Milé ženy, máme velkou moc pomoci našim matkám, sobě i svým dcerám, když každé porodní násilí pojmenujeme, vyjádříme jeho škodlivost a budeme na tomto poznání růst, zaléčíme tak naše zraněné duše, nebudeme dál předávat další škodlivé násilnosti, ať už je to „odpočinutí“ si po porodu, nebo obhajování toho kterého zásahu, bez kterého bychom jistě neporodily. A pojmenování zdravého rození, všeho, co je pro matky a dítě zdravé, je velmi důležité, nikdo jiný to za nás neudělá, jak napsala A.H. „Takové porodní prokletí do té doby, dokud ho někdo nezlomí“, ten NĚKDO, jsme milé ženy, MY! Máme šanci přetnout generační přenos totalitních porodních praktik.

Takže, VÍME, JAK JSME PŘIŠLY NA SVĚT?

Já se narodila rychle, málem prý táta nestihl dojet do porodnice. Ale protože nesnáší pohled na krev a omdlívá, tak prý jel, co ze spartaka šlo vymáčknout. Narodila jsem se asi do deseti minut po příjezdu do porodnice a to se skoro těch 10 minut s mamkou hádali, že k nim mamka nespadá, ať jedou do další porodnice 20 km, táta bílej jak stěna řekl, že nikam nejede, sestra, že prý teda koukne jak na tom mamka je a už viděla hlavičku. Tak rychle na kozu a pěkně na zádech s nástřihem. Mě mamka ani neviděla, odnesli hned a přinášeli na kojení. Kojila celé 3 týdny, pak zánět v prsu a automaticky odstavení. Další detaily nevím, evidentně mamku mrzí, že nebyl bonding, ale prý to jinak nešlo a porod bere jako hroznou zkušenost, která se musí přežít a skoro mi záviděla, že při porodu jsem byla s mužem, aby se mě mohl zastat „kdyby náhodou“, jak řekla. Takže asi taky prožila „krásné a podporující“ okamžiky od personálu.
P.L.

Já CS bez snažení, rovnou na sál. Kojena první den… S mámou se nevidím, nemáme si co říct, neprojevuje lásku ani zájem… Žádný vztah. Hodně mi ublížila a nikdy to nepřiznala.
D.Č.

Moje mamka na můj porod vzpomíná velmi ráda, byl to její druhý porod (bylo to v roce 78) a při prvním, vyvolávaném, si jí nejdřív nikdo nevšímal, že už se bála, že porodí na lehátku na chodbě, kde ji zapomněli + následně se jejího porodu účastnilo asi 10 mediků, aniž by se jí na to kdokoli ptal. Když přijela do porodnice se mnou, tak doktor zjistil, že jsem KP (což jsem ještě týden před tím nebyla, a nebo to prostě gynekolog nepoznal), takže kolem mamky v tu ránu lítalo několik lidí, pořád se jí ptali, jak se cítí a ať jen leží, nedělali jí klystýr, ani ji neoholili. Porodila mě do dvou hodin po příjezdu (to je myslím na KP dobrý čas), ke konci tlačení tam bylo nějaké skákání po břiše, což ale mamka vnímala jako velkou pomoc od sestry a doktora, protože už byla unavená a já měla hlavičku zaseklou vevnitř. Prostě z jejího pohledu měla na tu dobu úžasný porod jako nějaká VIP hvězda. Jinak klasicky nástřih, dítě jako vánočka, přinášení dětí pouze na kojení, ukazování dítěte příbuzným z okna porodnice apod., to vše ale bylo v té době vnímáno jako normální. A myslím, že na tu dobu mě kojila docela dlouho, tipla bych tak minimálně 6-9 měsíců.
Markéta

Moje máma vždycky říkala, že jsem vyskočila jako na gumičce, u starší sestry nástřih, u mě se už nestihl. Klasická poloha na zádech, ale mě prý na chvíli dali mámě na břicho. Pak klasická separace, sestřička řekla mámě, která mě slyšela řvát vedle, ať je trpělivá, že za chvíli přestanu. Jinak jsem ale byla kojena skoro 3(!)roky. Jsem ročník 90.
B.C.

