V roce 2013 se nám narodil náš první syn – Eduard. V porodnici. Sice s porodním plánem, ale v porodnici. Se zásahy, které ohrozily mě i syna. Byla jsem příliš důvěřivá. A teprve po tomto mém prvním porodu se začala odvíjet ta opravdová cesta k domácímu porodu…

Další a další čtení, studování, přemýšlení, vzdělávání se o fyziologickém porodu, o nepřirozených zásazích do něj a jejich důsledcích… Tím jsem se průběžně zabývala celý mezičas mezi prvním a druhým těhotenstvím. Nepřestane mě fascinovat, jak to má příroda dokonale vymyšlené. Naťuknout manžela, informovat ho, vysvětlovat… A on mé přání pochopil, přijal a nakonec i podpořil (nebylo to hned, trvalo to vlastně pár let). Neodkladná touha po druhém miminku přišla v květnu téměř z minuty na minutu s rozpoznanou ovulací a naše miminko nezaváhalo.

Ve 13 tt první návštěva u PA. Dostala jsem „nálepku“ nízkoriziková rodička, takže cestě k domporodu nic nebránilo. V průběhu těhotenství jsem si potřebovala zpracovat ještě několik strachů. Zbavit se jednoho z nich mi pomohla kineziologie, jiné (například strach z většího poporodního krvácení) jsem odbourala tím, že jsem si o možné situaci zjistila další informace – pravděpodobnost, že se to stane a možnosti řešení dané situace. To mě uklidnilo.

V naladění na sebe a miminko mi pomáhaly ženské kruhy, podpůrné skupinky o domácích porodech, muzikoterapeutické relaxace, afirmace z kurzu Hypnoporodu a další drobnosti, kterými jsem se rozmazlovala v průběhu celého těhotenství. Poslední krásnou podpůrnou akcí, které jsem se před porodem zúčastnila, byl vlastní předporodní rituál v kruhu blízkých žen, včetně mé maminky. Moc ráda vzpomínám na jejich vyslovená přání, kterými podpořily naši cestu. Při rituálu jsem si nechala navléct náhrdelník z rudrakši a korálu, zakončený přívěskem se stromem života, který mi připomíná placentu. Náhrdelník jsem nosila až do porodu a nosím ho dál, teď už s malým nošencem v šátku. Mým rituálním průvodkyním jsem na zápěstí přivázala náramky s jedním korálkem rudrakši za mě a jedním korálkem korálu za miminko. Z rituálu jsem si odnesla také svíčku, zapálenou v den porodu a zasazené semínko, které jsem našla vyklíčené pátý den po porodu.

První lednové dny – jsem naladěná na příchod miminka, vše je připravené. První syn se narodil v tomto týdnu, takže vnitřně jsem trochu netrpělivá a zvědavá, ale nechávám miminku jeho čas.

Čtvrtek – rozhodil mě telefonát primáře porodnice, nespokojeného s mým porodním přáním. V porodnici jsem se byla zaregistrovat pro případ, že by tam bylo potřeba jet. Chtěla jsem být připravená i na tuto variantu, ale zpětně si říkám, že jsem si tuto „srážku se světem“ měla ušetřit. K tomu jsem se dostala do nepříjemné situace se svojí PA, ke které jsem chodila celé těhotenství, a byla z toho tři dny dost… vynervovaná. Představa mého vysněného domácího porodu byla ohrožená. Naštěstí tu stále byla k dispozici PA, kterou jsem měla do zálohy. A tak se z této záložní PA stala hlavní a já děkuji osudu, že mi to takto zařídil i přes ty nervy, co mě to stálo. Ty jsem měla asi za to, že jsem poslouchala rozum a ne své pocity, když jsem se před měsícem poprvé setkala se svojí (původně záložní) PA.

Pondělí – z nepříjemných pocitů posledních dní mě opět dostala kineziologie (alespoň trochu mě uklidnila) a má nezdolná důvěra v miminko, že ví, KDY a JAK se narodí. No, musela jsem si tuto afirmaci pěkně vtloukat do hlavy.

