Tři texty, kterými rodiny vyjadřovaly v lednu 2012 podporu Ivaně Königsmarkové.

Počátek

Známe to z vlastního zrození. O našem životě rozhoduje povolaná autorita. Nejdříve lékař, ten nás pro naše dobro oddělí od matky, protože dítě je matkou ohrožené a musí být v péči kvalifikované osoby, která odborně kontakt dávkuje v předem vyměřených a návykem posvěcených spanilých jízdách na nemocničních tácech.

Jak rosteme, pečují o naše blaho další lidé, třeba učitelé. Naučili nás, že existují jen odpovědi, otázka je zbytečnou zátěží. Otázka nám nedává jistotu, ohrožuje nás, stejně jako kdysi matky, je nežádoucí. Klást si otázky je troufalé, asociální a nebezpečné. Jsou jen odpovědi, přesněji jedna odpověď.

Jak lákavá je představa vzdát se vlastní odpovědnosti a přijímat odpovědi. Je to ceněná disciplína. A ovládá ji většina z nás. Vydat se cestou otázek je po mnoha stránkách bolestné a cílem je prosté zjištění, že odpovědí zůstává pouze jen otázka. To není zrovna ta nejpřitažlivější představa. Je to však způsob, jak dát vlastnímu životu obsah.

Nechtěli jsme, abychom naše druhé dítě přivedli do světa odpovědí. Chtěli jsme pro něj svobodu. Přáli jsme si bezpečí. Přáli jsme si lásku. Chtěli jsme, aby od samého počátku vědělo, že má svou rodinu. Aby se v životě mohlo postavit rovně a s jistotou. A proto jsme vyhledali Ivanu Königsmarkovou. Pro její hlubokou odbornost, lidství a respekt, s nímž přistupovala k našim rozhodnutím a k intimitě rodiny. Těhotenství, kterým nás Ivana doprovázela, bylo veselé a šťastné. Když se naše dítě rozhodlo, že přijde na svět, Ivana stála poblíž, pro nás všechny. Až zpětně jsme si plně uvědomili, jak citlivě o nás pečovala. Jak cele respektovala niternost této chvíle. Byla součástí prostoru, který byl zároveň pouze náš a byl pro nás zachován.

Narodil se nám syn. Ke svým rodičům a své sestřičce. Dostal do vínku ještě něco cenného navíc, svou porodní ochránkyni Ivanu. Vybral si jméno Aron, podle muže, který kdysi jako první spolu se svým bratrem vykročil na cestu svobody a vedl k ní všechny ostatní. Je to dlouhá cesta. A toto je začátek.

Ivana jde po této cestě dlouho a statečně, je také první. A proto čelí těm, kteří nechtějí a možná jen neumějí položit Otázku.Ivano, jsme s Tebou. Stala ses navždy součástí naší rodiny.

Máme jedno velké přání. Až naše dcera Debora bude těhotná, chtěli bychom, aby o ni pečoval člověk, který jako Ivana Königsmarková vytváří pro druhé jistotu bezpečnou znalostí své práce, a s tak samozřejmou vnímavostí k člověku.

Ivaně s láskou,

Adéla a Richard Hořejší

 

Tento příběh vyšel na Nový rok 2012 zde: 9. Počátek

 

Pohlazení, porozumění a tvarohové zábaly

Můj příběh s Ivanou není nikterak dlouhý, protože jsem nakonec rodila v porodnici (a velice toho lituji), ale Ivana mi nesmírně pomohla.

K Ivaně jsem začala docházet, když jsem se pohádala s primářkou v gynekologické ordinaci, že nechci monitor. Jako správná těhule jsem se rozbrečela a řekla, že už tam nejdu. Zbytek těhotenství jsem docházela k Ivaně. A byly to moc příjemné návštěvy, žádné vaginální vyšetřování, žádné tajné chmaty na vyvolání porodu, vždy jsem se tam těšila. Odcházela jsem s příjemnými pocity… Pak jsem porodila – nakonec císařským řezem – nechci vypisovat své traumata, a z nemocnice jsme po 3 dnech odešli na reverz. Když jsme dorazili domů chytla mě panika, že se mi nalévají prsa – měla jsem je jako beton 🙂 Okamžitě jsem volala Ivaně – tak krásně mě uklidnila a poradila – tvarohové zábaly. Druhý den dokonce přijela, aby mi ty zábaly mohla sama dělat 🙂 Pak mi ještě vyndavala stehy a několikrát jsem ji ještě kontaktovala ohledně kojení. Ona je prostě úžasná, dokáže podpořit, pohladit, uklidnit, dát naději, že to zvládnete, že je to v pořádku… Vrátí vám sebedůvěru, že to co cítíte jako matka, je dobře a že to tak máte dělat… Bez ní by to pro mě bylo daleko těžší.

