Po jednom nepovedeném těhotenství jsem čekala své třetí dítě. První a druhá dcera se narodily ve velké pražské porodnici, relativně přirozeným porodem s minimem zásahů, bez nástřihů a medikace, mladší dokonce překotně, tudíž i bez jakékoliv rutinní přípravy. Přesto jsem teď uvažovala jinak; je to nejspíš mé poslední dítě, poslední těhotenství a poslední porod, nestálo by za to, aby vše proběhlo ještě lépe? Bez vyplňování povolání otce během kontrakce, s plným bondingem, s placentou nevyhozenou do biologického odpadu? V mém blízkém okolí se to jen hemží domácími porody a pravidelné čtení Příběhů mě nahlodalo, ale stále jsem necítila tu správnou sebejistotu, nebyla přesvědčená o tom, jaké rozhodnutí bude správné. Věřila jsem svému tělu, porodilo rychle bez zranění dvě děti, potřetí to zvládne jistě taky, leč bylo tu několik ale: měla jsem podivný iracionální strach o dítě a zejména zde bylo mnoho organizačních háčků. Porodit jsem měla kolem Vánoc. Nesehnala jsem pediatra ochotného zkontrolovat po domácím porodu novorozence, a už vůbec ne v tomto termínu. Nebylo také možné si včas obstarat zprávu od gynekologa tak, abych se s ní mohla včas vypravit na matriku. A i kdyby nebyly zrovna svátky, představa všech těchto očekávatelných obstrukcí mě naprosto odrazovala. Nakonec se mi po delším hledání a docela na poslední chvíli podařilo najít porodní asistentku, která neměla problém s případným domácím porodem ani na Štědrý den a domluvily jsme se, že se celá situace prostě nechá vyhnít a rozhodnutí uzraje samo. Pro všechny případy jsem se ale vybavila bojovým – porodním plánem, s právníkem doporučenou formulací přilepeném k obdrženému „informovanému souhlasu s lékařským vedením porodu“.

Začala jsem chodit do poradny v porodnici, naštěstí jsem toto tříhodinové peklíčko absolvovala pouze dvakrát. Finišoval hektický předvánoční čas. V obavách, že porodím dříve a nic nestihnu, jsem nakonec měla vše nachystané dřív než kdykoliv předtím a zbývalo jen absolvovat nějaká ta tradiční setkání s přáteli, vánoční trhy starší dcery a besídku mladší, vše v týdnu před termínem porodu. Miminko poslušně čekalo.

V pátek 19. prosince jsem strávila dalších 3,5 hodiny v poradně, kde mě v závěru mladá doktorka doslova prosila, ať porodím co nejdřív, že mají plno a plno. S čímž jsem byla ve shodě a dovolila jí zkusit Hamiltonův hmat – protože už jsem měla porodní nález, vůbec to nebolelo. Odpoledne přišly docela silné poslíčky, ale vleže zase odešly, tak jsem tomu moc šancí nedávala. V noci kolem třetí se vrátily už v podobě nepravidelných kontrakcí, střídavě jsem chodila po bytě kolem svíčky hořící Betlémským světlem, kterou předchozí den donesla dcera, občas mi bylo lépe v posteli, pak jsem třeba na hodinu usnula, pak zase byla hodinu vzhůru a tak pořád dokola až do rána. Ráno se vzbudily děti a asi něco vycítily, pořád po mě lezly a já se začala cítit dost nepříjemně – vyrušovaná, kontrakce pokaždé zeslábly a intervaly mezi nimi se prodloužily. Naštěstí se podařilo oběma holkám zajistit program mimo domov. Upřímně obdivuji a trochu i nechápu ženy, které dokážou porodit doma s dětmi za zády. Mezitím jsem volala porodní asistentce, ať přijede a zjistí stav věci – stále bylo vše nepravidelné a já pořád váhala, kde tedy rodit a pro případ porodnice jsem nechtěla vyrazit moc brzy. Než dorazila, děti odjely a kontrakce se jak na povel rozjely po 3 minutách. Asistentka po příchodu zjistila otevření na 6cm. Docela zdlouhavě jsme diskutovaly všechny okolnosti a já se nakonec rozhodla jet do porodnice s asistentkou i mužem. Hrozba organizačních potíží zvítězila, ale ukázalo se, že to nebyla špatná volba.