Mě vyvolali, kde jsme bydleli, nebyla porodnice, sezvali matky +- termíny a všechny napíchali, odvezli do jiného města… maminka mne porodila na lůžku na chodbě.
T.M.

Moje maminka na oba své porody (r.72 a 77) vzpomíná nejvíc na odporný personál a na PA, kterou nazvala „gestapačka“. Jinak klasika, na zádech, první porod s nástřihem, oba ale poměrně rychlé, od příjezdu do cca 2-3 hodin. Klasické odnesení, nošení po 3h na kojení, poprvé nás rozbalené viděla až za 5 dní doma, bála se na nás sáhnout. Kojila cca 3 měs. Vztah to ovlivnilo velmi, v podstatě se od mé dospělosti nestýkáme, výchova byla dost drsná, bití a psychické vydírání a vyhrožování, velká náladovost, kdy jsem nikdy nevěděla, na čem jsem. Ani dnes nechce nic vědět, nesouhlasí s mou výchovou dětí bez bití a trestů, o vnoučata nestojí, je to ale zase jen jakýsi „trest“, myslí si, že asi pro mě, v podstatě jsem došla k tomu, že není schopna empatie, porozumění, sama byla v dětství poškozena, i když se narodila doma, jako nejmladší dítě ze 6 sourozenců, byla stále sama a starší sourozenci ji ignorovali. Vždycky zuřím, když nějaký chytrák prohlásí, že přece nevadí, že je u porodu násilí a děti se matkám odnáší, že jsme to přežili všichni, tak co. Jenže právě toto jsou důsledky odebrání kompetencí rodícím ženám a následky jsou obrovské…. Přeji nám všem, abychom rodily podle svých potřeb, abychom byly se svými dětmi a nikdo za žádných okolností se nám nesnažil naše kompetence oslabit, nebo sebrat.
Jolana Novotná

Když jsem otěhotněla, najednou jsem měla pocit, že potřebuju být více se svojí mamkou… Asi to spolu energeticky nějak souvisí :-)) A taky mám pocit, jakoby se vztah mojí mamky a mě teď díky těhotenství změnil k lepšímu. Myslím, můj porod by mohl vyčistit všechna traumata z našeho vzájemného vztahu ať se jedná o cokoli.
B.K.

Já toho moc nevím. Tyhle témata jsou u nás doma dost tabu. Jen vím, že brácha (r.77) se narodil o víc jak měsíc dřív. Vlastně to bylo celkem hrozné (v čem nevím). Kojit se nepodařilo. Trochu oklikou jsem zjistila, že i probíhaly nějaké krize v rodině, kdy táta bojoval, aby máma s bráchou bydleli u něj a o ně se zase prali její rodiče, že musí zůstat tam…. máma se asi hodně hledala. Nevěřila si, že by to sama zvládla… Nakonec se i sestěhovali a za čas (r.81) jsem přišla na svět já. V jiné porodnici, čtyři dny po termínu, takže akorát. Jen teda čekali, že budu kluk. Vůbec neuvažovali, že bych mohla být holka. Neměli nachystané jméno a tři dny jsem se v porodnici označovala personálem – to je „ta Lukášek“… Nakonec jsem dostala prý jméno po nějaké hodné sestřičce. Kojená jsem byla do dvou let. I tak ale kdovíjaký vztah s mámou nemáme. Je spíš hodně fixovaná na bráchu. Když jsem čekala první, tak mi říkala jen že na tom nic není, jakýpak copak, prostě vlezla do porodnice, vyprdla dítě a bylo. Neměla na nic čas, musela jít zas rychle něco dělat…. Trošku chladné podle mého soudu. Nicméně mi hodně pomohla alespoň po telefonu, když mi dceru po CS nechtěli moc dávat a místo ní mi furt cpali elektrickou odsávačku. Třetí den po porodu jsem se psychicky složila a ona mě vrátila zpátky a dodala mi kuráž o svoje dítě zabojovat. Dva dny na to jsme šly domů. Když jsem čekala druhé, po prvním CS a chystala jsem se rodit normálně, první měsíce jsem zažívala velké nepřijetí, že jsem si vůbec dovolila otěhotnět bez dovolení, tak brzy po seznámení (nový tatínek), všechno, co dělám v životě, jsou jen pitomosti (to se s námi vleče dodnes) a hlavně nechápala, proč z toho dělám takovou vědu. Že mám lepší, když se nechám zase říznout. Dneska už to uměj rychle, nic na tom není a je to bezpečnější (asi rady ptáka Loskutáka, fakt nechápu). Ale řekla bych, že jí nakonec asi trochu líto bylo, že jsem to nedokázala. U nás je to hodně složité a celý vztah jako na houpačce. Nevím, jak moc to ovlivnily porody její nebo moje, ale zatím se pořád jen snažíme najít společnou řeč (už 33 let).
Martina