Středa – probouzíme se s Edíkem. Pusinku nezavře a mimo jiné říká, že miminko vyleze. Na dotaz „Kdy?“, odpovídá „Večer.“ Dopoledne volám své milé PA kvůli nějakým informacím a tuším, že moje porodní dušička potřebovala ujištění, že „je na drátě“ a k dispozici. Asi za dvě hodinky jdeme s Edou na procházku. Venku se ještě fotíme se synem a bříškem na samospoušť. Pár minut na to si pomyslím, jestli se nezačíná odehrávat náš porodní příběh. Bříško tvrdne a „pobolívá“ nějak výrazněji. Po příchodu domů začínám sledovat intervaly mezi vlnami (přicházejí zhruba po sedmi minutách) a dávám vědět PA, že se možná něco děje. (Musím zmínit, že porod prvního syna se rozbíhal týden – vlny přicházely a odcházely, chvíli pravidelné, chvíli ne a takto to trvalo týden, než se porod opravdu rozběhnul a už nezastavil. Takže po první zkušenosti jsem měla v hlavě neustálou myšlenku na to, že se to možná ještě zastaví, i když to bylo to poslední, co bych si přála.) Ještě trošku uklízím a po příchodu manžela z práce předávám Edíka a zavírám se do tepla obýváku ke kamnům. Chci být sama. Vlny neustávají. Zapaluji svíčky, pouštím si Snatam Kaur a na kapesník kapu skořicový aroma olej. Mockrát jsem si tuto chvíli představovala… Nepřestávám sledovat rozmezí mezi vlnami a uvědomuji si, jak moc křehký je porod… Každé vyrušení se projeví nepravidelností a prodloužením intervalů. Komunikovat při vlnách zvládám ještě bez problémů, ale protože mám strach, že ten křehký porod vyplaším, zalézám raději do klidu – do vany. Mám radost, vlny nezmizely, intervaly se zkrátily na čtyři minuty. PA připravená kdykoliv vyrazit, ale zatím mám pocit, že jsme teprve na začátku. Komunikovat zvládám, ale už je to mírně nepříjemné. V osm jdu ukojit syna ke spánku a vracím se do obýváku. Kojení mi spustilo tři vlny rychle po sobě. Manžel má pořád pocit, že se nic neděje, ono to na mně asi ani nebylo moc poznat, ale přeci jen si na ráno domlouvá záskok do práce. Chtěl si dopřát chvíli klidu u počítače, ale svítí mi tu a ruší mě už jen jeho přítomnost, tak ho vyháním, ať si jde číst do ložnice.

Najednou je už asi deset hodin večer. Vlny během celého odpoledne mírně zintenzivněly, ale pořád nemám pocit, že by to bylo opravdu na porod a na přítomnost PA. Za poslední hodinu spíš naopak trochu ustaly. Dostavuje se pocit mírného zklamání, že teda dnes nic nebude, zhasínám svíčky, vypínám hudbu a hlásím, že jdu spát…
Spala jsem asi 10 minut! V jedenáct mě budí vlny po 3,5 minutách, tak váhám, jestli vylézat z postele, abych je zase nevyplašila. Nakonec vylezu, za chvíli zase zalezu a lup… za minutu půlnoc praskla voda, hurá! PA vyráží na cestu, manžel vytáhne naši porodní krabici s připravenými věcmi, pak ho posílám ještě spát a sama se přemisťuji zpět do obýváku ke kamnům. Znovu zapaluji svíčky a pouštím Snatam Kaur. Nadšená, že teď už není cesty zpět. A začínají ty správné porodní vlny…

