Poprvé jsem rodila před třemi roky a měsícem. Už od pátku mi po částech odcházela hlenová zátka, zatím jen čiré nebo mírně béžové kousky. V pondělí mi ráno mi odešla poslední část hlenové zátky, tentokrát byla narůžovělá s nitkami krve, celé dopoledne jsem měla pocit hladu, i když jsem normálně jedla, bolelo mě čím dál tím víc v kříži a břicho taky tvrdlo čím dál tím častěji a intenzivněji, dokonce i dcerka se v bříšku dost mlela. Tak jsem si dala teplou sprchu a pak jsem začala mít pocit, že to tvrdnutí břicha budou nejspíš kontrakce.

Kolem poledne už jsem dospěla k názoru, že to teda asi fakt bude ono a zavolala manželovi, aby dojel z práce domů. Po příjezdu domů zavolal do vyškovské porodnice (protože prý podporují přirozené porody), jestli náhodou nemají plno, já jsem se oblékla, pobrali jsme věci a vyrazili směr Vyškov, kontrakce jsem měla nepravidelně, ale průměrně po 5 minutách, někdy rychleji po sobě, někdy po delší době. Tahle nepravidelnost v četnosti i síle kontrakcí mi vydržela celou dobu porodu. Do Vyškova jsme dorazili zhruba ve dvě hodiny odpoledne, dál už se časově moc neorientuju, nebyla jsem s to od sebe odlišit, co trvá pár vteřin, minuty nebo třeba hodinu. Prošli jsme nutnými formalitami (směrovací číslo trvalého bydliště jsem si nebyla schopná vybavit, normálně ze mě vypadne hned), vybrali si, že chceme nadstandardní pokoj na porod i pak na šestinedělí, probrali můj porodní plán, změřili tlak a doktorka mi provedla vnitřní vyšetření a udělala ultrazvuk – já byla otevřená na 2cm a váhový odhad miminka byl 3800g (týden a půl předtím 3200g). Bolesti v kříži dost zesílili, vnímala jsem je značně bolestivěji než kontrakce jako takové. Ta první půlhodina na porodním pokoji, kdy natáčeli monitor, byla dost děsná, ale pak už jsem se mohla pohybovat dle libosti.

Nejdřív jsem si nechala udělat klystýr, prý 5 minut to vydržte, haha, zvládla jsem to jen do nejbližší kontrakce. Porodní asistentka byla moc příjemná a ochotná, poradila, co zkusit na zvládnutí bolesti, tak jsem si střídavě hopkala na míči, ležela ve vaně, seděla na záchodě (zvláštní úlevová poloha, já vím, ale prostě to fungovalo), chodila po pokoji a dávala si sprchu. V šest večer se střídaly směny, tehdy se mi ještě nová porodní asistentka a paní doktorka zdály dobré, v závěru porodu jsem názor změnila. A kontrakce pořád sílily, ale pořád chodily ne úplně pravidelně, občas silnější, občas slabší, někdy dvě až tři silné po sobě, křížové bolesti ale byly horší, a tak to zůstalo až do konce porodu. Manžel byl skoro pořád se mnou, držel mě za ruku, objímal, jemně masíroval chodidla, povzbuzoval mě a chlácholil. Krátkou dobu před začátkem pocitu na tlačení mi odtekla asi natřikrát trocha narůžovělé plodové vody, kontrakce jsem dodýchávala, a pak i mírně přitlačovala ve stoje s nohama doširoka rozkročenýma a lehce pokrčenýma a s rukama a hlavou opřenou o stůl („kuchyňskou linku“ na zdravotnický materiál), při kontrakcích jsem občas houkala jako sova, taky ze mě vypadlo i no tý krávo. Porodní asistentka si zatím oblékla pořádnou zástěru, manžel říkal, že vypadá jako řeznická.

A pak už jsem šla opravdu tlačit, poloha v polosedě nebyla dobrá, kontrakce mi při ní hodně slábly, na levém boku jsem taky rodit nemohla, kontrakce sice velké, ale zase tak úděsně bolestivé, až mi zpátky do sedu museli pomoct manžel s porodní asistentkou dohromady. Nakonec jsme společně s porodní asistentkou našly jako nejlepší polohu v sedě na polohovatelném porodnickém lůžku, rukama jsem se při kontrakcích držela a přitahovala se za podpěry nohou zvednuté nahoru (no, asi jsem měla zůstat stát, na porodnickém křesle se pak už polohy moc měnit nedají a člověk je tam psychicky tak nějak „přikurtovaný“) . Tlačení mi šlo pomalu, povzbuzovala mě porodní asistentka, doktorka i manžel (toho jsem poslala, ať jde s těma kecama do pr…, ale on ví, že jsem to nemyslela vážně), kontrakce slábly nebo jsem je ignorovala a netlačila (nechala jsem se vmanévrovat do tlačení na povel, takže není divu, že mi to nešlo), chytaly mě křeče do stehen i břicha, takže jsem si po nabídce od doktorky nechala do žíly píchnout spasmolytikum Buscopan (prý mi ho těsně před mým souhlasem nabízela dvakrát a já nevnímala, takže mi to potřetí přetlumočil manžel, to už jsem tu nabídku zaregistrovala), dala mi postupně dvě malé dávky, ta první totiž zabrala, ale málo. Konečně jsem se povolila a kontrakce buď zesílily, nebo jsem je konečně vnímala už tak intenzivně, že je opravdu nešlo filtrovat a pořádně netlačit. Ale nedokázala jsem už odfiltrovat PA, doktorku a jim (bohužel) přizvukujícího manžela a tlačit podle sebe, natož změnit polohu. Byla jsem rozhozená, vytržená z předchozího krásného „zfetování se“ vlastními hormony, porod jsem si vlastně od vlezení na porodnické křeslo neřídila.