Jsem ročník 79 a mámino první a poslední dítě. Na svět jsem se rozhodla přijít pár dnů po stanoveném termínu, měla jsem se narodit na Silvestra 78, nakonec jsem si počkala na 4.1. Porod měla maminka sice vaginální, nicméně bohužel zřejmě na ni moc spěchali, navíc jsem prý měla nějak blbě pupečník, takže jí prý nějaká stokilová sestra skočila na břicho. Máma měla pak na tom místě několik týdnů modřinu (později se ukázalo, že tam má kýlu), krom toho jí zůstalo v děloze kus placenty, na což se přišlo až měsíc po porodu, když máma málem vykrvácela… Jinak po porodu měla mamka popraskaný cévy v očích a díky tomu, že ji nenechali vyčůrat, měla taky problémy s močením, museli ji několik dnů cévkovat… Nevzpomíná na moje narození moc pozitivně a já se jí ani nedivím… Pak klasika: separace, atd… akorát teda nástřih nebyl, jo máma a nekojila.
Hana K.

Já předčasně. Ale tak třeba o týden max. Máma stoupla na jehlu a spadla a praskla jí voda…. A bylo zaděláno…. Po cca 12 těžkých hodinách jsem byla na světě. Tahali mě zvonem… šňůru jsem prý měla omotanou kolem krku asi.. No, nic si nepamatuji….
J.J.

Mně mamka říkala, že jsem šla tak rychle, že málem ani nevylezla na kozu, prý ji ani neřekli, zda jsem chlapeček nebo holčička a hned mě odnesli na umytí, zvážení atd a až pak mě dali mamce a řekli jí, že jsem holčička! Prý než porod začal, tak hráli dlouho do noci člověče nezlob se 
L.O.

Narodila sem se v době Husákových dětí, bylo nás moc, obzvláště koncem dubna, kdy šli na svět děti zplozené o letních prázdninách, že mámu poslali z příjmu sednout na chodbu, i když už měla kontrakce v podstatě neustále a řekli jí, že tam má sedět a čekat, že je moc porodů, a někdo pro ni přijde, až bude volno. Způsobně čekala do té doby, než ji to mrsklo na všechny 4 a začla řvát, najednou kdosi doběhl a vlekl ji do výtahu a rychle na sál. No, narodila jsem se v tom výtahu. Takže potud super, bez nástřihu, klystýru, opiátů a dalších nejen tehdy obvyklých rutinních zásahů. Pravé peklo začalo až poté, co mámu vyšoupli z výtahu a po ušmiknutí pupečníku na chodbě ji tam nechali ležet a čekat až bude volno na porodním a se mnou jela ta sestra výš na novorozenecké. A protože se rodilo ten den fakt hodně, tak ji poprvé od porodu prohlídl doktor až po několika hodinách navečer, pak přišla noc a tak mně viděla poprvé až ráno a pak klasika co 3h jí mě dovezli zabalenou jako vánočku v zavinovačce na kojení.
Radka

Já jsem se narodila 2 měsíce před termínem (1981), co by kilové dítě s 38 cm. Přesto mamku nastřihli a nechali kus lůžka uvnitř, za pár týdnů se vracela na revizi zpět do nemocnice. Strávila jsem následující měsíce až do ofiko termínu porodu v inkubátoru a mamka říká, že mě prvně viděla po měsíci. Pravidelně každé 3 hodiny vozila po celou dobu odstříkané mateřské mléko do porodnice, po mém propuštění říkala, že ještě 2 měsíce kojila. Vztah s mamkou dobrý nemáme. Můj syn se i přes přípravu na přirozený porod narodil akutní sekcí…. Za mne spojitost s mým narozením a mým porodem určitě je.
L.H.