Dojeli jsme do porodnice, na příjmu byla celkem milá PA, která nám sdělila, že u porodu může být jen jeden doprovod, ale že se můžou vystřídat – zvolila jsem svou asistentku, což se ukázalo jako výborné rozhodnutí. Místní PA s ní překvapivě neměla velký problém, komunikovala s ní jako s kolegyní a velkou část času u porodu vůbec nebyla. Porod ale postupoval na mé poměry nějak zvolna, kontrakce mě nutily velmi nahlas „zpívat“ – v tu chvíli jsem byla hrozně ráda, že nejsem doma, protože to slyšel i manžel na chodbě za hodně dobře odhlučněnou zdí a myslím, že v domě plném zvědavých sousedů bych se nedokázala tak uvolnit. Byla jsem víceméně otevřená, ale stále se mi nechtělo tlačit, už jsem byla unavená. Jak je možné, že rodím „tak dlouho“? Chvílemi mě přepadala malomyslnost a opět jsem byla ráda, že tam není manžel – nedivila bych se, kdyby zpanikařil. Zato asistentka byla v naprostém klidu, mezi kontrakcemi mluvila o tom, že pro všechno je během porodu důvod a není třeba se ničeho obávat. Nakonec jsem po konzultaci a několika pokusných kontrakcích místní PA požádala o píchnutí vody. To pomohlo, miminko se konečně posunulo a já vleže na boku při několika slabších kontrakcích nabírala síly. Nakonec mi kupodivu nejlíp bylo v klasickém polosedu, kde jsem spíše silou vůle a téměř bez pomoci kontrakcí, vytlačila dítě. V tu chvíli se všichni přítomní podivili, neboť dítě vyšlo ven v tzv. abnormální rotaci – obličejem ke stydké sponě, neboli tváří k slunci. Později jsem se dozvěděla, že porody s touto rotací bývají delší, bolestivější a způsobují právě pomalejší sestup dítěte i ztížené tlačení. Navíc podle jakéhosi porodnického manuálu s sebou tyto porody nesou větší riziko natržení, a proto se u nich doporučuje preventivní nástřih – ještě že o tom nikdo nevěděl dopředu, protože v mém případě nenastalo z možných komplikací nic, porodila jsem bez zranění a jakéhokoliv šití, má krevní ztráta byla minimální a dítě bylo bez otoku s perfektním Apgar skóre. To vše přičítám pozvolnému a jemnému vedení své asistentky, tomu, že porod probíhal v mém vlastním tempu, mým vlastním způsobem dýchání i hlasových projevů. Asistentka byla zároveň ochotná prát za má porodní přání i ve chvíli, kdy jsem byla rozumem nepřítomná, a tedy jsem se nemusela příliš často vynořovat z porodního „rauše“.

Z porodního plánu, který všichni zjevně přečetli a víceméně dodrželi, si neodpustili pouze podání oxytocinu na třetí dobu porodní a pupečník také mohli nechat tepat o trochu déle – oboje se událo již za přítomnosti lékařky, která byla z celé situace poněkud nervózní a zřejmě potřebovala nějak získat převahu a vládu nad situací. Později mi ale moje PA vyprávěla, že ji tato doktorka oslovila na chodbě s několika dotazy a povzdechem, že jejich lpění na určitých postupech během porodu vychází mimo jiné z toho, že jinak to neumí a neznají. Za celé své studium a praxi prý neviděla porod v jiné poloze rodičky než na zádech. Tomu tedy říkám začarovaný kruh.