Po nějaké době si volám manžela, abych se o něj mohla opírat. Chvíli je mi hrozné horko, pak se zase klepu zimou. PA přijíždí ve dvě hodiny a její příjezd mám už krásně v mlze. Poslechne miminko a chystá si věci k porodu. Jsem šťastná, že je tady. Pro mě to mimo jiné znamená, že už „můžu“ do vany. Dokud nepřijela, neměla jsem odvahu do vany vlézt, aby přijet stihla. Asi jsem to tušila, že to pak už bude fofr. Manžel napouští vanu, zapaluje mi v koupelně svíčky, jako jsem to dělala téměř denně poslední týdny těhotenství. Jen tu levanduli jsme už do vany nestihli dát… Vnitřní vyšetření nechci a PA mi ho ani nenabízí. Netuším, jak moc jsem otevřená, ale je mi to jedno. Nechávám vše plynout… Chvíli trvá, než mi vlny dají mezičas na přesun do koupelny. Postupuji po pár metrech. Přichází vlna, PA přesně ví, jak mi ulevit, tiskne mi rukama boky a říká, ať nekřížím nohy, ať miminko pustím. Provlnila jsem se do koupelny do úžasné vody. PA opět přesně ví a polévá mi prsa a bříško teplou vodou. Mé tělo maká neúprosně dál, je to čím dál větší síla, třesu se. Prý je to tou fyzickou námahou. Při vlnách zakláním hlavu a mám drdol celý mokrý. PA dolévá do vany horkou vodu z konvice, chci další, ale tu už nestihne. Už je tu ten slavný tlak na konečník. Oznamuji to PA, vybíhá z koupelny, ani nevím pro co. Za vteřinku je zpět. Ještě jsem si stihla sáhnout na hlavičku uvnitř. Zvedám nohu, abych si ji opřela o kraj vany, jednou rukou si podpírám záda, druhou se držím vany. Čas na oddech je kratičký. Nekonečná vlna bez váhání sune miminko ven a já konečně poznávám, co to znamená, když tělo tlačí samo. Hlavička… je venku a já ji hladím. Na další vlnu, chvíli před třetí hodinou ráno, vypluje plaváček ven…
A je tady. Dokázali jsme to!

Naše dokonalé miminko krátce zapláče, ale pak už na mě jenom koulí očkama. Volám manžela a snažím se přijít na to, co má naše miminko mezi nožkama. Pod teplými plenami je to samá ruka, samá nožka, do toho se tam motá pupečník, tak trochu nejistě prohlašuji, že máme chlapečka. Manžela prosím, ať zavolá mé mamince, ať přijde. Má to k nám 10 minut pěšky. PA vypouští vanu a trošku nám vyplavuje koupelnu:) Máme mizerný odtok, musí se na něj pomalu. Po chvíli se přesouváme ke kamnům pod peřinu. Náš prvorozený je už vzhůru a jde se podívat na brášku. PA po chvíli kontroluje srdíčko miminka a dáváme mu čas na samopřisátí. Zvládl to asi 40 minut po porodu. Za další tři hodiny se k němu do tandemu přidal i starší bráška. A ta vůně! Voní úplně stejně jako před třemi lety novorozený Edík. Trochu na čas si ale dala placenta.  Narodila se sice po hodině a půl, ale bez nutnosti podání léků. PA nám strom života obtiskla na papír a pupečník sušíme ve tvaru srdce. Na placentový koktejl také došlo. Teď placenta čeká v mrazáku a až bude vhodný čas, najdeme jí hezké místo, kde ji zakopeme. Vždy se mi na videích z domácích porodů líbilo vážení miminek v „pytlíčku“ na závěsné váze. Alfrédka jsme také takto zvážili. PA se o nás báječně postarala a nad ránem jsme se rozloučili. Vždy na ni budeme s láskou vzpomínat…

Děkuji našemu prvorozenému synkovi, že kdysi započal tuto naši cestu k domporodu.
Děkuji všem blízkým, kteří nám důvěřovali a podpořili nás v našem plánu. Spousta úžasných žen, včetně mé maminky, která o našem plánu věděla a věřila mi!
Děkuji těm, kteří nám tu cestu nějakým způsobem zkřížili a zkomplikovali a donutili mě tak opravdu naplno odevzdat důvěru miminku.
A hlavně děkuji Alfrédkovi, protože opravdu věděl KDY a JAK se narodit… Jsem nekonečně vděčná.

Darina Hradská