Ja som mala vyliezť 24.12.,tak aby sa to všetko „stihlo“, tak ma vyvolali týždeň pred. Mama mala dohodnuté s rodinným gynekológom, čo nás všetkých „odrodil“, a bála sa, že by on zrovna nemusel mať čas, a dostala by sa do rúk niekomu cudziemu, kto by sa o ňu NEPOSTARAL. Z mojho dnešného hladiska fakt smiešna úvaha. Čo by som ja dala za to, aby sa o mňa nestarali … Sranda, že onen rodinný porodník pri poslednej segre, ktorú „rodil“ o 16 rokov neskor ako mňa, a to už musel mať k 80 rokom,, tak povedal, že prišiel na to, že najlepšie je to nechať na prírode,a ju už nevyvolával.
S.H.

Sama jsem na svět přišla přirozeně, podle tehdejších porodnických postupů, vše v pořádku, bonding tehdy neexistoval, roaming-in ano, kojení bezproblémové, jen jsem z nějakého důvodu měla otočený den a noc, takže ze mě byli v porodnici dost na nervy, že jsem jim tam řvala do třech ráno a nikdo nevěděl proč, zatímco přes den jsem i přes řev ostatních miminek spokojeně spinkala. S mamkou máme pěkný vztah, i když ne na všem se samozřejmě shodneme.
M.R.

Narodila jsem se „přirozeně“, tj. vaginálně. Ale po příjezdu do porodnice se porod zastavil (jaký div). Matka prvorodička byla ponechána o samotě na „hekárně“. Byla plná strachu, o porodu neměla žádné informace. Sestřičky na ni byly protivné a nepříjemné, vedle slyšela křičící ženy, kterým nadávaly. Bylo to pro ni trauma, které si přiznala až časem po přednášce Patrika Bálinta. Byla se mnou i na přednášce Odenta a nyní tvrdí, že kdyby věděla to, co ví dnes, rodila by jako já. Tj. v klidu doma. Takže svůj porod považuje za trauma a dnešní situaci za neutěšenou. Kojená jsem byla jen 3 měsíce, tehdy standard. Nosili mě jen na kojení, po porodu mě myslím ani hned neviděla, až za 3 hodiny. Takže separace okamžitá a dlouhodobá (v porodnici jsme byli 14 dní).
Petra

Já jsem se narodila přirozeně, stejně jako všichni moji sourozenci, až na prvního. Jinak máma jezdila do porodnice jen porodit, tak jí nic nestihli dělat. Na rozdíl ode mě asi víc rozuměla svému tělu nebo byla víc v pohodě, já jedu vždycky brzy. Každopádně rodila vždy v pohodě a já také.
Š.P.V.

Přišla jsem na svět na vyvolání, venku jsem byla asi za hodinu a půl. Máma se uvnitř potrhala – myslím si, že nebýt vyvolávačky, tak se to vůbec nemuselo stát.
CH.K.

