Čtyři krátká zastavení, která pro Ivanu v průběhu soudního procesu napsala Veronika Svobodná.

Však my vám to zatrhneme!

 Od konce loňského roku mi tato věta zní neustále v uších. Však my vám to zatrhneme! Tu větu jsem slyšela na vlastní uši. Ne z rádia či z televize. Vyřkl jí pravicový senátor Tomáš Jirsa poté, co se ujistil, že můj syn Oliver je ten domorodec. Ten, který v jeho vidění jistě jen zázrakem přežil domácí porod. A domácí porod je přesně to, co chtějí zakázat.

K dokreslení absurdity tohoto sdělení ještě musím podotknout, že onoho senátora znám delší dobu. Znám jeho rodinu, on zná moji a tykáme si. Nejsem mu tedy cizí. Na mé upřímné zděšení, jak to myslí odpověděl, že přece vím, že to ne vždycky doma vyjde. A jedním dechem dodal, že o té kauze té zdravotní sestry přece psali v novinách. Notabene, byla to (doslova) nějaká ta hlavní sestra. S velkým úlekem jsem mu nabídla vysvětlení a zapochybovala jsem nad věrohodností některých novin. Poděkoval, že nechce a zbytek večera se mi vyhýbal.

Chápu, byli jsme na oslavě a vládla uvolněná atmosféra. Ale! Psali to v novinách? Od kdy si veřejný činitel dělá názor podle novin? Kde jsou statistiky, studie, čísla, fakta, domácí i zahraniční? V podplacených novinách? A zdravotní sestra? On ani neví, že se jim říká porodní asistentky? A že ta, o které mluví je Ivana Königsmarková? Nebýt to veřejný činitel, asi bych nad tím mávla rukou. Ale! On je. Je to zástupce lidu, měl by přece brát jeho podněty vážně. O této problematice se přece napsalo tolik žádostí, stížností, peticí a apelů, včetně několika demonstrací.

Jak je vůbec možné, že 20 let po revoluci používá pravicový politik stejnou rétoriku komunistických funkcionářů? My a vy? Kdo jsou oni a kdo jsme my? Vzato mocensky – kdo je víc? Ten, kdo někoho zvolil nebo ten zvolený? Ten, kdo si myslí, že má moc nebo ten, kdo mu tu moc dočasně svěřuje? Možná by to nemělo být o moci, ale o dialogu a konsensu. Dělají oni snad ze sebe novodobé bohy, kteří nás vnímají jako své ovečky?

Mé rozhodnutí porodit doma bylo vědomé. Rozhodla jsem se tak na základě faktů, čísel a potřeb vlastního těla a to velmi zodpovědně. A navzdory převážné většiny svého okolí. Poprvé v životě jsem si prosadila a splnila si něco pro mě nesmírně důležitého. Nezalezla jsem do kouta a nezalezu ani nyní. Nejsem ovce a nestáhnu ani ten pomyslný ocas! Nenechám to být a nemávnu omluvně rukou.

Takže, zatrhnete to vy nám nebo zatrhneme my vás?

Vždy s úctou,
Veronika Svobodná

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 25. Však my vám to zatrhneme!

 

Rodí (se) žena

Již delší dobu přemýšlím, co vlastně o Ivaně napsat. Jak důstojně, věrohodně a bez zbytečného a zdlouhavého vychvalování popsat, jak moc mi zasáhla do života. Protože zasáhla. Aniž by to zřejmě vůbec kdy tušila, ovlivnila pro mě to zatím nejdůležitější a nejkrásnější. Můj první porod.

Mohla bych nyní popsat, jak moc mi otevřely oči její četné přednášky v rámci Světového týdne respektu k porodu a jak se mi díky nim změnilo mé vnímání těhotenství a porodu. Mohla bych také popsat několik úžasných setkání v rámci jejího předporodního kurzu, případně krátký telefonát v průběhu samotného porodu. Neudělám to. Je to nedůležité.

Skutečně podstatné je něco jiného, co mi dala – pocit uvědomění si a ukotvení mé ženské síly ve smyslu schopnosti porodit přirozeně. S tím samozřejmě souvisí i odpovědnost, kterou jsem v ten moment (navzdory zastrašování ze svého okolí) za svůj porod přijala.

Můj prvorozený syn Oliver se narodil doma. V klidu a bezpečí, krásně, důstojně a nerušeně do mé náruče. Bez sebemenšího oddělení byl hned po porodu u mě a hřál se mi na prsou.

Porod vnímám jako přechodový rituál v životě ženy. Jeho průběh a prožitek ovlivní celý její další život. Je na každé ženě, aby se sama za sebe rozhodla, jaký prožitek jí zůstane v paměti a jak přivítá své děti na tento svět.

Veronika Svobodná

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 48. Rodí (se) žena

 

Karin

“…my ti věříme! Věříme tvému tělu, tvé síle a odvaze děťátka…”

Tak nějak zněla slova, které jsme řekly naší přítelkyni Karin na jejím předporodním rituálu. Čekala své první miminko. Tak jako každá prvorodička, nevěděla, co ji u porodu čeká. O to spíš, že se rozhodla porodit v bezpečí domova.

Po ukončení rituálu, ač v blaženém omámení a plná síly jsem stále cítila smutek. Věděla jsem hned proč. Bylo mi líto všech žen, které nenajdou podporu ženského kruhu a poddají se současnému systému. Bylo mi líto všech dětí, které se narodí do cizích rukou v rukavicích. Bylo mi líto nás všech.

Tři dny po rituálu se v bezpečí domova narodila Karolínka…

Také jsem čekala dítě. A porodila ho doma. Jenže dřív než Karin a s velkou výhodou. Totiž s jistotou, že nebudu sama. Že přijde porodní asistentka, která mě přechodem z ženy v matku provede.

Karin je nesmírně silná žena. Ne proto, že se rozhodla porodit doma, či že doma skutečně porodila. Ale proto, kdy se tak rozhodla. V dnešní době je porodní asistentka nežádoucí osoba. Byla jí znemožněna podpora rodících žen, je pod neustálou hrozbou trestního stíhání a dokonce i pod hrozbou trestu finančního.

Přeji nám všem, aby se porodním asistentkám dostalo opět uznání jejich profese. Aby znovu nabyla na úctyhodnosti a potřebnosti. Aby moudré ženy opět měly své místo u rodících žen.

Přeji Ivaně hodně sil a ještě víc uvědomělých podporovatelů.

Veronika Svobodná

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 231. Karin

 

Jen tak …

Kamarádka mě poprosila o doprovod k porodu. Byl předčasný a čekala dvojčátka. Šla jsem, aniž bych tušila, do čeho skutečně jdu.

O půl jedné v noci jsem zoufale potřebovala pomoc a radu, co dál. Schylovalo se k císařskému řezu.

Řekla jsem kamarádce „,Zavolám Ivaně, zeptám se jí, co by doporučila.“
Ta se na mě nevěřícně podívala „A ty si myslíš, že ti to teď Ivana vezme?“

Vzala a poradila.

Bez nároku na honorář a v noci. Prostě věděla, že někdo potřebuje pomoc a pomohla.

Moc Vám za to, Ivano děkuji. Děkuji za to, že jsme tam v ten moment nestály s kamarádkou samy dvě proti všem.

Veronika Svobodná

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 272. Jen tak…