záležitost. Kde se kvůli vyhrocené situaci pronásledují nevinné oběti systému (omlouvám se, Ivano, zní to dost pateticky). Kde se o postižení a smrti uvažuje primárně jako o selhání péče místo hlubokého respektu k těžké životní situaci, soukromí a individuálnímu osudu rodičů a dětí. Nějakých pár dní odloučení je přece nezabije. Prostě hlavně, když bude ta jistota!

Jisté je dnes to, že se žádné poškození mozku nekonalo. Náš syn Havel má prezidentské jméno, prezidentské zacházení, je prezidentsky šikovný, chytrý a úplně v pohodě. Jenom to několikadenní odloučení nás pořád trápí. Vyčítáme si to. Kdybychom bývali rodili v pražské porodnici, možná mohl zůstat s námi…Takhle ležel 2 dny sám v cizím prostředí, kam k němu vždycky na chvíli mohl jen otec. Nebyl na žádných přístrojích, žádné kyslíkové boxy, inkubátory, zázračné terapie, nic. Sestřičky se prý vždycky smály, jaký je to proti těm ostatním chudáčkům na přístrojích pohodář. Nechávali si ho tam celou tu dobu prostě na pozorování. A taky prý hrozilo riziko zánětu pupíku, vždyť co on si, chudáček malý, kvůli tomu našemu otálení s vodou prožil, a testy (udělali mu je úplně všechny, vrátili nám ho s hřbety rukou celými modrými od vpichů) ukazují trochu zvýšené hodnoty… Že by se to možná srovnalo, kdyby mohl být s rodiči? Nesmysl!

Ale zpátky do porodnice. Když ho odvezli, poslali mě nejdřív na normální pokoj. Opatrně jsem se položila na postel, ale než jsem měla čas začít přemýšlet, přišli, že vlastně když u sebe nemám to dítě, nemusím blokovat postel na poporodním a šup se mnou dolů na gyndu. Takže zase bolavě vstát, sbalit se a krok sun krok o dvě patra níž. Na rozdíl od poporodního oddělení je to na mělnické gynekologii staré, zašlé a špinavé. Dovedou mě na pokoj se dvěma dalšími postelemi, obalenými igelitem. Ptáme se, jestli může přítel zůstat přes noc, když tu evidentně nikdo další není. Jsme oba vyčerpaní a představa, že každá jednotka naší čerstvé tříčlenné rodiny bude tu noc trávit o samotě, je hrozná. Bohužel. Zůstat nemůže. V noci skoro nespím, konečně začínám trochu vnímat, co se vlastně seběhlo a začíná mi docházet obludnost toho všeho. Nikdo mě nepřichází zkontrolovat, což podivně kontrastuje s tím, že nemohu domů, ani za synem, protože jsem po takovém porodu riziková pacientka. Neřeším to. Dostavuje se bolavý cit v pánevní oblasti (z posledního stadia porodu si bolest nějak nevybavuji) a je mi jasné, že bych stejně nikam nedošla.

Ráno začínáme s přítelem roztáčet telefony a snažíme se zařídit, aby nám syna přivezli co nejdříve zpátky. Dokonce sháníme známou, která se prý zná s tehdejším primátorem, který má snad na řečeném pracovišti nějaké páky…uff! Já jsem celé ty dva dny bez syna v podivném rauši. Nástřih a porodní cesty sice hodně bolí, nemůžu sedět, ani moc stát, ale psychicky na tom nejsem nejhůř, soustředím se na to, že musíme naše dítě dostat zpátky. Že bych měla začít řešit kojení, si nikdo z nás nevzpomene, až další den za mnou přichází sestřička s odsávačkou, že prý jim došlo, že bych asi měla začít odsávat, abych měla mléko, kdyby mi syna náhodou dneska vrátili.