Moje máma mi nikdy nic neřekla, jen že jsem byla v kojeňáku, protože jsme měla nízkou porodní váhu (2,5kg). Až s mýma těhotenstvíma přicházely postupně, jako nitky, jednotlivé kusé informace a stejně pořád nevím vše. Máma podle ní samotné nemá žádné negativní zkušenosti s porodnicí ani porodem, ale když mi to tak povídá, tak nevím nevím, kolik z toho je pravda a kolik je potlačování reality. Vím, že měla hodně dlouhý, ale nechemický porod, jen s PA, bylo to v termínu, a po porodu nekontrolovatelně krvácela, už jí chtěli i dávat infuze a najednou to přestalo. Nějaké „hormony se postarají a zapomeneš na bolesti už chvíli po porodu“, to se prý rozhodně neudálo. Proto myslím, že máme tak chladný vztah, žádný fyzický kontakt. Až teď vnuci a můj jiný přístup k životu a porodům hlavně ji trochu mění a pomáhá jí najít cestu ke mně. A i opačným směrem já tu cestu už zas hledám a pomalinku nacházím…
V kojeňáku jsem byla měsíc, s mojí mámou (roaming-in! 1988 Milosrdní) a až jsme měla 3,5kg, šly jsme domů, kde mě kojila do půl roku, což tenkrát prý bylo hodně dlouho.
Moji kluci měli porodní váhu 2,4 a 2,7kg. První byl sekcí a taky se jim tam zvrtlo nějaké docela blbé krvácení, před zašitím dělali opichy pro zastavení krvácení nebo co (vyčteno ze spisu). Druhý se narodil sám, v pohodě, krvácení (veškeré, pak byly už jen očistky bez krve) ustalo asi 3 hodiny po porodu. Podle mě ten první porod v naší rodině je „zpracovávací“ toho, co si neseš ze vztahu k předchozím generacím a pokud dostaneš šanci i na ty další, tak ty už jsou léčebné, krásné a poklidné aspoň tak mi to přijde. Bohužel v naší rodině je několik generací jedináčků a nebo max.2 děti, ale u těch by to taky platilo. První prababička 1,3kg! Ale vždy to dopadlo dobře. Já mám „v baráku“ první syny po 7mi generacích. Tak třeba i oni přinesou změny do rodinné…nebo rodné… tradice našeho domu.
J.B.

Moje mamka mi nikdy neříkala, že by podrod byl hrozný…vím jen, že trval 8 hodin…byl až na nástřih hráze a polohu na koze přirozený….poté klasická separace…“aspoň jsem si odpočinula“…a až další den už si mě chtěla nechat na pokoji…v ČB tehdy začínal roaming-in….naštěstí kojení to nenarušilo…takže jsem byla kojená až do roka… O mém porodu doma jsem jí řekla až teď, po 4 měsících a byla v šoku… a nechápe, že jsem mohla o porodu říct, že byl krásný…
Lucie Fabiánová

Mamka o porodech nikdy nemluvila. Když se ptám, tak je nevnímala špatně. Že jí nás dali jen na kojení, bere, že to tak má být. Poslední sestru jí vyvolávali, jen proto, že Dr. už rozhodl. Máti to vnímá jako dobrý krok. Vždyť co by se mohlo stát? Když by to neudělal? Přijde mi, že si to jinak ani neuměla představit. Děkuji za to, že to chci jinak. Možná i díky jí si to chci řídit sama.
L.K.

Já jsem se mamce narodila o 3 týdny dřív, vždycky říkám, že jsem chtěla vidět babičku, která k nám zrovna přijela na návštěvu, vaginálně, bez vyvolávání, s nástřihem (Písek, 1989), samozřejmě ukázat, odnést, roaming-in nevím, mám dojem, že tehdy už to šlo, ale nechci kecat. Při porodu prý málem vykrvácela (podle toho co mi vyprávěla), ale to bylo proto, že se tenkrát nevědělo, že má von Willebrandtovu chorobu (porucha srážlivosti). Tátovi jsem byla ukázána z okna hned druhý den, protože mamka je MUDr. a měla v nemocnici známosti (jinak by to nešlo). Moje mamka byla narozená v Kyjově (1956), babička tenkrát poprvé rodila v nemocnici (mamčina starší sestra – 1954 – je domorodka na vesnici s porodní bábou), a při nástřihu mamku šmikli do hlavičky. Babička na to tenkrát přišla až doma, protože klasicky jim je nosili jen na kojení. Ještě až doma zjistila, že je mamka opruzená do krve, protože je sestry vůbec nepřebalovaly. Takže babička z toho byla celá špatná, ale neměla odvahu brečet, aby prý si někdo nemyslel, že je blbá a neumí se starat o své dítě. Když jsem babičce vykládala, jak to chodí dnes (bonding, roaming-in, bez nástřihu, pokud to jde, atd.), kroutila hlavou, jaký že jsou to vymoženosti.
L.F.S.