Dcerce už byly vidět vlásky, manžel se přesunul od mé hlavy tam, odkud viděl tu naši malou (a to říkal, že se tam rozhodně dívat nebude ani za nic), málem doktorce s porodní asistentkou radil, jak na to. I na několikáté zatlačení ale prostě nešla ven a začínala se (údajně, nevybavuju si přiložení monitoru nebo jiné sledování stavu miminka) přidušovat, takže i přes cvičení s Epi-nem jsem se nevyhnula malému nástřihu (později ne zrovna nejlépe sešitému), ani nevím, kdy přesně proběhl (nástřih byl proveden až po mém souhlasu, nicméně si myslím, že to byl jen důsledek tlačení na povel a podání spasmolytika), proběhlo i tlačení na děložní fundus (ale nějak už jsem nebyla ve stavu se bránit). Pak už byla dcera za chvilku venku, manžel pochopil, na co byla ta „řeznické zástěra, sám jen tak tak stihnul uskočit před tím velkým šplouchem plodové vody, já to šplouchnutí slyšela, plodové vody bylo opravdu ještě hodně, protože před tím mi jí odtekla jen troška. Dceru mi na velmi krátký okamžik (alespoň jsme to tak vnímala) položily na bříško, masírovali jí zádíčka, začala sama dýchat, ale těžko, lokla si nejspíš opravdu velkého množství plodové vody. Takže doktorka přestřihla pupeční šňůru, manžel od toho prchnul dva metry daleko, jak se mu z té představy, jak by měl střihnout, udělalo špatně. Pak vzal manžel dcerku a rychle s ní odešli vedle, aby jí odsáli tu plodovou vodu a dali jí k obličeji hadičku s kyslíkem, protože prý začínala fialovět – Apgar skóre měla 7/9/10 (otázka je, jaký vliv na loknutí si plodovky mělo právě to tlačení na povel a jestli by v kontaktu kůži na kůži a nechání pupečníku dotepat nebylo všecko OK). Zkontroloval ji i pediatr, zvážil (i když jsem v porodním plánu měla, že si vážení a měření nepřeju, ale manžel to asi odsouhlasil), dostala injekci vit. K a konečně mi ji přinesli zpátky, ale pár minut (nebo víc, čas mi splýval) před tím jsem ji už zoufale volala. Já mezitím porodila placentu, prohlídla jsem si ji (když už jsem si nemohla prohlížet dcerku, tak se nebudu dívat do stropu), doktorka mi píchla dvě lokální umrtvení a zašila mě, byly to jen 4 stehy v tom nástřihu, jinak jsem žádná jiná poranění neměla, šití vůbec nebolelo, cítila jsem jen takové tahání. Dcerku jsme s manželem nahatou přiložili k mému prsu, za chviličku se pěkně chytla, dali jsme jí ponožky, čepičku a zakryli jsme ji plínkou a dekou, a pak jsme se nějaké dvě hodiny všichni tři společně ňuchňali.

A potom už jsme dcerku pořádně do té deky zabalili, dali do vozíčku, vzali věci a já po svých docela v pohodě odešla na pokoj na šestinedělí, kde s námi manžel ještě tak hodinku pobyl a pak se jel domů vyspat, ale prý mu to stejně moc nešlo, jak byl rozrušený. Za to já i Šárka jsme pěkně unavené vytuhly a klidně spaly až někdy do rána.
Nyní jsem těhotná podruhé, na porod se sice těším, ale zároveň doufám, že proběhne ještě lépe. Už teď se teoreticky připravuju a chci chodit na poradny hlavně k porodní asistentce, kterou budu mít (doufám) při porodu.

Děkuji Ivaně i dalším samostatně pracujícím porodním asistentkám ze jejich práci a odhodlání k boji s českým zdravotnickým systémem při péči o ženy těhotné, rodící i šestinedělky. Jejich zkušenosti jsou pro ty, které chtějí procházet těhotenstvím a porodit co nejpřirozeněji, velmi potřebné.

Příběh druhého porodu:
A 4. Splněné (porodní) přání