Když se jeho návrat po dvou dnech podaří, je večer, mám za sebou 3 téměř probdělé noci a stěhuju se zpátky nahoru mezi privilegované, poslušné, mezi matky. Koukám na něj, jak leží v pojízdné postýlce a chvíli mi trvá, než mě napadne, že ho vlastně mohu vzít do náruče. Cítím se podivně, on na mě moc nereaguje, jsem unavená a štve mě, že po mně chtějí, abych mu dala nutrilon. Tím ho cpali celé dva dny v Praze. Je na to zvyklý. Kojení můžeme zkusit, ale důležité je prý aby malý neměl hlad. A vážit! Beru si ho na pokoj, máme příkaz nechávat děti v pojízdných bezpečnostních postýlkách, které mají tu „výhodu“, že začnou pípat, kdyby dítě náhodou náhle přestalo dýchat (ale hlavně pípají neustále proto, že unavené a vyjevené matky zapomínají při vyjmutí dítěte vypnout alarm). Po chvíli breku na to kašlu a beru ho k sobě, leží mi na břiše, prsa, ze kterých už mezitím odsávačka něco málo dostala, ho nezajímají. Usíná, držím ho a celou noc se s trhnutím probouzím strachy, aby mi nespadl na zem.

V porodnici jsme zůstali myslím celkem 6 dní. Chtěla jsem odejít dřív. Bylo tam hrozné vedro, nedalo se moc větrat, ani schovat před sluncem, koupelna pořád obsazená, postel úzká, nepohodlná, pořád zakrvácená a vysoká, soukromí nulové a strava jalová. Ale co bylo nejhorší – denně jsem si musela od lékařského personálu vyslechnout hrozby a zastrašování (Maminko, vždyť vám to děťátko málem umřelo a vy byste teď chtěla čekat, až mu pahýl pupečníku odpadne sám? Po tom všem ještě chcete riskovat…?). Užít si pěknou porci ponižování (Á, to je ta maminka co nechtěla – variace pro další dny „neuměla“ – tlačit! ). A samozřejmě vydírání (Domů nemůžete, to v žádném případě, chlapec zatím není nad porodní váhou, přece víte, že nám tu málem umřel, musíme si ho tu ještě nechat!). Na okraj podotýkám, že dětské sestřičky v Mělníce byly většinou moc hodné.

Nakonec jsme kojení i přes to všechno zvládli (netušila jsem, že jen na čas) a po té strašné době a probdělých nocích plných dětského řevu a dusna nás konečně pustili domů. Myslela jsem, že teď už půjde všechno hladce. Doma to na mě ale najednou všechno padlo, začalo mi docházet, čím jsme si prošli a taky se konečně dostavila únava z nevyspání. Na synka toho asi už taky bylo moc a tak se po dvou dnech doma najednou vůbec nepřisál. V prsou se mi začaly dělat zatvrdliny, bolelo to a taky se díky tomu zřejmě zhoršilo hojení poporodních ran. Propadla jsem se do černého polosnu. A přicházely na mě podivné myšlenky. Nás syn stejně umře. Je z toho všeho určitě tak vyčerpaný a poškozený, že z něj bude malý kriplíček. Nebo umře hlady, když nechce nic jíst. Nebo se mu ten pupík vážně zanítí a umře na sepsi. Nemá náhodou na pusince opar? Dýchá vůbec? Tohle prostě nezvládneme. Vždyť já to neumím. Nedokázala jsem ho ani sama porodit. Jsem naprosto nekompetentní. Napadalo mě, že by bylo nejlepší všechno to smáznout a začít nanovo. Vážně. Tohle mi běželo hlavou.

S pomocí nejbližší rodiny jsme se z toho srabu nakonec horko těžko vyhrabali. Kojení se pomalu znovu rozběhlo, nicméně jsme si s ním po dalších šest měsíců zažili tolik trápení (všechny krize, které se v literatuře popisují, záněty s horečkami, rozpraskané bradavky, zatvrdliny, málo mléka…), že dneska vlastně nechápu, jak jsme ten každodenní boj prvního půlroku vůbec zvládli. A moc dobře vím, že i když se tváříme, že je všechno v pohodě, za námi a hurá sláva veselo, zůstávají všechny ty zážitky otisknuté do našich vzájemných vztahů.

