Tento porodní příběh bych chtěla věnovat všem ženám, které o sobě pochybují, a také ženám, jejichž děti nehrají na termíny. Zatímco píši tato slova, roční dcera se kolem mě batolí a já cítím příjemný pocit na těle i na duši.

Již před narozením první dcery jsem o porodech hodně četla a po prozkoumání situace v českém porodnictví jsem se rozhodla, že pokud to půjde, porodím doma. Porod doma tenkrát nevyšel. Ono by mi to asi nevadilo, kdyby porod v porodnici s sebou nepřinesl různé nepříjemnosti. Mnoho z našich přání a představ se nenaplnilo. Tato zkušenost nás ale mnohému naučila. Nejvíce jsem se naučila sama o sobě, o svém dětství, o vztahu s mojí matkou… a podobně. Na první porod nevzpomínám s úsměvem na tváři, je hodně věcí, které bych chtěla udělat jinak. Na první porod někdy vzpomínám s proudem slz tekoucích z očí, protože jsem dovolila, aby moje dítě bylo první den a půl svého života odděleno od své matky. Myslím, že mi ještě nějakou dobu bude trvat, než to dokáži přijmout.

Asi dva roky nato jsem na to šla od začátku s jiným nastavením. Po několika psychoterapeutických konzultacích a ošetřeních metodou kraniosakrální biodynamiky, rozhodnutá spoléhat na sebe a na své dítě, jsem na první těhotenskou návštěvu vyrazila k soukromé porodní asistentce. A k ní jsem docházela pravidelně. Na gynekologii jsem chodila jen v některých případech – vydání těhotenské průkazky, odběry krve, jeden velký ultrazvuk, formulář pro mateřskou. Snažila jsem se vyhýbat lidem, kteří by moji schopnost cítit své dítě a sama ho přivést na svět zpochybňovali. Celou dobu jsem pracovala se sebou tak, abych důvěřovala miminku, které bylo součástí mého těla, a abych důvěřovala svému tělu, že ví, co se v něm děje. A šlo to, některé dny hůř a jiné lépe…

Šlo to až do doby, kdy se přiblížil termín porodu. Podle menstruace vycházel termín porodu na 13. ledna. Když jsem týden po termínu neměla ani poslíčky, začala jsem být nervózní. Každý den jsem hledala znamení, jestli už bude chtít miminko ven. Jeden den proletělo před našimi okny obrovské hejno vran. Jiný den jsem několikrát narazila na slovo Vodnář. Bylo to 20. ledna, kdy Slunce přecházelo do znamení Vodnáře. “Aha”, řekla jsem si, “nechce být Kozoroh, ale Vodnář. Ale teď už to určitě přijde.” A nepřišlo. Znamení jsem hledala všude kolem sebe. Žádné nepatřilo nám. Miminko ven nechtělo. Nezabíraly žádné přirozené metody vyvolání porodu. Zkusila jsem snad všechny. Pořád nic.

Když se blížil termín čtrnácti dnů po stanoveném termínu porodu, rozhodla jsem se po domluvě se soukromou porodní asistentkou, ke které jsem pravidelně docházela, že pojedu na kontrolu do porodnice. Měla jsem informace, že v pražských porodnicích se vyvolávají porody mnohem dříve. A tak jsme vyrazili do mimopražské porodnice.

Návštěva v porodnici byla zajímavá. Po tom, co zjistili, že “jsem 42+0”, prohlásili, že chtějí ten den porod vyvolat, “miminko by mohlo být v nebezpečí” (ačkoliv hodnoty na monitoru a snímky z ultrazvuku ničemu podobnému nenasvědčovaly). Když jsem jim řekla, že zatím vyvolat nechci, chtěli podepsat reverz. Pak některá z přítomných porodních asistentek nebo lékařek prohlásila, že mají vlastní vypočítávací kolečko termínu porodu. Zatočila a tradá, termín porodu vyšel na 14. ledna. Rázem jsem tedy podle jejich kolečka “byla 41+6”, ohrožení miminka se rozplynulo, reverz podepsat nechtěli a doporučili mi přijet následující den, protože “to už riziko bude zase vysoké”.

Bylo úterý a já se rozhodla dát miminku čas do pátku.

Bylo úterý, miminko dostalo ode mě zprávu, že do pátku musí ven, jinak nechám porod vyvolat, a večer to začalo pracovat. Všechno začalo pomalu zlehka. Slabé pobolívání, trochu pravidelné, nepříliš se měnící. Interval se do rána trochu zkrátil, tak jsme se s porodní asistentkou domluvily, že se přijede podívat, jak na tom jsme. Pobyla s námi hodinu, dvě a společně jsme usoudily, že porod bude asi trvat delší dobu (porod první dcery nastupoval také dlouho). A tak porodní asistentka po vzájemné dohodě odjela s tím, že ji budu průběžně informovat a ona bude k dispozici. Díky za to, že odjela a já zůstala sama. Porod se po jejím odchodu krásně rozjel a já se začala učit přijímat jednotlivé kontrakce. V jedné kontrakci jsem si uvědomila, jak jdu sama proti sobě. Vzpírala jsem se, ale moje tělo chtělo dolů. V další kontrakci jsem šla s tělem dolů a porod se zase posunul dále. Začala jsem cítit pocit na tlačení. To už byl se mnou doma můj muž. Porodní asistentka na cestě.

Nechtěla jsem porod zpomalovat a na asistentku čekat, měla jsem starost, aby porod postupoval pořád hladce. Postupně jsem začala tlačit. Práce pokračovala a hlavička už se blížila. Pěkně jsem si k tomu zařvala. Ve chvíli, kdy jsem tlačila hlavičku ven, dorazila porodní asistentka. V pravou chvíli. A pokračování? Narodilo se zdravé krásné miminko. Žádné komplikace, žádné problémy. Byly jsme od první chvíle spolu, nemusela jsem ji dát z ruky. Narodil se nám krásný vztah, ve kterém nám to prostě plyne.

S mladší to plyne, ke starší si vztah hledám. S oběma se učím, nejvíce o sobě, ale také o dětech. Děkuji za tyto bytosti, že se rozhodly stát se součástí mého života. Děkuji, že jsem v sobě nalezla důvěru k sobě samé a ke svému miminku, abych si mohla potvrdit, že jsem schopná porodit své dítě sama (bez zásahů a rad, jak rodit), a že dítě ví přesně kdy a jak se dostat ven.

Můj vděk patří soukromým porodním asistentkám, které mě podpořily v mých ženských kompetencích. Dále mojí rodině a přátelům, kteří mi projevili důvěru a podporu. A v neposlední řadě sobě samé. Jsem nesmírně vděčna, že jsem vstoupila na tuto cestu a našla v sobě alespoň malý kus živoucí přirozenosti.

Tereza Schimperková

 

Příběh prvního porodu naleznete zde: 377. Moje první zkušenost