Po porodu, kdy se má asistentka vystřídala na pokoji s manželem, jsem dostala dítě okamžitě kůži na kůži a pak lehce osušené bylo hodinu u mě v náručí, byli jsme v pokoji sami a mohli pozorovat, jak se dítě dostrkává k prsu a samo se přisává. Nemohla jsem skoro věřit, že toto zažívám ve stejné porodnici, kde se narodily mé první dvě dcery a kde jsme děti doslova kradli z vyhřívaných lůžek, aby mohly být u mě. To bylo nebe.

No a pak přišlo peklo. Plno. Nejprve mě uložili na oddělení v jiném patře než dítě. Aspoň tam ale byl klid, vzduch a příjemný personál. Chodila jsem po cca 3 hodinách dolů za miminkem na přikládání a na druhý den mi slíbili přestěhování. Ano, byla jsem už na správném oddělení, ovšem na pokoji pro ženy po císařském řezu, kde děti nelze mít u sebe. Takže jsem automaticky zapadla mezi ty ženy, kterým se děti na kojení vozí po přesných třech hodinách a po půl hodině dítě zase seberou. Dva dny jsem vlastní dítě neviděla nahé, nemohla jej přebalit, jen tak potulit, nic. Úderem druhé hodiny se oddělení naplnilo pokašlávajícími návštěvami. Přišel muž, chvilku viděl dítě, pak ale přinesli děti na kojení i spoluležícím maminkám a vykopli ho na chodbu. Nesmí se tu děti nosit v náručí z pokoje, takže jsem bez „vozíčku“ pro dítě zůstala uvězněná v pokoji, než se dostavily sestry a děti zase odnesly – i to moje. Kvůli těmto postupům, kdy režim a systém stojí nade vší lidskostí a individuálním přístupem, se mi začalo mléko tvořit později než jindy. Nerozumím s touto zkušeností, proč se nemocnice brání osobní individuální péči v domácím prostředí. Pracovištím by se notně ulevilo a i pro děti by taková péče byla přínosem – doma by šlo všechno rychleji: adaptace, kojení, matčino zavinování dělohy, nižší riziko nákazy atd.

Rostl ve mně vztek a začínala jsem osnovat plány jak podepsat reverz a zmizet. Mám pocit, že personál nějakým způsobem rozpozná „pacientku“, která by mohla dělat problémy, protože kdykoliv mi začínala docházet trpělivost, míra vstřícnosti se podezřele zvýšila. Tak nejprve přišla velmi milá dětská lékařka, která uznala nesmyslnost takového fungování oddělení a nějakým záhadným způsobem jsem se zanedlouho stěhovala na rooming in pokoj. Tam už mi manžel nesl oblečení pro mě i miminko, byla jsem totiž připravená v případě nouze se prostě obléct a odejít, mávajíc přitom pomyslným praporem nedávného rozsudku štrasburského soudu o právu odejít z nemocnice i bez reverzu. Přítomnost miminka mě ale ukonejšila, na druhý den jsem měla slíbené propuštění a vše vypadalo dobře. Poslední krize nastala třetí den, kdy miminku naměřili žloutenku a odebrali jí krev na přesnější výsledky, na které se dlouze čekalo. To už se ve mně s nasazující se laktací probouzela tygřice a byla jsem odhodlaná k boji, ale i tentokrát měli v porodnici štěstí – krevní výsledky nedopadly tak špatně a spolu s faktem, že jsem už odkojila dvě děti a jistě se nějak postarám i o třetí, jsem zničehonic obdržela propouštěcí zprávu a konečně mohla domů. Člověk zvítězil nad lejstrem, protentokrát.

Bylo 23. prosince. Nejstarší a prostřední dcera přivítaly svou nejmladší sestřičku a smály se, že tatínek je teď pan král, když má tři dcery. Druhý den začaly Vánoce a já konečně mohla vydechnout a zadívat se na své vybojované dítě – malá chvilka ráje, než zase začne ten známý kolotoč 🙂

Karolina Kučerová a tři dcery