DĚKUJI MOC, ŽE JSTE, A DOUFÁM, ŽE MÉ DRUHÉ MIMI BUDE POROZENÉ S VÁMI.

Andrea Bučková Floriánová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 10. Pohlazení, porozumění a tvarohové zábaly

 

Náš skoro domácí porod

Amélka 2.5.2008

Tématikou porodů jsem se dlouho zabývala. Bylo mi z průběhu mého života jasné, že můj začátek života byl velmi traumatický. Maminka o porodu nemluvila, bylo to pro ni tabu. Ale naštěstí existuje tělesná paměť, tak jsem hodně zjistila pozorováním svého těla a emocí, meditacemi a terapiemi. Bylo mi jasné, že chci aby mé dítě mělo jiný začátek. Do porodnice, bojovat za svá práva, jsem nechtěla.

Bydlíme s manželem v Brně a už od začátku těhotenství jsme začali hledat soukromou porodní asistentku pro domácí porod. Chtěla jsem se pojistit na všech frontách, proto jsem oslovila porodní asistentku v Brně, ale i v Praze, kde mám malý byt. Bydlela v něm sice kamarádka, ale bylo domluveno, že se na čas odstěhuje v době mého termínu. Začala jsem také dojíždět do Prahy za Ivanou Königsmarkovou na těhotenské kontroly. Samozřejmě, že jsem nevěděla kde a jak nakonec porodíme. Můj velký strach byl, že porodní asistentka nebude volná, a já budu muset do porodnice. Bohužel za tyto obavy může hlavně systémová situace ve zdravotnictví. Nakonec jsem byla domluvená se 2 porodními asistentkami a s dulou.

Více jsem asi tíhla k porodu v Praze, protože jsme měli v plánu se přemístit do mého pražského bytu týden před termínem. Ale stalo se neočekávaně to, že plodová voda praskla už v Brně, a začal porod, od začátku s velmi častými kontrakcemi, den před našim plánovaným odjezdem. Zavolala jsem do Prahy Ivaně, byla volná, tak jsme se v mžiku rozhodli, že se tam přemístíme. Byl to vlastně stres, protože bolesti byly velké a časté, neměli jsme sbalené všechny věci pro mě i miminko, ale přesto nás to do Prahy táhlo. Manžel jel jako blázen, cestu Brno-Praha jsme zvládli v rekordním čase. Před Prahou jsme volali Ivaně, že se blížíme, slíbila že přijede. Dorazili jsme do pražského bytu, který nebyl mnou zabydlen a připraven, jak jsme si původně plánovali. Rychle vybalit všechny věci a nastěhovat se. Ale Ivana volala zpátky, že odjíždí k jinému porodu, který už končí. No, pocity to byly hrozné. My přijedeme do Prahy a nakonec skončíme v porodnici?? Ale ne, Ivana místo sebe poslala Marii Vnoučkovou. S Marií jsem se před tím nesetkala. Když přijela, byli jsme moc rádi. Porodní kontrakce byly velmi časté a bolestivé a já se nedokázala pořádně uvolnit. Porod trochu stál. Marie nakonec zavolala Ivaně, aby se na mě přijela podívat. Předchozí porod už skončil, proto Ivana přijela. Není to racionální věc, ale když vstoupila do bytu, něco se uvolnilo, citila jsem to na hrudníku jako nový prostor. Možná to bylo mým nastavením a očekáváním, že budem rodit s ní, nebo jsem potřebovala její energii… Nevím. Pomohla mi hmatem zajít branku a od té chvíle už porod postupoval. Ivana chtěla zase odejít a nechat nás na starost Marii. Něco se ve mě zvedlo a cítíla jsem že ji u svého porodu chci do konce. Skoro jsem byla připravena zamknout, aby neodešla! Prosila jsem ji a ona zůstala.

Nakonec jsem za pár hodin porodila naše krásné miminko. V přítomnosti manžela, Marie a Ivany. Hned po porodu Ivana odešla a dále o nás pečovala Marie, která také dostala honorář. Naše dítko nám dělá velkou radost, a já velmi často a ráda vzpomínám na to, jak přišla na svět, i když klasický klidný domácí porod to nebyl. Ale tolik mě těší, že si to mohla prožít jinak než já. Dopadlo to vše dobře, díky obětavosti porodních asistentek, Marie a Ivany, která zůstala i když nemusela, navíc zadarmo.

Děkujeme,
Adéla, Libor a Amélka Urbancovi

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 14. Náš skoro domácí porod