Vážně se zlobím. Protože to, co se v tomhle státě děje, je nehorázné. Na co si celý život platím zdravotní pojištění, když tady neexistuje péče, která by mi vyhovovala? Proč si musíme vytvářet zbytečná traumata a rodit v atmosféře strachu místo abychom rodily v prostředí respektujícím a chápajícím přirozené procesy? Proč mě stát a celá společnost nutí napíchat mému zdravému (ovšem pozor, málem zemřelému!!!) dítěti zárodky 6 nemocí najednou, a to hned několikrát v jeho prvním roce? A proč mě i jeho ostrakizují, když takový nesmysl odmítám a jsem přesvědčena, že pro dítě je prospěšnější si některé dětské nemoci prostě prodělat a získat celoživotní imunitu než riskovat postižení a riziko vážných onemocnění v pozdějším životě? A k čemu je nám vlastně to odmítnutí, když je mi stejně jasné, že jakmile by některou z těch nemocí dostal, nenajde se u nás lékař, který by byl schopen onemocnění odvážně, trpělivě a starostlivě doprovázet, nechat proběhnout, nesrážet horečku a nepotlačovat přirozené uzdravující procesy antibiotiky? Proč mám prezidenta prase a korupci na každém úřadě? Proč se nárok na mateřskou, tedy podporu pro přirozené a zdravé, společensky přínosné a hodnotné období v životě ženy, skrývá v nemocenském pojištění, takže ti, kdo to nechápou a jsou tak hloupí, že než začnou dělat děti, nenaplánují si všechno dopodrobna tak, aby shrábli všechny výhody, nedostanou nic? Proč se u nás rodina nepodporuje? Proč se nepodporuje kultura, občanská angažovanost nebo třeba… městská cyklistika? Proč se zbytečně bázlivou byrokracií dusí každý zajímavý pokus o drobné podnikání? Zkrátka – proč se u nás nepodporují změny, které jsou pro společnost evidentně zdravé a prospěšné? Proč se nejvyšší státní zastupitel ukájí tím, že dál týrá nevinnou ženu, která se celý život snaží pomáhat napravit alespoň některé z těch nesmyslů, které se u nás považují za normu?

Možná je tomu tak proto, že naší národní vlastností je (kromě pověstného smyslu pro humor) taky strach. Bojíme se. Strašně se bojíme přiznat vlastní chyby a omyly. A tak radši trváme na svém, dokud se vědecky neprokáže pravý opak. Je nám docela jedno, že všude okolo nás jsou státy, kde už to lidé dávno pochopili. My prostě pofrčíme pořád dál ve vyjetých kolejích, dokud nám je někdo nevytrhá a nenalajnuje nové.

Existují samozřejmě výjimky. Jednou z nich je Ivana. To, co mě na jejím příběhu fascinuje, je právě její schopnost prohlédnout vlastní omyly, vytrhnout se ze soukolí rutiny, zvednout hlavu, prohlédnout a proměnit sama sebe. A taky její snaha nabídnout podobné prohlédnutí svému okolí. I za cenu osobní újmy. Může si někdo vůbec myslet, že by tahle žena nepřiznala chybu, kdyby ji opravdu udělala? Ano. Může. Ten, kdo to sám běžně dělá. Ten, kdo je zvyklý přivírat oči nad signály ke změně, které k němu život vysílá. Ten, kdo se sám raději přesvědčí o lži, než aby se změnil.

Synovi byl nedávno rok. Já jsem znovu těhotná. Myslela jsem si, že po tom, co jsme prožili, už do toho nikdy nepůjdu, ale příroda si prosadila svou. Jsem za to ráda. Máme totiž šanci prožít to všechno znovu, ale jinak. Máme šanci změnit sami sebe. Moc doufám, že se nám to podaří.

Anna Škopková